Diverzita je v lese fajn, ale když jde do tuhého, nemusí to stačit

Jedlobukový prales
Autor: Radomír Dohnal

Mýtus a pravda o druhové diverzitě lesů

Vědci dlouho předpokládali, že pouhá vyšší druhová diverzita lesa zvyšuje jeho odolnost vůči suchu. Tato teorie je založena na myšlence, že si různé druhy navzájem tolik nekonkurují, naopak si pomáhají. Například stromy s hlubokými kořeny mohou čerpat vodu z větší hloubky, zatímco druhy s mělkým kořenovým systémem efektivněji využívají povrchovou vodu.

Rozsáhlá evropská studie ale ukazuje, že tento mechanismus funguje jen v omezené míře. Během krátkodobého sucha sice může být diverzita přínosná, ale jakmile se sucho protáhne na několik let, situace se dramaticky mění. Začíná ostrá konkurence o vodu, což může celý les oslabit. V takových případech nemají různorodé lesy podstatě žádnou výhodu oproti těm jednodruhovým.

Nejde o počet druhů, ale o jejich správnou volbu

Zásadní zjištění studie se týká konkrétních vlastností jednotlivých druhů. Ukazuje se, že rozhodujícím faktorem je tolerance stromu k suchu, kterou vědci měřili pomocí tzv. hydraulické bezpečnostní rezervy (HSM). Stromy s vysokou HSM, tedy ty vysoce odolné, prokazovaly v období sucha, logicky, výrazně menší pokles růstu, a to i v těch nejextrémnějších podmínkách.

Studie tak jasně ukazuje, že při pěstování odolných lesů není nejdůležitější kolik druhů vysadíme, ale především které druhy to jsou. Klíčem je pečlivý výběr dřevin, které se hodí pro konkrétní místní podmínky a jsou schopné čelit rostoucímu stresu ze sucha.

Od smrkové minulosti k odolné budoucnosti českých lesů

Pro Českou republiku mají tyto poznatky obzvlášť velký význam. Stovky let se u nás pěstovaly hlavně smrkové monokultury. Chladnější a vlhčí klima minulých staletí to umožňovalo i mimo smrku přirozené horské oblasti. Nicméně smrky mají mělké kořeny a při dlouhodobém suchu se oslabí natolik, že se stávají snadnou kořistí pro kůrovce. Právě to vedlo k rozsáhlým kalamitám, které v posledních letech zpustošily obrovské plochy lesů.

Místo monokultur je třeba vysazovat smíšené porosty, které kombinují jehličnany a listnáče. Jak ale ukazuje studie, nejde však o to, jen tak něco smíchat, ale musí jít o promyšlenou strategii pro jednotlivé lokality:

• Původní listnaté stromy: V nížinách by měly dominovat na sucho odolné druhy, jako je dub letní a zimní. Ve vyšších polohách je klíčový buk lesní.

• Odolné jehličnany: Namísto smrku se doporučuje sázet jedli bělokorou, která je odolnější vůči suchu a je pro české lesy původní. Dále se hodí modřín a na sušších, písčitých lokalitách borovice.

Toto potvrzuje i https://www.vulhm.cz/files/uploads/2019/03/LP_15_2016.pdfVýzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti VÚLHM, který mimo výše zmíněné doporučuje zkrátit dobu, po kterou se nechá smrk v hospodářském roce růst o 10 až 30 let.

Teď už jen tomu přizpůsobit legislativu, což se při poslední novelizaci zákona o lesích úplně nepodařilo, smířit se s tím, že smrku v lesích v nížinách a i středních polohách u nás pomalu odzvonilo a přihlédnout k tomuto faktu při schvalování dotací na různé „sázecí projekty“.

Zdroje:
VULHM
Global change biology