Rys je jen přirozenou součástí našich lesů

Stačí si otevřít mysliveckou statistiku abychom zjistili, kolik srnčí myslivci odstřelili za poslední rok. Konkrétně na Šumavě je mortalita srnčí způsobená rysem až třetí v pořadí. Nejvíce srnců odstřelí myslivci (61%), 10,4 % zemře v důsledku střetu s dopravními prostředky a jen 10,1 % ukořistí rys, striktní masožravec a přirozený predátor těchto kopytníků. (Červený 2006). Ve svém příspěvku však nehodlám jakkoliv útočit proti myslivosti a pokusím se reagovat alespoň na některé pasáže, kde se Miroslav Ryšavý zcela zásadně mýlí.

Je sice poněkud zvláštní, že autor reaguje na článek v Domažlickém deníku po jednom a půl roce ve zcela jiném médiu, aniž by čtenářům alespoň rámcově přiblížil jeho obsah původního článku, ale budiž. Přistoupíme k jádru věci, přestože příspěvek je hodně nekonzistentní a v řadě případů si protiřečí.

Rys ostrovid obývá rozsáhlé teritorim 200-300 km2 i více, ale to ještě neznamená, že ho není možné spočítat. Ani to, že rys je zvíře velmi plaché a málokdo ho viděl, neznamená, že není v terénu zaznamenatelé. Charakteristickým a pobytovým znakem jsou zejména stopy, proto nejčastěji v únoru probíhají každý rok tzv. "sčítání šelem" především v NP Šumava a v CHKO Beskydy, kde se zjišťuje obsazenost oblíbených rysích biotopů. Díky všem datům, které shromažďuje Agentura ochrany přírody a krajiny víme, že se u nás vyskytuje 80-100 rysů, což je podstatně méně než např. v roce 1998, kdy se populace v ČR odhadovala na 100-150 kusů (Červený et al. 2003).

Při výpočtech populačního růstu je nutné upřesnit, že rys ostrovid byl na Šumavě vysazen už v roce 1980 a už v té době existovala autochtonní populace rysa ostrovida v Beskydech, v Jeseníkách a dokonce i na Českomoravské vrchovině. Kromě Beskyd jsou v nyní populace rysů na Moravě prakticky zlikvidovány. Na Vysočině byl rys vyhuben už v 80. letech a také v Jeseníkách je dnes téměř na vymření. Reintrodukce rysa na Šumavu byla na tehdejší dobu dobře zvládnutá a proběhla za souhlasu místních myslivců. V žádném případě není možno rysa považovat za nepůvodní druh, v jižních Čechách byl hojný ještě v 18. století, v Beskydech na přelomu na přelomu 19. a 20. století. Mezi nepůvodní druhy naopak patří muflon, jelen sika, nebo daněk - ti na našem území v minulosti nikdy nežili.

V rámci hrubého odhadu jsou čísla, která Miroslav Ryšavý zahrnul do svého výpočtu nárůstu populace rysa, správná a také výsledek je realistický. Rozdílná je však jeho interpretace. Číslo 700 rysů není v žádném případě současná početnost, která by opravňovala kohokoliv k protizákonnému vyhlazování zákonem silně ohrožených druhů, ale řekněme potenciální číslo, kterého by populace rysa dosáhla, kdyby neprobíhalo pytláctví. To se výrazně neliší od čísla 500, které inzerovali ve své studii Koubek s Červeným (2003). Nenapsali, že u nás bylo ilegálně zastřeleno 500 rysů, ale že tolik zvířat zastřeleno být mohlo, pokud by jen polovina z anonymních dotazníků byla pravdivá. V anketě byla tehdy přímo položena otázka "zastřelil jsem ilegálně rysa v ČR" a 20 z 204 myslivců odpovědělo kladně, 3 z nich dokonce uvedli, že zastřelili více než jednoho rysa. Přitom není žádný důvod předpokládat, proč by polovina přiznání byla nepravdivá. Výpočet Miroslava Ryšavého tedy jen potvrzuje, že masivní pytláctví velkých šelem není v oblastech jejich výskytu nijak nadsazené. Nenávist k rysovi se jako červená nit ostatně táhne celým jeho příspěvkem.

Při podobných výpočtech je však nutné mít na pamětí, že rys je živočich přísně teritoriální a nehrozí žádné přemnožení. Nelze srovnávat populační dynamiku hlodavců, ptáků a šelem. Nikde na světě na světě nebylo zaznamenáno, že by sám predátor dokázal vyhubit svou přirozenou kořist. To by pochopitelně znamenalo i jeho zánik...

Přinejmenším zavádějící jsou snahy autora nabít dojmu, že žijeme v civilizované a kulturní krajině, kde není pro divočinu a šelmy místo. Výsledky telemetrického sledování na Šumavě přitom ukázaly, že rys je schopen zcela bez problémů obývat kulturní krajinu Pošumaví, aniž by komukoliv - kromě některých myslivců - jakkoli vadil. Zde se zřejmě dostáváme k jádru problému: přepočítávání na rysem "ukradenou" zvěřinu na peníze a neúnosné škody. Stát neplatí myslivcům za "škody" na zvěři z prostého důvodu: srnci nejsou jejich majetek, ale volně žijící živočichové, součást přírodního bohatství a nikdy nekončícího koloběhu boje o přežití, kde vyhrává ten silnější, rychlejší a bystřejší. To, že myslivci zvěř přikrmují a uměle udržují její stavy několikanásobně vyšší než jsou normované stavy (Mrkva 2006), má vážné důsledky zejména pro přirozenou i umělou obnovu našich lesů brzdí tak mimo jiné uplatnění přírodě blízkých forem lesního hospodaření.

V neposlední řadě je nutné vyvrátit klasický mýtus, že rys hubí tetřevy. Reintrodukce tetřeva hlušce na Šumavě skutečně skončila fiaskem: přežilo zde jen 0,5% (!) uměle odchovaných ptáků. Ovšem tvrzení "rys speciálně u nás má na svědomí likvidaci celé populace vysazeného tetřeva" můžeme vyslovit pouze s dostatečně silnými důkazy, které od pana Ryšavého obratem očekávám. Já jen předesílám, že dle šumavských výzkumů (Červený et al. 2006) se tetřev v potravě rysa vyskytuje s frekvencí 0,6 - 4 % a např. v Beskydech, stejně jako jinde Karpatech, rys a tetřev žijí vedle sebe dlouhodobě bez problémů. Navíc rys může zabíjet a dokonce se přímo podílet na snižování počestnosti lišky (Helldin et al. 2006), která je daleko významnějším predátorem tetřevovitých než rys. Úbytek tetřevů v ČR má na svědomí nejspíše nedostatek klidových oblastí a destrukce přirozených biotopů (horských smrčin) s dostatkem potravy. Celý komplex problémů je třeba vidět v souvislostech. Je potom těžko pochopitelné, proč tolik urážek schytává blokáda Hnutí DUHA na Trojmezné, když zabránila vykácení jednoho z nejcennějších horských lesů v NP Šumava.

V závěru autor očividně tápe, když se za pro něj nepochopitelnou ochranou šelem staví i uznávané myslivecké autority. Domněnka, že rys má na přírodu "mnoho negativních jevů" a "působí obrovské škody" nemá v moderní ekologicky pojaté myslivosti místo. Už i mnoho myslivců u nás chápe šelmy jako přirozenou součást našich lesů. Ti volně žijící zvířata totiž nedělí na škodlivé a užitečné; tedy ani rys žádné škody nepůsobí, pokud se živí svou přirozenou potravou. Naopak bylo prokázáno, že s v oblastech s výskytem rysa jsou srnci v lepší kondici a dosahují vyšších hmotností než v oblastech kde se rys již dlouhodobě nevyskytuje (Červený 2006). Obdobně i vlci na Slovensku se významně podílejí na zlepšování kondice jelenů (Mrkva 2001) a také zabraňují šíření některých zákeřných nemocí, např. moru divokých prasat (Strnádová 2003). Proto je i závěrečná nejistota autora nad budoucností, "až osídlí rys všechny oblasti lesů a bude expandovat do volné krajiny", zcela zbytečná. Svůj příspěvek končím přáním, aby pan Ryšavý měl, tak jako každý "myslivec od nepaměti na mysli právě soulad všech faktorů a nikdy neposuzoval problém z pohledu jednoho druhu zvěře".

Zdroje informací:
- Červený, J., 2006: Myslivec a rys, dva lovci a jedna kořist - srnčí zvěř. Svět Myslivosti 7 (3): 8-11.

- Červený, J., Koubek, P., Bufka, L., 2006: Velké šelmy v České Republice. IV. Rys ostrovid. Vesmír 85 (2): 86 - 94.

- Červený, J., Koubek, P., Bufka, L., Fejklová, P., 2003: Současné změny početnosti rysa ostrovida v České republice. In: Bryja, J., Zukal. J.(Eds.): Zoologické dny Brno 2003. Sborník abstraktů z konference 13.-14. února 2003.

- Helldin, J. O., 2006: Lynx (Lynx lynx) killing red foxes (Vulpes vulpes) in boreal Sweden - frequency and popuation effects. Journal of Zoology 270: 657-663.

- Koubek, P., Červený, J. 2003: Mají velké šelmy šanci přežít v našich honitbách?.Myslivost, 3: 12-14.

- Mrkva, R., 2001: Česká myslivost se chytila do pasti, kterou si sama nastražila. Ochrana přírody, 56 (7): 195-197.

- Mrkva, R., 2006.: Myslivec a rys, dva lovci a jedna kořist – srnčí zvěř. Svět myslivosti 7 (3): 8-11.

- Strnádová, J., 2003: Negatívne prejavy neprítomnosti vlka dravého (Canis lupus L.) v lesnom ekosystéme z hľadiska zdravia lovnej koristi. In: GYÖRGI P., G., PAČENOVSKÝ S.:Vlky a rysi v oblasti slovensko-maďarských hraníc. WWF Maďarsko, Budapest, 76 pp.

Fotografie: Jiří Bohdal - www.naturfoto.cz