Budiž oheň

V pravěku pravděpodobně získávali oheň lidé tak, že čekali na bouřku až blesk zapálí nějaký menší požár (podobně to udělal i Robinson). Takový oheň byl považován za dar od bohů. Sousední tlupa, která oheň neměla nebo jí vyhasl, pořádala pro jeho získání loupežnou výpravu apod. Až později se člověk oheň naučil sám rozdělávat. Tím si podstatně ulehčil život. V historii lidstva hrál oheň velmi podstatnou roli v podstatě stále. Byli to posvátné ohně v chrámech (i dnes najdete v kostele hromadu svíček a hlavně věčný plamínek), očistné ohně (například inkvizitorské hranice čarodějnic a kacířů, např. pro Jana Husa), symbolické (olympijská pochodeň, dnes třeba také betlémské světlo), trestající (vypálení nějaké neposlušné vesnice jako trest, či po jejím dobití). No a samozřejmě ten nejběžnější užitkový oheň na vaření a vytápění. Ale jak k takovému to ohni přijít?

Nejstarším způsobem rozdělávání je křesání. Jedná se v podstatě o mechanické vytvoření jisker o dostatečné teplotě, které jsou zachyceny do lehce zápalného materiálu - troudu. Troud se používal také při rozdělávání ohně třením. Jako základ se používalo vhodné vysušené dřevo, které se neustálým rychlým pohybem zahřívalo až vytvořilo malé množství žhavé hmoty. Záměrně jsem nepoužil pojem třením dřev. Tento způsob, kdy se používá jakýsi luk, podpěrka a dva kusy dřeva, je jen jeden z nich. Další možností je použít "řezání pilou" (delším kusem jezdíte v zářezu). Pokud máte silnější pruh kůže, lze použít způsob, kdy jako třecí materiál použijete právě tento řemen, který zasadíte do rozštěpu dřeva a pouze taháte (je to pohodlnější, protože pokud máte dostatečně dlouhý pruh kůže nemusíte tahat dlouho).

O mnoho později se objevily sirky. Napřed existovaly tzv. nebezpečnostní, které šly škrtnout téměř o cokoliv (obsahovali fosfor a byli jedovaté). Později se objevili dnešní bezpečnostní. Ty lze škrtnout již jen o přiložené škrtátko. Dnes se objevují další různé speciální druhy. Existují sirky, které lze škrtnout o nějaké pevné plochy - tzv. Kovboj, popřípadě sirky které hoří v silném větru a dokonce i pod vodou (tzv. ženijní zápalky, ovšem krabička pár kusů stojí i 200 Kč.)

A nakonec dnešní hit - zapalovače. Nenavlhnou, s chvilkou trpělivosti jsou většinou snadno zápalné, nelámou se a jsou hned po ruce. Nejběžnější jsou ony obyčejné plastové za 10 korun, které ale také odvedou dobrou službu. Kdo ovšem chce mít jistotu ohně, tak volí spíš zapalovače speciální: plynové, které mají plamen s jakousi zmenšeninou autogenu (kužel plamene s velkou teplotou do kterého je hnán plyn pod tlakem (samozřejmě s odpovídající spotřebou)). Nebo velmi oblíbené benzínové zapalovače. Ty mají jednoduchý princip. Obsahují zásobník s náplní (většinou vatu), která se naplní vhodnou hořlavinou (většinou obyčejný technický benzín). Odtud vede knot až k hořáku a kamínku. Tyto zapalovače si často vyráběli vojáci z velkorážních nábojů jako památky na válečné útrapy. Nejznámější firmou, která vyrábí sériově benzínové zapalovače, je Tiplo. Jsou sice drahé jak čert (průměrně něco přes 1000 Kč) ale zato jsou velmi kvalitní. Hoří i za silného větru a plnit se dají téměř čímkoliv, co vytváří výpary (benzíny technické, motorové, různé hořlaviny, silné alkoholové destiláty apod.)

Dnes poslední novinkou na trhu ohně jsou různé speciální přípravky, většinou na bázi bloku hořčíku a křesací tyčinky. Z bloku se naškrábou piliny které se poté zapálí jiskrou z křesací tyčinky. Takováto moderní křesadla bývají často přísadou do různých "balíčků na přežití". Jistě jsem nevyjmenoval všechny způsoby obstarání ohně, ale myslím, že ty nejběžnější jsem Vám nastínil. Na závěr bych Vás chtěl všechny poprosit, abyste měli na paměti známé rčení "Oheň je dobrý sluha, ale zlý pán". Zapříčinil již nejednu tragédii jen díky nepozornosti. Proto když budete oheň používat, věnujte se mu a dejte na něj pozor.