Naše projekty:   magazín Bejvávalo.cz   •   obchod Bejvávalo.cz   •   magazín Příroda.cz   •   samolepky na stěnu Pieris.cz   •   plastikové modely Plastikáče.cz   •   převod PDF na GIF animace DraGIF.cz

 
 
 
 

Na kole lužními lesy – Soutok Moravy a Dyje

Trocha drncání po lesní blátivce (terminus technicus, jedná se o „nezpevněnou lesní cestu“), která nás provede cípem lesa, jež je mimochodem přes jaro krásně prorostlý česnekem medvědím, ústí až na široce rozprostřenou louku. Můžeme se směle pustit do diskuze, jestli nám tahle louka připomíná spíše „rozvolněnou zeleň“ tolik typickou pro lužní háje anebo spíš cíleně nepěstěný „anglický park“. Komisař Barnaby z Midsomeru za nás tenhle rébus nerozlouskne, a bobr v tůňce (48°48'19.078"N, 17°5'27.169"E) také nebývá zhusta k zastižení. Jisté je tedy jen to, že se nacházíme na dohled od kulturní památky, která už nějaký ten pátek aspiruje na zařazení do seznamu UNESCO. Louka to totiž není jen tak obyčejná. Pokud se vám při překonávání valu decentně zhouplo v žaludku, vězte, že to nemá nic společného s nedalekými v lese ztracenými kadibudkami, ale ovanul vás dech dějin. Nacházíme se totiž na území metropole velkomoravského hradiště.

Rameno u luk na Rýnavě - klikněte pro zobrazení detailuRameno u luk na Rýnavě, autor: Mgr. Radomír Dohnal

V devátém století našeho letopočtu se tu na ostrovech, vykroužených rameny řeky Moravy, rozkládalo slovanské město, při jehož spatření by pravděpodobně slavná Libuše šla raději sama někam otesávat prahy. Grad Morava či urbs Rastizi (jedny z hypotetických názvů historické lokality) totiž dvěma pásy hradeb, valy, vodními i přírodními příkopy a důmyslným systémem bran, a především dvanácti kostely překonával většinu toho, co bylo ve střední Evropě té doby k vidění. Knížecí dvorec, sídla družiníků, řemeslnické dílny i obydlí prostých zemědělců a rybářů se tu rozkládaly na ploše větší než padesát hektarů, a hustotu tehdejšího osídlení dokládá nejen 2500 nalezených hrobů. Bylo to prostě sídlo, jehož sláva hvězd se dotýkala, byť o povodních tu bylo asi místním trochu těsno. Záleží teď jen na vás, zdali budete chtít navštívit dvě stávající archeologické expozice, anebo se spokojíte s občerstvovnou, jako stvořenou pro utahané cyklo-poutníky.

Lesem se nesem

Teď si konečně můžeme pořádně začít užívat ten pocit, že nás nese kolo, a nikoliv nohy. Zelená turistická značka, která se tu po celou trasu překrývá s asfaltkou, by nebyla na pěší procházku nikterak příjemná. Naštěstí pod sebou máme bujného oře, slunce v zádech, vítr ve vlasech a stromy lemují naši cestu po stranách. Jedeme totiž, stejně jako dříve knížata z Lichtenštejna, po „Anglické aleji“. Knížecí rod, který se podepsal pod vytvoření jihomoravských architektonických klenotů v Lednici a Valticích, však do těchto končin směroval spíše své hospodářské zájmy. Kolem nás se tedy nachází les, místy vysekávaný, těžený či znovu-osazovaný. Z původního dubového stromořadí tu ale mnoho nezbylo a kameny skládanou cestu nahradil praktičtější pokryv. Buďme za něj rádi, cesta je tak mnohem snesitelnější.

Letmý pohled do mapy nám dává nahlédnout i do zdejší historie lesního hospodaření. Narážíme tu na úsměvné názvy jednotlivých lesních celků, které dnes kopírují porostní skupiny. Projíždíme kolem Pinušky, Žabníku, Hrdla, Liščích a Stinných koutů. Ne všechny lesy totiž patřily knížatům, a nemálo z nich přináleželo jednotlivým obcím. Ty pak podle zásluh či odvedených poplatků umožňovaly domácím, aby na takových lesních pozemcích sbírali klest, těžili dřevo, pásli dobytek, nebo seřezávali vrby. Sepjetí místních lidí s krajinou, byť diktované lokální ekonomikou, bylo mnohem větší, než dnes. Celá ves vždycky věděla, pod kterým vývratem je liščí doupě nebo kde si udělal noru jezevec. Časy se mění a dnes bychom nejspíše museli (místním) lidem ukázat, jak takový jezevec vůbec vypadá.

U Foroty

Rozcestí (48°47'12.948"N, 17°3'48.842"E) a nedaleká chajdaloupka se stodolou nese místní pojmenování Forota. Dříve, kolem roku 1960, za dob velmi intenzivního využívání hospodářského lesa sloužila celá paseka jako překladiště dřeva, taková zásobní mezistanice (zásoba, rezerva, prostě dřevo do foroty). Pokácené duby a jasany se odtud pak dále přepravovaly na povozech taženými koňmi až do nedalekých Tvrdonice, kde už „Na starém kvartýře“ stála železniční stanice lesní dráhy. Malebná úzkorozchodka (s rozchodem 700 mm) byla vůbec zajímavým stavebním počinem. Kvůli množství vodních kanálů její trasu protínalo 65 přepustků a mostků a celý „pešuňk“ musel být navršen vysoce nad terén kvůli pravidelným záplavám.

Dvě železniční trasy (zaměřené k Soutoku a směrem na Kostice) zahájili svůj provoz postupně mezi lety 1906 – 1965. V době největšího „rozkvětu“ těžby tu jezdilo šest malých lokomotiv, které jako by vypadly z dílny železničního modeláře - megalomana. Hlavní výhodou trati zásobující pily pod Břeclaví byl fakt, že trať byla vždy sjízdná hned krátce po povodních, zatímco podmáčené cesty a silnice byly ještě zaneseny bahnem. Dnes už z celé železniční trati nenajdeme nic, jen torza kolejního tělesa, val a nějaké opuštěné mostky, které vedou odnikud nikam. Nás ale světlina U Foroty bude zajímat především z ornitologického hlediska. Narazit tu můžeme třeba na lejska bělokrkého (Ficedulla albicolis), „dravého pěvce“ ťuhýka obecného (Lanius collurio) a ve správný čas pak na dlaska tlustozobého (Coccothraustes coccothraustes), kterého lákají bobule jeřábů u cesty k řece.

Fotogalerie k článkuChajdaloupka u Týnce - klikněte pro zobrazení detailuStrom velikán - klikněte pro zobrazení detailuOkus od Bobra - klikněte pro zobrazení detailu

Hřbitovy i neoznačené rovy

Řeka Morava tvořila přirozenou hranici českých zemí bez ohledu na to, že si občas povodně ukously z jedné i druhé strany něco málo souše. Brodit tu jen tak, bez znalosti místních podmínek, případně tudy směřovat nějaký tah vojska, to mohlo snadno skončit katastrofou. V různých historických etapách se o tom přesvědčovali římské legie, maďarští nájezdníci a Bočkajovci, Turci… a pátého dubna roku 1945 i náš kout Evropy momentálně osvobozující Rudá armáda. Válečné zkazky obvykle nejsou náplní článků pro Přírodu, ale za zmínku určitě stojí, že celá ta „Bratislavsko-brněnská operace“ druhého ukrajinského frontu pod vedením maršála Malinovského (Pelíšky, vzpomínáte?) vypadala na vojenských mapách ve štábu daleko snadněji, než se nakonec ukázalo.

V zatopených lesích plných nástrah, ostnatých drátů a min, s německou armádou velmi dobře opevněnou a zaměřenou těžkými zbraněmi na klíčové přístupné úseky se lužní lesy pod Lanžhotem staly neskutečným mlýnkem na maso. Velkokapacitním. Strategie, založená na „rychlém obsazení mostů, zpacifikování vesnic a oslavě vítězství do dvou dnů, pořádané na hlavním brněnském náměstí“, se změnilo v jatka. I vojenské kroniky gardových válečníků, uvyklých na ledacos divokého z boje u Kyjeva, zaznamenávají Lanžhot jako místo velmi „tuhých“ bojů. Jinými slovy, trosky Lanžhota byly dobyty až po šesti dnech řežby, ale Rusům už nezůstalo prakticky nic, s čím by se dalo táhnout dál na Brno. Ukrajinské trestné brigády (takové ty „jedna puška na dva muže“) se samozřejmě zatopený a bombardovaný kotel vyvýšeného Lanžhota pokoušeli různě obejít, a památníček u týnecké hájenky (48°46'6.748"N, 17°2'7.767"E) vyznačuje další místo, kde se jim to nepodařilo.

Hájenka a blízké rameno zarostlé lekníny jsou teď tichým lesním hřbitovem, kde pod zelenými korunami stromů a za tichého šumění listů odpočívají stovky bezejmenných vojáků, kteří padli daleko od domova. V časné jaro se celý tenhle kout lesa pokryje bělostnými sněženkami (Galanthus nivalis), jediným „hřbitovním“ kvítím, kterým les okrášlil jejich nepopsané náhrobky.

Tak ještě dva památníky…

Na jeden narazíme na mýtině hned u cesty. Jedná se o památník z roku 1983 věnovaný všem, kteří se zasloužili o zachování a obnovu lužního lesa (48°45'59.765"N, 17°2'2.414"E), a sluje na něm báseň od J. Kružíka: „Lesy naše lesy, lesy krásné, nesete nám pozdrav z doby dávné, otvíráte náruč, zvěři ptactvu lidem, léčíte nás neskonalým klidem“, které ještě J. Tomeček přisadil heslo „Pamatuj, že zeleň v lese nad hlavou ti nebe nese.“ Výmluvněji než kamenný obelisk s mementy regionálních poetických velikánů však hovoří „přírodní“památník, spíše tedy pamětník dávných časů, který není od tohoto daleko. Jedná se o nebývale mohutný kmen zmírajícího dubu (48°46'4.793"N, 17°2'7.468"E), skutečně jednoho z největších, na které tu můžeme cestou narazit. Kolem tohoto stromu prošla historie mnohokrát a nenechala jeho zbrázděnou kůru bez povšimnutí. Jistě pamatuje ještě „předknížecí časy“ a možná i mnohem víc. K objetí jeho kmene se musí setkat nejméně pět lidí.

Přes rozcestníček u luk na Rýnavě (48°45'14.775"N, 17°1'51.584"E) na kole vlastně jen profrčíme, ale možná budeme mít štěstí a narazíme tu na skupinu lidí s velmi podivnými zálibami. Lehce v předklonu, s bedlivým výrazem člověka hledajícího utroušenou kontaktní čočku, probírají stéblo za stéblem a po něčem usilovně pátrají. Jsou to výzkumníci z Akademie věd ČR, lovci klíšťat. I díky rozhovoru s těmito lidmi exotických zájmů jsem se dozvěděl, že v „Ekosystému zdejšího lužního lesa můžeme narazit na 12 druhů klíšťat a klíšťáků.“ Mezi ty nejdominantnější a všudypřítomné druhy tu patří například klíště obecné (Ixodes ricinus), klíšť lužní (Haemaphysalis concinna) a výmluvně pojmenovaný piják lužní (Dermacentor reticulatus). A jak podotýkají, je lépe býti orepelentěn a prostříkán, protože klíšťová encefalitida, lymská borelióza, babezióza či tularemie nejsou žádný med.

Z jezera vylézá příšera

Letmý pohled do mapy naznačuje, že to, co se teď nabízí, pochopitelně není úplně „v přímé linii cesty“. Ale kdo by odolal pohledu na jednu z nejkrásnějších zastávek v lužním lese. Stojíme na rozcestníku Tvrdonického polesí (48°44'16.846"N, 17°0'33.204"E), místě, kde se na podzim hojně procházejí divočáci, a my se můžeme demokraticky rozdělit na dvě skupiny. Ti, jež uvítají trochu klidu a odpočinku k dočerpání sil, mohou odtud zamířit k řece Moravě, necelý jízdní cyklo-kilometr na „Ranč u zlomené šlapky“ (48°43'50.537"N, 17°0'52.327"E), zatímco dobrodružněji stavění cestovatelé mohou absolvovat kilometrovou zajížďku k přírodní rezervaci Stibůrkovská jezera (48°44'39.790"N, 17°0'10.171"E). Ti pochopitelně nebudou litovat.

Stibůrkovská jezera, zejména jejich „lesní část“, je totiž nefalšovanou zelenou perlou lužních lesů. Moudré knihy praví, že: „Důvodem ochrany je zachování jednoho z posledních existujících komplexů vlhkých periodicky zaplavovaných luk s pozůstatky mrtvých ramen v nivě řeky Moravy, krajinářsky a esteticky hodnotného území s výskytem kriticky a silně ohrožených zvláště chráněných druhů rostlin, významné hydrobiologické lokality, zachování významného hnízdiště zvláště chráněných silně ohrožených a ohrožených druhů ptáků a současně významného místa výskytu obojživelníků a uchování porostu lužního lesa s vyvinutou prostorovou i věkovou strukturou.“. Uf.

Lehce shrnuto, v okolí Hnátkovských a Stibůrkovských jezer narazíme na většinu toho, co nám lužní lesy mohou z přírodovědného hlediska nabídnout. Jen si řekněte, viděli byste rádi žebratku bahenní či drobničku bezkořennou? A co takhle hmyzáky, taková černoproužka topolová (Archiearis puella) nebo stužkonoska vrbová (Catocala electa) tu čeká jen na váš zvídavý objektiv. Je libo luňáka červeného (Milvus milvus)? A což takhle sledovat bobry, krajinné inženýry přímo při práci? Hrází, polohradů i hradů tu je dostatek. Abychom nenosili klestí do lužního lesa, zasloužilo by se dodat, že o této mimořádné lokalitě se na stránkách Přírody už psalo. V článku Martiny Kouřilové „Přírodní rezervace Stibůrkovská jezera“ je uveden skutečně obsáhlý seznam důvodu, proč se sem vydat (klidně i na celý den).

Rozcestí na scestí

Teď, když jsme dostatečně pokocháni, zbývá si proklestit poslední díl cesty za poznáním. Zelená značka pohodlné „Anglické aleje“ nás s úspěchem provázela celou touto etapou, však bude muset jít stranou. V místě, kde se odděluje asfaltka z panelové cesty pod Lanžhotem (48°43'33.643"N, 16°59'33.373"E) už budeme muset vyrazit jinudy. Přímo do hlubiny lesů sevřených dravými vlnami Moravy a Dyje. Čeká nás poslední část cesty, výlet do končin, kde to nebude pro slabé nátury. A protože i Slunce měří svůj západ, nezbývá, než šlápnout do pedálů, a vyrazit ve směru Obora Soutok.

Předchozí díl





Debata k článku 'Na kole lužními lesy – Soutok Moravy a Dyje'

Reklama

Tapety na plochu


tapeta Mladá kopřiva

Vyhledávání


Reklama

Chcete nás podpořit?

Přidejte si na své stránky naši ikonu.
Příroda.cz - příroda, ekologie, životní prostředí, život
Návod naleznete zde.


© 2004 - 2020 PŘÍRODA.cz - registrace ISSN 1801-2787       další odkazy:
  • napište nám
  • vtipy o zvířatech
  • o nás

  • Další publikování a šíření obsahu serveru Příroda.cz je bez souhlasu provozovatele zakázáno.
    Pokud chcete nějaký obsah převzít tak nás prosím kontaktujte.   RSS kanál serveru www.Příroda.cz