Pit pony – zapomenutí čtyřnozí horníci

S rozvojem průmyslové revoluce se rychle zvyšovala spotřeba a tedy i těžba uhlí. Klasické parní stroje nebylo pro nebezpečí výbuchu možné v podzemí použít, a proto byli k tahání vozíků pod zemí použiti koně.

První známé použití práce poníků, takzvaných 'Pit pony' v dolech je z Velké Británie v polovině 18. století, kdy postupně nahrazovali v tahání vozíků ženy a děti. První poník ve Francii začal pracovat v dolech v roce 1821 a v USA v roce 1805.

Pravděpodobně poslední poník "vyfáral" v roce 1999 taktéž ve Velké Británii. Poslední poník v USA ukončil svoji práci v roce 1971, v Německu v roce 1970, v Kanadě 1978, ve Francii v roce 1969.

Nejvíce poníků žilo pod zemí v Británii před první světovou válkou a to 70 000, ve Francii ve dvacátých letech jich pracovalo v dolech na 10.000. Potom začala technika, tedy elektrické lokomotivy a přepravní pásy, zvířata postupně vytlačovat.

Ve Velké Británii mohli jít poníci na práci v dole po výcviku ve věku čtyř let (ve Francii ve věku šesti let) a mohli zde pracovat teoreticky až do svých 20. let. Ovšem jejich průměrná 'životnost' při každodenní cca 8 hodinové pracovní době byla na začátku 20. století jen 3,5 roku.

Zvířata byla samozřejmě ustájena pod zemí a krmena kvalitním krmivem s vysokým podílem kukuřice. Zrno a seno však se přitahovaly krysy, které krmení znehodnocovaly.

Na práci v dolech mohli být použiti téměř všichni koně menšího vzrůstu, nicméně nejoblíbenější byl Shetlandský pony. Vybírala se jen silná a dobře rostlá zvířata s mohutně vyvinutým svalstvem a především silnýma nohama a pevnými kopyty. Koně každý den chodili mezi pražci a kolejemi a tím nohy i kopyta nesmírně trpěla.

Pro koně byla nejtěžší aklimatizace na nové prostředí, která trvala asi první dva až tři týdny a následný trénink. Protože se pracovní podmínky v dolech nachází na míle daleko od přirozeného prostředí koní, kteří nejsou stvořeni pro práci kilometr hluboko, pryč od slunce a vegetace, umíralo mnoho koní stresem už v prvních dnech.

I když si zvířata zvykla, tak se mnoha hodinové chození po kolejích a tahání vozíků, ve věčném prachu, hluku a křiku, podepisovalo na délce jejich života. Jen nemnozí koně se dožili 'důchodu' a bylo je pak nutno si opětovně zvykat na denní světlo.

Fotogalerie k článku