Vlny hrůzy - tsunami

Tsunami vzniká jako důsledek zemětřesení nebo vulkanických erupcí, případně i podmořských sesuvů nezpevněných hornin a na rozdíl od povrchových vln vzniká rázem. Varování o možném tsunami se vydává při každém zemětřesení, jestliže má intenzitu větší než 4 stupně Richterovy škály. Příčinou většiny zemětřesení je pohyb litosférických desek, který je nejvýraznější patrný na jejich vzájemných rozhraních. Vzhledem k tomu, že se většina litosférických desek stýká pod oceánem, jsou zemětřesení pod hladinou moře velice častá. Pohybují-li se desky vzájemně podél transformních zlomů v horizontální rovině, nehrozí nebezpečí tsunami. Jiná situace nastane při posouvání desek vertikálně, tedy když jedna deska poklesne a vznikne tak najednou "schod". Při vánočním zemětřesení tento "schod" dosahoval délky asi 30 km a výšky až 10 metrů. Takovýto náhlý pohyb dna oceánu pochopitelně ovlivní i vodu, která se snaží prudkou změnu vyrovnat a to je příčina tsunami. Jde tedy o rozsáhlé porušení celého, několik kilometrů vysokého sloupce vody prudkým poklesem nebo výzdvihem dna oceánu. Tsunami je ohromná masa vody, která nese velké množství energie.

Tsunami se od místa zdroje šíří všemi směry, ale hlavní směr je kolmý na zlom, který způsobil zemětřesení. Rychlost šíření vlny závisí na hloubce dna, tsunami tak může svou rychlost zvětšovat - to když putuje hlubokým oceánem, anebo zmenšovat - v mělčích oblastech. V hlubokém a otevřeném oceánu se pohybuje tsunami rychlostí mezi 500 a 1000 km v hodině. Vlnová délka tsunami (vzdálenost od jednoho vrcholu k druhému) je několik stovek kilometrů, často pak 500-650 km. Na volném oceánu si přitom takovéto vlny ani nemusíte povšimnout - její výška většinou dosahuje maximálně 1 metr. Problém však nastává u pobřeží. Jak již bylo řečeno, při tsunami se pohybuje celý sloupec vody od hladiny až ke dnu, tedy až několik kilometrů mocný. Jak se tato masa vody blíží k pobřeží a klesá hloubka dna, valící se voda je vytlačována do výšky. Vlna, která pak narazí na pobřeží může být vysoká až několik desítek metrů.

Zájem o výzkum tsunami se zvýšil po události z konce roku 2004. Již dlouhodobě se však provádí zejména v Centru pro předpovědi tsunami na Havajských ostrovech (mimochodem toto centrum bylo zřízeno po jiné katastrofální tsunami v Tichém oceáně v šedesátých letech 20. století), ale třeba také v Centru v Novosibirsku, tedy daleko od oceánu uprostřed Sibiře. Podle jejich zpráv bylo za posledních 101 let zaznamenáno v Tichém oceánu 796 tsunami. Vůbec nejbohatším rokem pro tsunami byl rok 1938, kdy bylo zaregistrováno 19krát. Ani Atlantský oceán a Středozemní moře nejsou uchráněny před tsunami. Právě z oblasti Středomoří pochází snad nejstarší záznamy o tsunami na řeckých ostrovech z roku 1410 př.n.l. po výbuchu sopky Théra (dnes ostrov Santorini).

Velké tsunami po sobě může zanechat stopy i v geologickém záznamu - v usazených horninách - chaotická vrstva usazenin se označuje jako tsunamit. Většina tsunamitů je výsledkem pádu velkého kosmického tělesa do oceánu. Takové tsunami je sice velmi řídkým jevem, zato jeho následky jsou mnohonásobně horší, i než u tsunami vzniklých zemětřesením, v takových případech se jedná o katastrofy planetárního rozsahu. S gigantickým tsunami se tak setkali na konci své éry zřejmě i dinosauři.