Budeme těžit lesy, abychom zachránili klima?

Bezhlavé sázení stromů může ohřát planetu

Tým vědců včetně českého klimatologa Miroslava Trnky upozornil na riziko, které to s sebou může přinést. Zejména ve vyšších zeměpisných šířkách, mohou lesy planetu paradoxně ohřívat kvůli tzv. albedo efektu. Tmavý les totiž pohlcuje mnohem více slunečního záření než světlá travnatá plocha nebo sníh, což může vymazat velkou část přínosu z uloženého uhlíku.

Navíc poslední roky se ukazuje nepříjemná skutečnost. Severské lesy čím dál častěji ve velkém hoří, čímž se téměř všechen uhlík v nich uložený dostává do atmosféry. Místo toho tohle dřevo vědci chtějí těžit a ukládat do moře.

Pod příspěvky, které na tuto studii upozorňují, se, samozřejmě očekávatelně, strhla mezi komentujícími vlna nevole. Ovšem, pokud se do té studie začtete a uvědomíte si rozdíl mezi tropickými pralesy, severskými lesy, a lesy u nás, možná vám to začne dávat smysl.

Tropy chráníme a sever chceme kácet?

Tropické stálezelené listnaté lesy jsou mnohem starší než ty severské. Pro naše téma je ale důležitá jiná věc a to zejména půda, biodiverzita a ukládání uhlíku. Ačkoliv tropické lesy bují životem, jejich půda je paradoxně extrémně chudá na živiny. Biomasa se zde rozkládá naopak velmi rychle. Stejně rychle ale místní stromy spotřebovávají vzniklé živiny, které se nestihnou uložit v půdě. Intenzivní a časté deště neustále proplachují půdní profil a odplavují rozpustné minerály do hlubších vrstev mimo dosah rostlin. Půdy jsou často rezavě červené až oranžové (bohaté na oxidy železa a hliníku). Obsahují velmi tenkou vrstvu humusu. Proto je i pro zemědělství využitelná jen ve velmi omezené míře. Jedná se o takzvané Latosoly. Zásobárnu uhlíku zde tvoří zejména horní biomasa, tedy stromy. Co je zásadní, tropické lesy mají nezastupitelnou roli v biodiverzitě a v koloběhu vody v tropických oblastech.

Z hlediska samotného ukládání uhlíku má těžba v tropech větší potenciál díky rychlému růstu biomasy. Nicméně masivní těžba dřeva pro účely uložení by zde vedla k ekologické katastrofě a ztrátě nenahraditelných ekosystémů. Navíc je zde větší riziko, že se dřevo v tropickém moři mnohem rychleji rozloží.

Severské jehličnaté lesy vznikly především jako reakce na vymizení přirozených spásačů na konci doby ledové kteří brzdili jejich šíření. Naopak současná klimatická změna jejich šíření urychluje. Půda je tu na živiny rovněž chudá, ale z úplně jiných důvodů. Procesy v ní jsou kvůli chladu extrémně pomalé. Nízké teploty brání aktivitě bakterií a hub. Na povrchu se proto hromadí tlustá vrstva nerozloženého jehličí (tzv. opadanka). Jehličí obsahuje pryskyřice a kyseliny, které při pomalém rozkladu okyselují půdu a rozpouští minerály, čímž vzniká charakteristická popelavě šedá barva půdy (odtud název podzol – z ruského „pod zolou“ neboli pod popelem.

Často se zde vyskytuje trvale zmrzlá půda (permafrost), která brání odtoku vody a vede ke vzniku rozsáhlých rašelinišť a bažin. Na rozdíl od tropů, kde je uhlík vázán hlavně v živých stromech, severské lesy ukládají obrovské množství uhlíku právě v těchto tlustých vrstvách rašeliny a pomalu tlející organické hmoty. Oproti tropům je tu biodiverzita velmi nízká. a lepší podmínky pro samotné ukládání uhlíku v moři díky zimě.

Díky globálnímu oteplování a suchu jsou tyto lesy v posledních letech obrovskou zásobárnou suchého dříví a tím jsou náchylné na velké požáry, které pošlou téměř veškerý uložený uhlík do atmosféry. Právě tomu chtějí vědci těžbou tohoto dřeva zamezit.

Náchylné k požáru? Proč tedy neodvážíme suché dřevo z našich lesů v chráněných oblastech?

V národních parcích (včetně Českého Švýcarska) je hlavním cílem ochrana přirozených procesů. Vědecký konsenzus u bezzásahových zón říká, že mrtvé dřevo do lesa patří – zadržuje vodu, poskytuje domov hmyzu a při rozkladu vrací živiny do půdy. Odvoz dřeva je v těchto zónách zákonem zakázána, protože by se tím narušil přírodní cyklus. Po zkušenostech s velkým požárem v Českém Švýcarsku jsou i zde ale tyto souše v blízkosti obydlených oblastí odstraňovány a vznikají tak bezpečnostní pásy.

Cílem zmiňované WHS studie 2026 není ochrana konkrétního ekosystému, ale globální ochrana klimatu. Studie navrhuje, že v hospodářských nebo méně kritických severských lesích je „klimaticky výhodnější“ dřevo odvézt a pohřbít (zastavit rozklad), než ho nechat shořet nebo zetlít. A uvažuje v patřičném měřítku, ve kterém je tato technologie z globálního hlediska efektivní. Což znamená, že v našich lesích by měla vyhrát ochrana ekosystému.

V Kanadě, Skandinávii a Rusku hoří miliony hektarů lesa ročně. Právě tam má smysl odvézt dřevo z hospodářských lesů a uložit ho, protože se tím zabrání gigantickým emisím CO₂. V Čr takto rozsáhlé lesy nemáme, krajina je natolik fragmentovaná, že tu takto gigantické požáry nehrozí.

Kolik toho chtějí kácet?

„Není náhodou, že uvažujeme o aplikaci naší myšlenky na jedno procento plochy těchto lesů, na 180 000 kilometrů čtverečních, protože odpovídá rozloze, kterou ročně zasáhnou lesní požáry. Ty promění na oxid uhličitý nejen samotné dřevo, ale i část uhlíku uloženého v půdě. Pokud při těžbě ponecháme na místě větve tak, aby se mohly smísit s půdou, snížíme požární riziko a současně jejich rozklad usnadní mobilizaci živin pro nový porost. Současně uvažujeme, že by se těžilo v zimě, kdy jsou cesty umrzlé a kmeny lze ukládat přímo na zamrzlou řeku a nebylo by nutné budovat síť cest," řekl Trnka.

Studie odhaduje, že pro smysluplné zpomalení globálního oteplování je potřeba prostřednictvím WHS ukládat přibližně 1 až 3 gigatuny (Gt) uhlíku ročně. Což představuje zhruba 1% severských lesů ročně.Tento cíl představuje přibližně 15–30 % současných globálních emisí z fosilních paliv. To by vyžadovalo aktivní management na ploše stovek milionů hektarů.

Studie zdůrazňuje, že by se netěžilo holosečným způsobem. Šlo by o selektivní sběr „přebytečné“ biomasy a mrtvého dřeva, výběrovou těžbu v hospodářských lesích a plantáže na degradované půdě určené přímo k tomuto účelu.

Studie argumentuje, že i když se to zdá jako velké procento (1 % plochy ročně), při tomto tempu by trvalo 100 let, než by se proces "otočil" na celé ploše lesa, což odpovídá přirozenému cyklu obnovy severské tajgy. V podstatě jde o to, že lidstvo by nahradilo přirozený proces hnití a požárů řízenou těžbou a bezpečným uložením do moře.

A nebude mít těžba ve výsledku větší emise?

Na každých 100 tun uhlíku v dřevě, které uložíme pod zem nebo do moře, se podle studie zhruba 10–20 tun „spotřebuje“ (emituje) během procesu těžby, dopravy a narušení půdy.

Proč to dřevo nepracujeme na nábytek a budovy?

Stavebnictví vyžaduje „A-třídu“ – rovné, zdravé kmeny. WHS (Wood Harvesting and Storage) upřednostňuje pravý opak. Budova vydrží v průměru 60–80 let. My ale potřebujeme uhlík vyřadit z oběhu ideálně na tisíce let. Trh se stavebním dřevem je nasycený. Tato studie plánuje těžbu stejného množství dřeva, jaké se nyní těží.

Jak dostanou plovoucí dřevo do takových hloubek?

Dostat miliony tun dřeva na dno oceánu a udržet je tam samozřejmě není jen o tom, že je hodíte přes palubu. Vědci se zaměřují na hluboké oceánské pánve, kde voda necirkuluje. V hloubkách pod 1000 metrů je tam téměř nulový obsah kyslíku. Bez kyslíku nefunguje aerobní rozklad – dřevo tam může ležet tisíce let v téměř nezměněném stavu (jako vraky lodí, které nacházíme po staletích).

Jak ho potopit? Dřevo se nejprve nadrtí a slisuje do balíků o vysoké hustotě. Před shozením jsou balíky vystaveny vysokému tlaku vody, který vytlačí vzduch z pórů dřeva a nahradí ho vodou. Studie počítá i s použitím ekologicky inertních závaží (např. betonových patek nebo písku), které balík stáhnou ke dnu.

Tíha dřeva způsobí, že se kmeny částečně propadnou do bahnitého dna, čímž se přirozeně zaizolují od okolní vody. Tento proces je pro stabilitu projektu klíčový, protože sediment funguje jako dokonalý trezor, který ještě více omezuje přístup kyslíku a zamyká uhlík v dřevě na tisíce let.

A co mořský ekosystém?

Prvním a nejviditelnějším rizikem je vznik takzvaných mrtvých zón. I když se dřevo v mrazivém tlaku hlubin a téměř bez kyslíku rozkládá nesmírně pomalu, stále k tomu potřebuje určité množství kyslíku. Pokud bychom kmeny navršili na jednu obří hromadu, místní bakterie by při jeho zpracovávání vyčerpaly veškerý kyslík z okolní vody. Výsledkem by byl vznik nehostinného mračna sirovodíku, který by zahubil vše živé v bezprostředním okolí. Řešení spočívá v takzvaném mozaikovém ukládání.

Místo monolitických podmořských skládek vědci navrhují vytvářet menší, izolované shluky kmenů, které od sebe budou vzdáleny stovky metrů.

Vědci navíc počítají s nasazením techniky, kterou budou hladinu kyslíku a chemické složení vody v okolí těchto „uhlíkových bank“ neustále hlídat.

Oproti obřím ventilátorům, které sají CO2 ze vzduchu (Direct Air Capture), je tato metoda 10–50× levnější a energeticky méně náročná. Stromy totiž dělají tu nejtěžší práci – koncentraci rozptýleného CO2 z atmosféry do pevné hmoty úplně zadarmo pomocí slunce.

Zásadní obavy

Krom neprozkoumaného mořského biotopu panují obavy především o to, aby se z této technologie nestala záminka pro ještě větší těžbu místo přírodě blízkého hospodaření. Je třeba zdůrazňovat, že ne každý les a ne každá lokalita je k tomuto vhodná. I čeští lesníci uvažují o této metodě jako vhodné pro uložení mrtvého kůrovcového dřeva.

Jak jsem už psala, v lesích rozsahu jaký má ČR je toto neefektivní, navíc odstraněním suchých stromů nezabráníte další kůrovcové kalamitě, protože v těchto stromech už žádní kůrovci nejsou. V tomto ohledu je třeba těžit zejména napadené stromy před vyrojením dospělců, když už těžit. V českém lese udělá souš víc užitku, když zůstane tam kde je.

Ekologické organizace mají též obavu z toho, že díky této metodě přestaneme tlačit na snižování spotřeby fosilních paliv. Je třeba si říci, že tahle metoda je krajní řešení ve chvíli, kdy nám už teče do bot. Nesmí znamenat útlum ve snaze omezovat fosilní emise a výzkumu dalších technologií.

„I když navrhovaný způsob napodobuje to, co po tisíciletí dělá příroda, bude nás to stát velké úsilí a musíme ročně vykácet a splavit dřevo z plochy, která je více než dvakrát větší než Česko. A celý přístup má řadu úskalí, včetně geopolitických, protože ze tří klíčových států by takovou úvahu aktuálně připustil jen jeden stát a to Kanada. Dalšími jsou Rusko a USA.“  uvedl Trnka.

Zdroje:
Nature.com - Ulf Büntgen, Clive Oppenheimer, Mirek Trnka, Michael Kempf, Ian Holman, Tito Arosio, Tatiana Bebchuk & Jan Esper - Arctic driftwood proposal for durable carbon removal

NASA - Fires on the Rise in the Far North