Jak krkonošská příroda zvítězila nad snem o olympijském středisku

Modrý důl se táhne v délce zhruba 2,5 kilometru a z velké části spadá do ochranné zóny Krkonošského národního parku (KRNAP).

Blízká Pec pod Sněžkou už na začátku 20. století vychovala světově významné lyžaře, především tedy německé národnosti. Na svazích Studniční hory se tehdy začala psát historie legendárního mezinárodního Májového závodu, tradice, která dokládala, jak ideální sněhové podmínky zde panují, a to až do pozdního jara. Právě tyto výjimečné sněhové podmínky, způsobené polohou pod mohutným masivem Studniční hory, však daly v druhé polovině 50. let vzniknout projektu, který představoval vážnou hrozbu pro unikátní ekosystém této ćásti Krkonoš.

Sen o superareálu: Lanovky a sjezdovky místo kleče

Přelom 50. a 60. let 20. století v Československu byl dobou velkých plánů a stavebních vizí. Hory měly sloužit rekreaci lidu a sportovní reprezentaci, bez ohledu na takové "malichernosti," jako je ochrana přírody.

V roce 1956 se objevuje první konkrétní návrh v materiálu Východočeského krajského národního výboru. Plán zřídit v Modrém Dole „závodní středisko sjezdových disciplín“ s impozantní ubytovací kapacitou pro 1 500 osob a rozsáhlým sportovním vybavením. V mapových podkladech se tehdy objevily i plány na tři skokanské můstky a zejména komplexní lanovkový systém.

Původně byla projektována lanovka z Pece pod Sněžkou přímo do Modrého Dolu, kde se měla rozvětvit hned na tři ramena. První rameno mělo směřovat pod vrchol Studniční hory. Druhé rameno by končilo v sedle Výrovky. Třetí by vedlo přes Richtrovy boudy na hřeben mezi Liščí horou a Zadní Planinou.

O několik let později, v roce 1960, se v rámci Územního plánu rajónu Krkonoše vize ještě rozrostla. Modrý Důl se měl stát jen jednou z částí mnohem megalomanštějšího projektu, jehož cílem bylo propojit Pec pod Sněžkou se Špindlerovým Mlýnem. Hlavní páteří se měla stát sedačková lanovka, projektovaná z Obřího dolu, přes Modrý Důl, přes sedlo Výrovky, až na Luční horu a odtud dolů do Svatého Petra. Plánovači tehdy horlivě vypočítávali výhody, které by tato lanovka, dlouhá přes tři kilometry, přinesla: „Zajistí turistické zpřístupnění horských hřebenů, zabezpečí pohyb po hřebenech a sportovní využití projektovaných zařízení, umožní propojení Pece p. S. se Špindlerovým Mlýnem.“ Na Studniční louce v ústí Modrého Dolu byla navíc navržena mezistanice, ze které měl vést „těžký lyžařský výtah“ přímo na Studniční horu, což by vytvořilo ideální, i když extrémně exponovaný sjezdařský terén.

Finanční nároky projektu byly astronomické. Předpokládaný investiční náklad realizace těchto plánů, které prosazoval především Ústřední výbor Československého svazu tělesné výchovy (ÚV ČSTV), představoval částku téměř 35 milionů Kčs. Na tehdejší ekonomické poměry šlo o obrovské peníze.

Rezervace a ledový dech hor

Z dnešního pohledu, kdy je Modrý Důl vzorem citlivého hospodaření a ochrany přírody, je nejvíce zarážející arogance, s jakou k celé věci projektanti přistupovali. Navrhovatelé tohoto „velkolepého“ záměru naprosto ignorovali skutečnost, že se vše mělo odehrát na území tehdejší Státní přírodní rezervace s přísným ochranným statutem (konkrétně SPR Obří důl a Východokrkonošská státní přírodní rezervace). Územní plány se tehdy dostávaly do přímého a tvrdého střetu se zákony na ochranu přírody, které v roce 1963 vedly ke konečnému vyhlášení Krkonošského národního parku.

Tlak na výstavbu byl enormní, avšak nově vzniklá Správa KRNAP a vědečtí pracovníci měli v rukou pádné argumenty, které ve světle ideologické převahy rekreace a sportu představovaly pro ochranáře nejúčinnější zbraně: objektivní data a nekompromisní zákony ochrany přírody.

Hlavní argument ochranářů se týkal bezpečnosti a extrémních podmínek typických pro Krkonošskou tundru. Studniční hora je totiž jednou z lavinově nejaktivnějších oblastí v Krkonoších.

Tlak na výstavbu postrádal jakékoli solidní dlouhodobé vyhodnocení klimatických a sněhových poměrů. Plánovači ignorovali, jak časté a ničivé jsou sněhové laviny v závěru Modrého Dolu, přičemž destrukční účinky těch největších jsou viditelné dokonce i na protějším svahu Širokého hřbetu.

Proti lehkomyslnému záměru na vybudování sjezdovek a lanovky na Studniční horu stály tragické a jasně dokumentované historické události:

• 20. únor 1952: Obrovská lavina sesunutá z lavinového svahu v Modrém Dole pohřbila pod sebou zkušeného lyžaře Štěpána Šilhavého.

• 13. leden 1960: Pouhé roky před vrcholem plánování se z Modrého Dolu sesunula další, ještě mohutnější lavina. Měla délku přes osm set metrů a sjela hluboko pod boudu Děvín. Zkušení členové Horské služby tehdy změřili, že odtrhl byl vysoký dva metry a široký téměř tři sta metrů. Tato lavina smetla i vysoký dřevěný kříž, který byl postaven na památku oběti z roku 1952.

Z dlouhodobých pozorování vyplynulo, že v odtrhové zóně lavin pod Studniční horou, v místě známého sněhového pole „Mapa republiky“, se i při průměrných zimách kumuluje přes 15 metrů vysoká sněhová návěj. Takový objem sněhu představuje nepřekonatelnou překážku pro stabilní technické zázemí.

Tyto objektivní, vědecky podložené argumenty o extrémním lavinovém nebezpečí a nevhodnosti území pro masovou výstavbu se staly klíčovým nástrojem pro Správu KRNAP. Ukázalo se, že v Modrém Dole nejde jen o "pasivní" ochranu přírody, ale o aktivní boj za zachování ekologicky a geologicky unikátního území a ochranu životů.

Vítězství přírodních procesů

Nakonec, především díky silnému odporu ochránců přírody a nedostatku financí, projekt velkoryse navrženého lyžařského střediska padl. Ústřední výbor ČSTV od svého záměru upustil.

Myšlenka na lyžařský areál byla natolik zakořeněná, že ještě územní plán z roku 1975 navrhoval znovuoživení projektu. Přestože plán kritizoval chování Správy KRNAP, paradoxně právě práce ochranářů, podložená vědeckými argumenty, výstavbě areálu definitivně zamezila. Modrý Důl tak dnes slouží jako jeden z nejdůležitějších příkladů toho, jak existence Krkonošského národního parku stanovila jasné a nepřekročitelné limity pro sportovně-rekreační rozvoj v nejcennějších částech pohoří.

Díky tomuto vítězství ochránců přírody si Modrý Důl dodnes uchovává své nezaměnitelné kouzlo a leží stranou masové turistiky. Zůstal tak zachován jako cenný ostrov krkonošské tundry s jedinečnou horskou květenou a typickou roubenou architekturou. Je to tichá připomínka toho, že v Krkonoších, na rozdíl od mnoha jiných horských oblastí, vědecké argumenty a respekt k přírodě nakonec zvítězily nad megalomanskými stavebními ambicemi. Stojí tak jako svědectví o důležitosti aktivní ochrany přírody, která i za éry centralizovaného plánování dokázala uchránit klenot, jakým Modrý Důl bezesporu je.

Zdroje:
Tentokrát jsou zdroje opravdu velmi obsáhlé, plné dalších informací, mapek a dobových fotek.

• Diplomová práce Půlstoletí „vynalézání“ Krkonoš 1960 – 2010

• Publikace Krnap: 50 let Krkonošského národního parku

• Impuls.cz – Krkonošská údolí - Modrý důl

• Alpy 4000 - Lavinová historie

• Snow.cz - Světové lyžování v Peci pod Sněžkou aneb historie Májového závodu

• Kudyznudy.cz - Modrý Důl v Krkonoších – horská osada pod Studniční horou