Jak se probouzejí zimní spáči

Termogeneze: Vnitřní pec na plné obrátky

Nejzajímavějším aspektem probouzení je takzvaný hnědý tuk. Zatímco běžný (bílý) tuk slouží jako zásobárna energie, ten hnědý je doslova biologickým palivem pro teplo. Hibernující zvířata ho mají uložený v malých polštářcích mezi lopatkami a kolem životně důležitých orgánů.

Ve chvíli, kdy vnitřní hodiny zvířete „zazvoní budíček“, začne hnědý tuk oxidovat neuvěřitelnou rychlostí. Je to proces, který v přírodě nemá obdoby – tělo zvířete se začne nekontrolovaně třást. Tento svalový třes není příznakem nemoci, ale intenzivním způsobem výroby tepla. Tento tuk mají i nepraví hibernanti, jako je medvěd, jezevec nebo třeba křeček. Těm tento tuk pomáhá při udržování jejich běžné teploty, která díky tomu v zimě klesá jen minimálně.

Specifický protein chránící srdce

Například ježek, který má v hibernaci tep kolem 20 úderů za minutu, ho během pár desítek minut vyžene na 200. Jak to jeho srdce zvládá?

U hibernantů se v předjaří objevuje specifický protein, který chrání srdeční buňky před arytmií způsobenou tímto šokem. Vědci studují, jak by se tento mechanismus dal využít v humánní medicíně při operacích srdce nebo při transportu orgánů k transplantaci.

Každý druh zimního spáče k tomu přistupuje trošku jinak

Křeček polní, podobně jako třeba medvěd nebo jezevec, tráví zimu takzvanou nepravou hibernací. Nedochází u nich k tak výrazným změnám životních funkcí jako u pravých hibernantů a během zimy se probouzejí. Křečci si během podzimu do nory nanosili bohaté zásoby (odtud ono lidové „křečkování“), takže se může v klidu probudit, najíst se z vlastní spíže a zase usnout. Konečné probuzení pro ně tedy není tak energeticky náročné. Medvěd v tomto období dokonce rodí mláďata.

Naproti tomu plšík lískový nemá žádnou spižírnu, má jen své tělo, které na podzim zdvojnásobí svou váhu. Jeho probuzení musí být dokonale načasované na rozkvět prvních keřů v dubnu či květnu, jinak nemá šanci. Ještě větším spáčem je jeho příbuzný plch velký. Ten prospí klidně 8 měsíců v roce.

Ani ježek nepatří mezi „lehké spáče“; jeho zimní spánek je hluboký a proces procitnutí trvá několik hodin. Během této doby se ježek silně třese – podobně jako plch velký – aby rozvibroval své svaly a vyrobil potřebné teplo. Tento třes je natolik energeticky náročný, že ježek během něj spálí tolik tuku, kolik by mu v klidovém zimním režimu stačilo na několik týdnů.

První věc, kterou po probuzení a vylétnutí hledá netopýr, ale i ježek, není potrava, ale jakákoliv nezmrzlá kapka vody. Netopýři se probouzejí koncem února a v březnu. Zimoviště pak opouštějí během dubna.

Severoamerický skokan lesní (Rana sylvatica) je unikátní obojživelník, který přežívá zimu doslova zamrznutím. Díky vysoké produkci glukózy, která funguje jako nemrznoucí směs v buňkách, přežije teploty až -18 °C. Jako jeden z mála obratlovců dokáže přežít zamrznutí až 65–70 % vody v těle. Hibernuje na souši, zahrabán mělce v zemi pod listím, přičemž tělo je v kryostázi – nebuší mu srdce a nedýchá. Na jaře, kdy teploty stoupají nad bod mrazu, začíná žába tát. Tento proces probíhá od vnitřních orgánů směrem k povrchu těla. Jako první se obvykle obnovuje činnost srdce a mozku. Zvýšená hladina glukózy, která během zimy fungovala jako nemrznoucí směs v buňkách, pomáhá obnovit metabolické procesy. Celý proces rozmrazení trvá řádově dny, ale k plné funkčnosti se žába může vrátit překvapivě rychle, často během několika hodin po rozmrazení.

Smrtící hrozba falešného jara

Zimní spánek je řízen nejen délkou dne, ale také teplotou a vlhkostí vzduchu. Představte si několik neobvykle teplých únorových dnů. Slunce se silou opře do jižních svahů, sníh taje a v hloubi úkrytu teplota stoupne o pár stupňů. Plch, ježek nebo i netopýr v jeskyni vyhodnotí situaci jako „jaro“ a spustí energeticky velmi nákladný proces probuzení.

Jakmile je však venku, zjistí krutou pravdu. Většina přírody stále ještě spí. Není tu hmyz, nejsou tu pupeny, tráva. Pokud se brzy vrátí mrazy, zvíře často nemá dostatek tukových zásob na to, aby se znovu „uspalo“ a následně v březnu podruhé probudilo. Každé takové plané probuzení zkracuje jeho šanci na přežití o desítky procent.

Právě proto tyto týdny patří pro záchranné stanice k nejvytíženějším. Lidé nacházejí vysílené ježky, netopýry a další zvířata, která vstala dřív, než „byla prostřená snídaně“.

Jak můžeme pomoci?

My lidé máme ten luxus, že si jídlo koupíme bez ohledu na roční období, ale naše okolí je plné sousedů, pro které je každý únorový den bojem o existenci.

Můžeme jim pomoci drobnými gesty. Odložit jarní úklid zahrady a nehrabat v hromadách starého listí, kde může třeba ježek ještě dospávat poslední dny zimního spánku. Nebo umístit na zahradu mělkou misku s vodou, která může zachránit život dehydrovanému netopýrovi či jezevci, jenž se po měsících polospánku vydal hledat první žížaly.

Předjarní příroda nás učí, že skutečná síla nespočívá v bezhlavém startu, ale v moudrém hospodaření s tím, co nám zbylo.

Zdroje:
ANDĚRA, Miloš a Jiří GAISLER. Savci České republiky: popis, rozšíření, ekologie, ochrana. 2. upravené vydání. Praha: Academia, 2012. 286 s. ISBN 978-80-200-2185-4.