Česko v OSN: Ostudné hlasování o klimatu v partě s ropnými šejky a s vůní řepky v zádech

Hala Valného shromáždění OSN v New Yorku
autor: Patrick Gruban
licence: CC BY-SA 2.0

Když Vanuatu učí svět odpovědnosti

Stali jsme se jedinou zemí Evropské unie, která nepodpořila rezoluci stvrzující právní odpovědnost států za porušování klimatických závazků. Zatímco zbytek evropského bloku hlasoval jednotně pro, my jsme se zdrželi. Ocitli jsme se tak v pozoruhodné společnosti států, jako je Bahrajn, Katar, Kazachstán či Kuvajt. Když jde o ochranu planety, česká diplomatická elita zkrátka cítí mentální spřízněnost spíše s ropnými velmocemi než se svými bezprostředními sousedy. Jak jsme se do tohoto bodu dostali a kdo vlastně drží volant auta, které nás veze vstříc klimatické ignoranci?

Abychom pochopili hloubku našeho diplomatického faulu, musíme se podívat na to, o čem se vlastně hlasovalo. Iniciátorem původního textu byl malý ostrovní stát Vanuatu. Tedy země, pro kterou není globální oteplování teoretickou diskusí v klimatizovaných pražských kancelářích, ale velmi reálným bojem o holé přežití. Pro Vanuatu a další tichomořské mikrostáty znamená každé zvýšení hladiny oceánu o milimetr ztrátu kusu domova.

Rezoluce, kterou Valné shromáždění nakonec schválilo výraznou většinou 141 hlasů, podpořila stanovisko Mezinárodního soudního dvora (ICJ). Podle něj jsou státy právně zodpovědné za neplnění svých klimatických slibů a v případě, že svým laxním přístupem prokazatelně poškodí jiné země, měly by nést následky, včetně možného odškodnění.

Jistě, stanovisko soudu není pro státy přímo vynutitelné a z finálního textu rezoluce nakonec po tvrdých diplomatických bojích vypadl i návrh na zřízení mezinárodního registru škod. Přesto jde o přelomový symbolický krok. Svět tím vyslal jasný signál: ničení klimatu už nelze vydávat za pouhý vedlejší produkt průmyslového pokroku, je to porušování mezinárodního práva.

Zatímco osm států (například Rusko, Bělorusko, Írán nebo Saúdská Arábie) hlasovalo otevřeně proti, Česká republika zvolila alibistickou cestu neutrality. Zdrželi jsme se.

Ukázali jsme, že sice nechceme být úplnými vyvrheli, kteří aktivně hlasují s autoritářskými režimy, ale zároveň odmítáme podepsat cokoliv, co by po nás v budoucnu mohlo vyžadovat skutečnou odpovědnost. Co kdyby po nás někdo jednou chtěl zaplatit za ty miliony tun oxidu uhličitého, které vesele vypouštíme z našich uhelných elektráren?

Vlk vládním zmocněncem v ovčíně

Abychom porozuměli motivacím současného českého kabinetu pod vedením staronového premiéra Andreje Babiše, musíme analyzovat personální obsazení a ideologické podhoubí, ze kterého tato vláda vyrůstá. Na začátku roku 2026 došlo na české politické scéně k bizarnímu divadlu. Ministerstvo životního prostředí bylo dočasně svěřeno do rukou předsedy strany Motoristé sobě Petra Macinky. Poté resort sice převzal nový ministr Igor Červený, ale to nejzajímavější se odehrálo na pozici vládního zmocněnce pro klimatickou politiku a Green Deal.

Tímto vládním vyjednavačem, který má naši zemi reprezentovat v Bruselu a na mezinárodních fórech, se stal Filip Turek. Ten Filip Turek, který svou politickou kariéru postavil na uctívání spalovacích motorů, odporu k cyklopruhům a jízlivém posmívání se všemu, co nese předponu „eko“.

Představa, že zájmy České republiky v oblasti ochrany klimatu hájí člověk, jehož životním krédem je pálit benzin a bojovat za zachování co největšího množství výfukových plynů v atmosféře, zní jako vystřižená z humoristického románu. Bohužel je to realita roku 2026.

Když pak takový zmocněnec odjede do Bruselu na zasedání Rady pro životní prostředí, jeho hlavním úkolem není hledat cesty k dekarbonizaci, ale bojovat za prodej nových aut se spalovacími motory a lobbovat proti regulacím olověného střeliva. S tímto ideologickým nastavením v zádech se pak nelze divit, že v New Yorku naši diplomaté raději koukají do mobilu a při hlasování o klimatu se zdrží.

Motoristický ocas, který vrtí babišovským psem

Nabízí se otázka, proč hnutí ANO, které disponuje masivní voličskou podporou a pragmatickým uvažováním, dovoluje malé skupině ideologicky vyhraněných „Motoristů“ tak zásadním způsobem formovat českou zahraniční a environmentální politiku. Motoristé sobě mají sice minimální členskou základnu a jejich reálný voličský potenciál je omezený, přesto se jim podařilo dokonale ovládnout narativ.

Vysvětlení je prosté. Andrej Babiš je mistrem politického marketingu a velmi dobře ví, že téma odporu ke Green Dealu a evropským ekologickým regulacím rezonuje u obrovské části české veřejnosti. Motoristé pro něj fungují jako užitečný štít a beranidlo. Jsou to oni, kdo říká ty nejradikálnější protizelené výroky, čímž uvolňují prostor pro to, aby hnutí ANO působilo jako ta „rozumnější“, ale přesto pevná síla bránící „českého člověka před bruselským diktátem“.

Zatímco za minulé vlády Petra Fialy se Česko snažilo v rámci možností držet krok s evropským mainstreamem – byť s neustálým reptáním a snahou vyjednat si nejrůznější výjimky –, současný kabinet masku konstruktivního partnera zcela zahodil. Fialova vláda sice nebyla žádným ekologickým premiantem a často dávala přednost ekonomickým zájmům před ochranou přírody, ale v klíčových momentech si uvědomovala, že izolace v rámci EU je pro zemi naší velikosti diplomatickou sebevraždou. Babišův kabinet se naopak v izolaci vyžívá. Prezentuje ji jako hrdou obranu národní suverenity, i když ve skutečnosti jde o pouhé populistické divadlo pro domácí publikum.

Agrofert a ekologické dilema velkopodnikatele

Nemůžeme však mluvit o Andreji Babišovi a jeho přístupu k životnímu prostředí, aniž bychom nezmínili impérium, které sice formálně zaparkoval do svěřenských fondů, ale jehož osud je s jeho politickým působením pupeční šňůrou spjat.

Tradiční levicově-ekologická analýza by okamžitě ukázala prstem na Agrofert jako na hlavního viníka. Obří zemědělsko-chemický holding žije z intenzivního zemědělství, masivního používání minerálních hnojiv, pesticidů a pěstování technických plodin, jako je řepka olejka.

Jakékoliv přísnější evropské normy na ochranu půdy, snižování chemické zátěže v krajině nebo omezení emisí z živočišné výroby znamenají pro Agrofert přímé zvýšení nákladů a potenciální pokles zisků. Z krátkodobého hlediska je tedy pro Babišův byznys nesmírně výhodné, když stát ekologická pravidla sabotuje, oddaluje a ignoruje.

Jenže tato logika má jednu zásadní trhlinu, kterou si musí uvědomovat každý, kdo někdy viděl vyschlé pole. Z dlouhodobého hlediska je totiž zničené životní prostředí pro Agrofert tou největší hrozbou.

Zemědělství bezprostředně závisí na stabilním klimatu, dostatku vody v krajině a zdravé, úrodné půdě. Pokud bude česká krajina nadále degradovat vlivem eroze, sucha a extrémních výkyvů počasí, Agrofert nebude mít na čem pěstovat své plodiny. Chemická hnojiva nedokážou nahradit chybějící vláhu a zničený půdní edafon. Extrémní sucha, která v posledních letech pravidelně decimují úrodu ve střední Evropě, stojí zemědělce miliardové ztráty.

Proč tedy vláda, která jde Agrofertu na ruku, nepodporuje ambiciózní klimatická opatření, když na nich závisí samotná budoucnost českého zemědělství? Odpověď se skrývá v pasti korporátního a politického oportunismu.

Politický cyklus trvá čtyři roky. Manažerský cyklus v akciové společnosti se často měří na kvartály. V tomto časovém horizontu se investice do obnovy krajinných prvků, zadržování vody nebo přechodu na ekologičtější formy hospodaření jeví jako zbytečně drahé komplikace. Je mnohem jednodušší inkasovat dotace na plochu, stěžovat si na bruselskou byrokracii a v případě sucha požádat stát o mimořádné kompenzace. Současná vládní garnitura tak aplikuje strategii „po nás potopa“ – nebo spíše „po nás sucho“ –, s vírou, že ty nejhorší dopady klimatické krize dopadnou až na generace, které přijdou dlouho po nich.

Smutek s příchutí benzínu

Číst zprávy o tom, jak se Česká republika v New Yorku ztrapňuje po boku ropných diktatur, vyvolává v člověku, kterému na stavu naší přírody záleží, hluboký smutek. Žijeme v zemi, kde máme nádherné národní parky, hluboké lesy (byť zdecimované kůrovcovou kalamitou, kterou jsme si sami intenzivním lesnictvím připravili) a tisíce lidí, kteří každý den dělají maximum pro záchranu krajiny. Přesto nás na mezinárodní scéně reprezentují lidé, pro které je vrcholným politickým úspěchem možnost dál legálně pálit fosilní paliva a tvářit se, že fyzikální zákony neexistují.

Vládní garnitura nám s oblibou tvrdí, že chrání naše peněženky před zdražováním, které by Green Deal údajně přinesl. Zamlčuje však, že náklady na nečinnost budou mnohonásobně vyšší. Škody způsobené suchem, povodněmi, mizením podzemních vod a degradací půdy zaplatíme my všichni. A nezaplatíme je v eurech do bruselské pokladny, ale na kvalitě vlastního života, cenách potravin a zdraví našich dětí.

Dokud budeme jako společnost tolerovat, aby vládním zmocněncem pro klima byl průměrný automobilový závodník s odporem k ekologii, a dokud budeme věřit populistické pohádce, že se nás globální problémy netýkají, budeme v mezinárodním společenství za exoty.

Vanuatu možná jednou zmizí pod hladinou oceánu. My sice pod vodou neskončíme, ale s naším současným přístupem k přírodě se brzy můžeme ocitnout uprostřed vyprahlé, bezútěšné polopouště. Sice s povolením jezdit v autech se spalovacími motory, ale bez vody, kterou bychom do těch chladičů mohli nalít.

Zdroje: ČT24: Česko se zdrželo v hlasování o rezoluci VS OSN o právním závazku v ochraně klimatu
Seznam Zprávy: Babišův stát. Velký přehled, jak nová vláda ovládla důležité posty v zemi
Ministerstvo životního prostředí ČR: ČR na Radě ENVI hájila pokračování prodeje nových vozidel se spalovacím motorem a snižování cen energií