COP30 v Belému: Mezi ambicí a realitou lobby těžby ropy a plynů

Brazilský prezident Lula de Silva na konferenci COP30
autor: Lula Oficial
licence: CC BY-SA 4.0

Navzdory veškerým sporům konference dosáhla několika nepopiratelných pozitivních výsledků.

Jedním z hlavních klíčových témat byla finanční podpora pro zranitelné státy. Právě zde se podařilo dosáhnout jednoho z hlavních úspěchů. Dlouhé vyjednávání vyústilo ve výzvu bohatým státům, aby do roku 2035 strojnásobily sumu určenou na adaptaci chudších a nejvíce zranitelných zemí na dopady klimatické krize. Tímto krokem mezinárodní společenství potvrdilo, že uznává svou historickou odpovědnost za globální oteplování.

Kromě toho, hostitelská role Brazílie, země s dominantní částí Amazonie, logicky posunula do popředí téma ochrany lesů. Delegace se shodly na vytvoření specializovaného fondu pro deštné pralesy, který má finančně motivovat státy k zastavení odlesňování a ochraně přirozených uhlíkových propadů, což je nezbytné pro splnění globálních klimatických cílů.

Samotný průběh konference byl však provázen kontroverzemi, které podkopávaly důvěru v závěry jednání. Brazílie jako hostitel, ačkoliv akcentovala ochranu Amazonie, čelila silné kritice přípravy infrastruktury a hlavně kvůli své vlastní energetické politice. Státní ropná společnost Petrobras aktivně usilovala o expanzi těžby ropy a zemního plynu, což je v přímém rozporu s proklamovanými klimatickými cíli. Tato dvojakost oslabila pozici země při vyjednávání o odklonu od fosilních paliv.

Kromě toho byla, stejně jako u předchozích ročníků, kritizována silná přítomnost lobbistů a zástupců průmyslu fosilních paliv, kteří měli značný vliv na zákulisní jednání a konečnou formulaci Belémského paktu.

Největší diplomatické selhání: Fosilní paliva bez konkrétních termínů

Právě v kritické oblasti fosilních paliv se projevila diplomatická neschopnost a fosilní lobby. Skupina více než 80 zemí, včetně Evropské unie, požadovala, aby závěrečný dokument obsahoval jasnou „cestovní mapu“ s termíny pro postupné ukončení využívání ropy, uhlí a zemního plynu. Tento požadavek však logicky narazil na tvrdý odpor ze strany zemí, jejichž ekonomiky jsou silně závislé na exportu a těžbě fosilních paliv, jako jsou Saúdská Arábie, Rusko a Indie a fosilní lobby z dalších zemí. Výsledkem je, že Belémský pakt sice opakovaně potvrzuje cíl udržet oteplení na hranici 1.5.stupně Celsia, ale explicitně nezmiňuje ropu ani zemní plyn. Pakt se pouze odvolává na výzvu z předchozí konference COP28 o "postupném odklonu" od fosilních paliv v energetických systémech. Kritici proto konstatují, že absence konkrétního a závazného plánu znamená, že konference promarnila historickou příležitost k nezbytné urychlené dekarbonizaci.

Tyto diplomatické kompromisy pak odrážejí základní rys klimatických dohod OSN:

absence přímých, právně závazných sankcí. Vynucování závazků, jako jsou Národně stanovené příspěvky (NDCs), je tak řízeno spíše politickým a reputačním tlakem a transparentností. Klíčovým nástrojem je povinné podávání detailních zpráv o plnění závazků a Globální Hodnocení (GST), které kolektivně ukazuje, zda svět směřuje ke splnění cíle a tím tlačí státy k navyšování ambicí, spíše než k trestání za neplnění. Vynucování a tlak OSN a i konkrétních zemí na dodržování dohod je v tuto chvíli asi jedniným možným zopůsobem, jak alespoň trošku postupovat dopředu. Jakékoli sankce by totiž byly terčem odporu a prakticky by zamezily ratifiaci dohod v jednotlivých zemích.

Pohled z Česka

Česká republika, která na konferenci vystupovala v rámci koordinace s Evropskou unií, se hlásila k těm zemím, které prosazovaly vyšší ambice a konec fosilních paliv.

Pozice Česka byla formulována ministrem životního prostředí v demisi Petrem Hladíkem (KDU-ČSL), který v projevu zdůraznil potřebu celosvětové spolupráce na snižování emisí a podpořil vznik jasného plánu na dohodnutý konec fosilních paliv.

Český vyjednavač Pavel Zámyslický z Ministerstva životního prostředí následně po jednáních vyjádřil jisté zklamání, když prohlásil, že ačkoliv EU text podpořila, „není dostatečně ambiciózní“.

Česko tak na jednu stranu chce posun v dekarbonizaci, na druhou stranu však na půdě EU některé kroky, které by k tomu vedly, blokuje.

Reakce nevládních organizací: Varování před zradou Pařížské dohody

Nevládní neziskové organizace (NNO) a ekologičtí aktivisté vyjádřili nad výsledky COP30 hluboké zklamání, zejména kvůli absenci konkrétního plánu pro fosilní paliva. •

Greenpeace: Organizace označila Belémský pakt za "zradu na Pařížské dohodě". Kritizovala zejména selhání v prosazení úplného a rychlého odklonu od fosilních paliv a uvedla, že dohoda „nechrání nejzranitelnější komunity, které již nyní čelí katastrofálním dopadům klimatické krize“. (Viz oficiální prohlášení Greenpeace International). •

Climate Action Network (CAN): Globální síť NNO zdůraznila, že ačkoliv je navýšení financí na adaptaci pozitivní, převažuje chybějící závazek k fosilním palivům. Podle CAN nedostatečná akce zajistí, že se klimatické cíle stanou nedosažitelnými a že lobby fosilního průmyslu zvítězila nad vědou a lidmi. (Viz zprávy a analýzy Climate Action Network). •

Oxfam: Tato organizace se zaměřila především na nerovnost a nedostatečnost finančních závazků. I přes navýšení finanční pomoci Oxfam uvedl, že se jedná pouze o zlomek skutečně potřebné částky a že bohaté státy stále nepřebírají adekvátní odpovědnost za financování adaptace chudých zemí. (Viz oficiální tiskové zprávy Oxfam International). •

Amnesty Internationaloznačila výsledky COP30 za selhání, které upřednostňuje zisky korporací před ochranou lidských práv a planety. Zdůraznila, že klimatická krize je i krize lidských práv, avšak závěrečný dokument opomíjí ochranu lidí. Největší zklamání představuje absence jakékoliv zmínky o ukončení ropných a plynových projektů, které jsou primární příčinou klimatických změn a ohrožují práva. Organizace ostře kritizovala rekordní počet lobbistů fosilního průmyslu a nedostatek transparentnosti, které narušily ambiciózní snahy a nechaly zranitelné domorodé komunity bez dostatečné ochrany, i když v tomto směru se to pohnulo. Amnesty International slíbila nadále podporovat aktivisty a právní kroky, aby zajistila, že vlády a korporace ponesou odpovědnost za porušování lidských práv spojené s klimatickou krizí.

Neziskové organizace tak jednohlasně volají po tom, aby státy, které prosazují klimatickou ambici, nadále tlačily na ty, které blokují odklon od fosilních paliv, a aby se plnění závazku Pařížské dohody stalo skutečnou prioritou. Obecně je v posledních letech čím dál více znát hlas nejen ekologických organizací, ale i těch lidskoprávních, kterých se klimatická změna dotýká neméně. Začíná to konečně být vidět i na rozhodování politiků, i když zatím málo, protože stále má větší vliv průmyslová lobby.

Zdroje:
UNFCCC – COP30