Přišel večer a naše "mamina" si začala hledat místo, kam by nám ty mňaučící uzlíky schovala. "Pod postel? Ne - moc tam táhne. Do krabice na skříni? Ne, tam by se špatně lezlo. ÁÁÁ! Páníčkova skříň - pěkně voní, je tam teplo, měkko, sucho - ideální místo!"... A byla tam. Pak přišla řada na mě. "Kde by mohla být? Pod stolem? Pod radiátorem? V prádelním koši?" V celým bytě existuje jed jediné místo, kde ji určitě nikdy hledat nemusím - krabice, kterou jsem jí nachystala. Náš byt naštěstí není moc veliký. Našla jsem ji asi za hodinu, tedy poté, co jsem všechny kouty prohlédla třikrát.

Vítězoslavně jsem ji vylovila ze skříně. Kočka mě oblažila vřele vražedným pohledem a odešla s čumáčkem vysoko u stropu směr krabice v předsíni. Moc do smíchu už jí ale nebylo. Bylo pozdě večer a tak jsem nechala kočku o samotě a šla jsem se vyspat na zítřejší dárečky.

Druhý den ráno jsem už nemohla dospat a hned jsem utíkala zkontrolovat moji novopečenou maminku a její ratolesti. Zatím byly dvě. Jedno bylo černobílé a druhé černé. Moje černobílá kočka se právě připravovala na příchod třetího. Už už jsem doufala, že tentokrát našla miminkům "černého" tátu, ale třetí kotě mne definitivně vyvedlo z omylu. Byl to ten samý táta, jako poslední dva roky pokaždé. Občas se kolem našeho domu poflakuje - dobře vykrmený, silný, ale hlavně MOUROVATÝ kocour. Vsadím kecky, na to, že naší kočce ty pruhy nějakým způsobem imponují. Právě v pořadí třetí kotě - kocourek je celej táta. To bylo v sedm ráno. V osm se narodilo ještě jedno kotě - celý černý.

Do tří týdnů to začne chodit, do čtyř běhat a do měsíce budeme mít z bytu kůlničku na dříví. To už je ale na jiný příběh.