Cesta k přírodě vede skrze duši člověka

Pravěké kořeny víry a ochrany přírody vycházejí z duše.

Můj oblíbený australský domorodý "kmen Opravdových lidí" věří, že všechno na světě je tvořeno nezničitelnou energií, která vzešla z duhového hada. Tento had v nekonečné dokonalé barevné spirále bdí nad námi jakožto Nejvyšší božská jednota planety Země. Opravdoví lidé věří, že pokud žijeme dobrým životem v souladu s přírodou a jejími požadavky, probíhá ona dokonalá energetická spirála také námi a vším, co děláme. Veškerá naše činnost vytváří kolem "naší" Země energetickou vrstvu, která má buďto pozitivní nebo negativní náboj.

Kmen Opravdových lidí nerozlišuje zlé a dobré lidi. Považuje všechny lidi za dokonalé, neb Nejvyšší božská jednota nás dokonalé stvořila, a rozeznává pouze ty, kteří se ve své dokonalosti naučili žít v souladu s přírodou, a ty kteří k tomu musí teprve dospět. Proto však rozhodně nikoho neodsuzuje, a označuje svůj postoj jako bezpodmínečná láska. V podstatě s nimi souhlasím.

O energii a jejích přeměnách hovoří také věda, když popisuje zákon o zachování energie.

Bolestná přeměna

Antoine de Saint Exupéry ve své knize Citadela jakoby navazuje na poselství kmene Opravdových lidí, když zde popisuje přeměnu člověka z nevědomé nedokonalosti v lepší bytost, a nabádá čtenáře k této metamorfóze.

Již na samotné obálce knihy se objevuje věta: "Smysl má pouze cesta." Symbol cesty je v celé knize více než zřejmý. A. de Saint Exupéry přeměnu osobnosti nebo duše, která je koneckonců součástí osobnosti, či je možné ji považovat za její základ, rozhodně nepředkládá jako krátkodobý jednoduchý proces, k jehož konci lze dospět během několika měsíců nebo let. Označuje přeměnu naopak jako dlouhou, bolestnou a trýznivou Cestu sebezpytování, vedoucí k procitnutí a vůdcovskému uvědomělému postoji. Tato cesta ve skutečnosti nekončí nikdy, neboť člověk se mění neustále.

Konkrétně otázka ochrany přírody a uvědomění si vlastní důležitosti v tomto směru se v knize neobjevuje nijak zřejmě, a tak je možné říci, že Exupéryho Citadela o ničem takovém nepojednává. Ovšem po hlubším prozkoumání dalších Exupéryho děl, nalezneme v celé autorově tvorbě jasný odkaz na důležitost upřednostňování všeho živého před vlastními malichernými nároky moderního člověka na život. Malý princ věděl, že poklop jeho růži ochrání před nepříznivým větrem, a také věděl, že svou planetu musí chránit před baobaby, aby na ní mohl šťastně žít, a obětoval tomuto poznání téměř celý život. V tomto zdánlivě jednoduchém poznání se skrývá obrovská pravda, stejně jako v každém slovu Malého prince.

Samozřejmě i mnozí další významní spisovatelé popisují různými způsoby důležité postavení přírody v našem životě a to, že je příroda naší neoddělitelnou součástí. Jmenujme například nám dobře známého Ernesta Thomasona Seatona, Douglase Adamse, autora světově proslulých knih "stopařské trilogie" a rovněž knihy "Ještě je můžeme vidět", Roberta Fulghuma, Paola Coelhu, Nicholase Evanse, Marlo Morganovou.

Úcta k přírodě tvoří základ původního křesťanství.

Cesta k přírodě, pravdě a poznání provází lidstvo od počátků věků. Dokonce původní křesťanství prý uctívalo přírodní bohy, zejména pak boha a bohyni plodnosti. Podle u nás nedávno vydané knihy Leonardova Šifra od Dana Browna bylo křesťanství od úplného počátku a po dlouhou dobu zcela přírodním náboženstvím oslavujícím plodnost, ženy a právě přírodu, a až nová převážně mužská katolická církev ze strachu před vlivem ženského postavení ve vůdčích pozicích, prohlásila původní přírodní náboženství za spolčení se s ďáblem - satanem, a ženu za hříšnou větev lidského plémě.

Z pentagramu původně znázorňujícího harmonii a soulad mezi mužem a ženou se tak stalo ďáblovo znamení, židovská hvězda se rovněž stala symbolem špatného, a bylinkářství bylo označováno za čarodějnictví či spojení se samotným satanem.

Vatikán Dana Browna za vydání této knihy zažaloval, a zakazuje lidem, aby ji četli.

Ochrana přírody v současnosti se již duše člověka tolik nedotýká.

V dnešní době je ochrana přírody na vcelku dobré úrovni, a díla oslavující její význam vycházejí neustále, což je dobře, neb lidé potřebují být vedeni, avšak duše člověka se dotýká již jen u mála z nás. Bohužel se někdy z ekologie stává něco zcela jiného než nejpřirozenější cesta k nalezení sebe samého. Mnozí z nás si jen málo uvědomují, jak moc je pro ně příroda důležitá. Možná tomu dokonce ani nevěří, a kde není víra..

S příchodem Jara se pod roztátými nánosy sněhu objevuje velký nepořádek. Zejména kolem silnic a různých polních či lesních cest se nachází smutně obsažné množství rozličného odpadu. Nedávno jsem dokonce u jedné ze silnic objevila pneumatiku opřenou o větší starý pomník. Při pohledu na současný stav přírody ve mně všechno křičí, vzpírá se věřit lepším zítřkům, ale i přesto v ně stále doufám. Například v nemocnici jsem tento měsíc narazila na koše na tříděný odpad, což mě velmi potěšilo.

Většina lidí prozatím potřebuje najít a nenachází jistotu, že ochrana přírody má smysl. A přitom onen smysl konání je zde velmi důležité znát a vidět. Je to asi něco takového, jako když ráno vstanete do práce, do práce jdete, a pracujete. Vstáváte kvůli tomu, že vaše práce je důležitá (třeba jen kvůli penězům, které vás živí), protože vaše práce má smysl. Dlouho jsem nechápala tuto jednoduchou rovnici bytí moderního člověka, avšak poté, co jsem již poněkolikáté narazila na odpor lidí k ochraně přírody z důvodu neznalosti systému třídění, skladování, čištění odpadních vod, spalování odpadů, bioakumulace, biodegradace a mnohých dalších problematik - neznalosti smyslu dělání něčeho jakoby pro nic, došlo mi, že lidem nestačí pouhá slova skupiny několika málo lidí, kteří se snaží šířit osvětu a vzdělávání veřejnosti v oblasti životního prostředí, ale že lidem chybí názorná ukázka fungování toho všeho, návod nebo tak něco. Již Jan Ámos Komenský tohle pochopil, když "zavedl" názornou ukázku do škol. Pochopení dává Smysl životu. Jak sama ukázat všem lidem smysl ochrany přírody ovšem netuším. Zkusme to společně.

Dlouho jsem přemýšlela, jak článek, který právě píši, a který se již několik dní sám sepisuje uvnitř mé hlavy, dát do podoby, která by byla srozumitelná naprosto každému. Nakonec jsem dospěla k závěru, že to není možné, a ani důležité, význam má pouze obsah článku, a čtenář, tedy i vy, se s tím nějak popere.

V jednom ze svých předchozích článků, myslím, že se týkal ochrany dřevin, jsem narazila na báseň Viktora Dyka Země mluví. Země zde dává jasně najevo, že nás - lidi k přežití vůbec nepotřebuje, ale že naopak my potřebujeme Zemi. Každé ráno, když se probudím, přivítám při pohledu z okna na kopce Českého středohoří nový den, a znovu a znovu si uvědomuji tuto pravdu.: Země bez nás přežije, ale my bez Země zahyneme.

Představy o tom, že bychom jednoho krásného dne mohli žít na vzdáleném Marsu, kde možná přežívají některé druhy velice odolných bakterií, jak vyplývá z nejnovějších poznatků, jsou značně hloupé. Nepovažuji je však za hloupé z důvodu neuskutečnitelnosti života lidí na Marsu v daleké budoucnosti, protože věda postupuje velmi rychle, a zřejmě to vůbec není pouhá sci-fi idea, že jednoho dne budeme nuceni naši Zemi opustit, a odejít právě na Mars. Hloupost vidím někde zcela jinde.

Když čteme v novinách nebo v odborných časopisech články o nalezení vody a živých organismů na planetě Mars, cítíme podivné vzrušení. Říkáme si, jak je věda krásná a obdivuhodná, když již dokážeme tohle všechno. V hlavě nám možná dokonce zazní věta z dříve velmi propagovaného seriálu Akta X, totiž že "Někde tam venku je pravda" a přemýšlíme o těchto organismech. Již málokdo z nás si uvědomuje, proč vlastně hledáme život na této planetě, proč toužíme objevit i jinde dýchatelné prostředí, vodu, přírodu.. Ano, hledáme možná místo, cílovou či odrazovou stanici pro prozatím fantaskní výlety do kosmu, toužíme poznat nové druhy, ale především hledáme a doufáme v novou planetu, planetu kde zpívají ptáci v zelených korunách stromů, kde tečou čisté řeky, běhají zdravá divoká zvířata, kde slunce vychází a zachází každý den. Hledáme nezničenou planetu Zemi.

A teď přichází ona smutná stránka věci. Skutečně musíme Zemi učinit pro nás neobyvatelnou, a osídlit planetu Mars, či jinou podobnou, abychom pochopili, že vše, co potřebujeme, nám Země může poskytnout, a poskytuje? Ptám se sama sebe, kde je správná udržitelná cesta pro nás všechny, a zda ještě existuje. Těžko ji nalezneme v nějakém náboženství, ideologii či v něčem podobném, hledat je třeba v sobě samém. Pokaždé, když s někým řeším téma trvale udržitelného rozvoje, a jeho nemožnosti (Nevěřím totiž, že je v tuto chvíli možné TUR dosáhnout.), dávám mu za příklad jeho samého, aby se nad sebou zamyslel, zametl si před svým prahem.

Jsem opravdový skeptik, co se týče napravení smýšlení lidí byť jen v České republice v příštích deseti nebo dvaceti letech, a proto, když mi někdo začne tvrdit, že žít ekologicky je možné, a přitom ve sprše stráví půl hodiny ne-li víc, a po celou dobu má vodu puštěnou, aby mu snad nebyla zima, zuby si čistí rovněž při tekoucí vodě, nechává celý den puštěné rádio, i když zrovna není doma, netřídí odpad, a je líný chodit pěšky dál než jeden kilometr, a podobně, a ještě se naštve, jakmile mu něco takového kdokoliv naznačí, cítím obrovskou bezmoc. Zároveň však lidem věřím, nebo jinak - věřím v lidi ne lidem. Třeba jen, když se podívám, kolik z vás denně navštíví nějaký server o přírodě, reaguje, zajímá se, chce něco změnit, rozlévá se mnou příjemný údiv, a někde uvnitř mě svítá naděje v dobrého člověka. Samozřejmě, že za těch deset nebo dvacet let bude všechno lepší, nemáme na výběr, musíme přírodu poslouchat. Časté nemoci, stres, hluk, špatná nálada - to jsou běžné každodenní zážitky nás všech, pomalu začínáme chápat, že "Je něco shnilého ve státě českém" a protože jsme chytrý národ, brzy se vzchopíme progresivnějšímu upřednostňování životního prostředí před vlastní pohodlností. Už je pomalu na čase.