Jak si kočky nenápadně a tichosti poradily s epidemií covid-19?

Kočka s rouškou.
obrázek vytvořen pomocí AI Gemini.

Kočky a covid? Nic, co by je vyhnalo z teplého pelíšku

Zatímco my jsme propadali panice, náš kočičí společník nás pozoroval s výrazem, který byl směsicí mírného zájmu a naprostého opovržení. Pro kočku byla pandemie jen drobnou změnou v rutině. "Aha," zdálo se, že si myslí. "Ten vysoký dvounohý otvírák na konzervy je teď doma pořád. Zvláštní. Ale kde je moje večeře?"

Tento obraz kočičí lhostejnosti, tak dokonale zvěčněný v příbězích jako "Garfield" nebo "Simon's Cat", není jen vtipný stereotyp. Kočky jsou mistry v tom, co by se dalo nazvat "emoční ekonomií". Na rozdíl od psů, kteří žijí pro naše schválení, kočky si náš kontakt vyžádají přesně tehdy, kdy ho chtějí ony – obvykle pět minut poté, co jste se ponořili do hluboké práce. A stejně okázale nás ignorují, když se s nimi chceme mazlit my.

Během lockdownu jsme se o ně báli. Myli jsme si ruce, než jsme je pohladili. Zvažovali jsme, zda na ně můžeme virus přenést.

Ukázalo se, že naše obavy byly na místě, ale realita byla mnohem... kočičí. Zatímco jsme my prožívali historické drama, mnoho našich koček se s virem potýkalo po svém: tiše, bez stížností a s naprostou nonšalancí.

Co se dělo v New Yorku, když se nikdo nedíval

Abychom pochopili, co se skutečně dělo za dveřmi bytů, musíme se přesunout do jednoho tehdejšího epicentra globální pandemie: do New Yorku. Právě zde, v srdci bouře, provedl tým vědců z Cornellovy univerzity fascinující studii. Jejich výzkum, publikovaný v časopise IJID One Health, nebyl zaměřen na lidi, ale právě na jejich kočičí společníky.

Vědci si položili jednoduchou otázku: Pokud je New York promořen virem a lidé jsou zavření doma se svými mazlíčky, jaký to má dopad na kočky?

Mezi červnem 2020 a květnem 2021 odebírali vzorky krve od 79 zdravých, soukromě vlastněných koček. Klíčové slovo je "zdravých". Tyto kočky nebyly na veterinární kliniku (Sutton Animal Hospital, příznačně situovanou v těsné blízkosti velkého lékařského centra New York-Presbyterian/Weill Cornell) přivedeny proto, že by jim bylo špatně. Přišly na běžné prohlídky, očkování nebo zákroky. Vědci v jejich krvi nehledali samotný virus, ale něco mnohem trvalejšího: protilátky.

Výsledky koček byly ohromující!

Přítomnost protilátek je jako deníkový záznam imunitního systému. Znamená: "Ano, s tímto virem jsem se setkal. Bojoval jsem. Vyhrál jsem."

Celkově mělo protilátky proti SARS-CoV-2 13 ze 79 testovaných koček. To je 16,46 %, neboli zhruba každá šestá kočka. Ale skutečná bomba přišla, když vědci rozdělili data podle období. Během podzimu 2020, kdy městem otřásala další vlna, byla prevalence pozitivních koček neuvěřitelných 44 %.

Téměř polovina koček, které v té době náhodně přišly na veterinu, už měla s virem SARS-CoV-2 svou vlastní zkušenost. A to se bavíme o kočkách, které byly popsány jako "většinou domácí". Jejich hlavním, ne-li jediným, zdrojem nákazy tak nemohl být nikdo jiný než jejich majitelé.

Kočičí přístup: Infekce? To ignoruji. Protilátky? Vytvořím si.

Tady se dostáváme k jádru kočičí povahy. Máme tu studii, která říká, že téměř polovina koček v epicentru pandemie se s virem setkala. Logická otázka tedy zní: Jak vypadala "kočičí pandemie"? Byly veterinární kliniky plné kašlajících a kýchajících koček? Ležely apaticky v pelíšcích?

Odpověď je naprosto garfieldovská: Vůbec ne.

Studie nenašla žádnou statisticky významnou souvislost mezi přítomností protilátek a tím, zda kočka měla nebo neměla zaznamenané respirační příznaky. Jinými slovy, drtivá většina těchto koček se nakazila, jejich imunitní systém spustil plnohodnotnou obrannou reakci, vytvořil armádu protilátek, zničil virus... a po celou dobu se jejich majitelé pravděpodobně ani nevšimli, že je něco v nepořádku.

Kočka možná jeden den méně jedla. Možná si jednou kýchla. Nebo, a to je nejpravděpodobnější, nedala na sobě znát vůbec nic. Prostě se jednoho dne probudila, protáhla se a pokračovala ve své obvyklé rutině: spánek, jídlo, pozorování ptáků za oknem a mentální hodnocení chyb ve výchově svého člověka.

Byly tu samozřejmě výjimky, které pravidlo potvrzovaly. Dvě kočky ze třinácti pozitivních (ve studii označené jako S115 a S123) měly v minulosti zaznamenané respirační příznaky. Stalo se to už v březnu 2020, tedy na samém počátku pandemie. Když jim o několik měsíců později odebrali krev, zjistilo se, že mají absurdně vysoké hladiny neutralizačních protilátek (1:1024 a 1:4096). A co víc? Žily ve stejné domácnosti a jejich majitel byl v dubnu 2020 pozitivně testován na COVID-19.

To je učebnicový příklad přenosu z člověka na kočku, takzvané "reverzní zoonózy". Tyto kočky nejenže infekci zvládly, ale vybudovaly si proti ní imunitu, která přetrvávala. Následné odběry u pozitivních koček ukázaly, že hladiny protilátek sice pomalu klesaly, ale byly v krvi detekovatelné a funkční i o rok později. Kočičí imunitní systém odvedl potichu, ale efektivně, skvělou práci.

Proč Garfieldova lhostejnost není (úplně) k smíchu

Je lákavé uzavřít to celé s úsměvem. Kočky jsou prostě drsňáci. Jejich schopnost ignorovat globální katastrofu a soustředit se na prázdnou misku je obdivuhodná. Ale vědci z Cornellu ve své studii zdůrazňují něco mnohem vážnějšího.

Tento výzkum je zářným příkladem konceptu zvaného "One Health" (Jedno zdraví). Tato myšlenka říká, že zdraví lidí, zdraví zvířat a zdraví životního prostředí jsou neoddělitelně spojené nádoby. Nemůžeme efektivně chránit lidské zdraví, pokud ignorujeme to, co se děje ve zvířecí říši.

Studie jasně ukázala, že přenos viru z člověka na zvíře nebyl nějaká vzácná rarita, ale naopak "podstatný" (substantial) jev. Kočky, které žily v těsném kontaktu s námi v epicentru nákazy, se staly tichými účastníky pandemie.

A zde přichází to riziko. Pokaždé, když virus přeskočí na nový druh, vstupuje do nového "hřiště". V těle kočky, norka nebo jelena (kde byla nákaza také masivně prokázána) čelí virus jinému imunitnímu systému a jiným buněčným podmínkám. To vytváří evoluční tlak na mutace.

Virus by se teoreticky mohl v populaci zvířat (ať už domácích nebo divokých) přizpůsobit, zmutovat a vytvořit novou variantu. A tato varianta by pak mohla přeskočit zpět na člověka, takzvaně "spill back". Mohla by to být varianta, proti které by naše stávající vakcíny nebo imunita nebyly tak účinné.

To není sci-fi. Přesně to se stalo na farmách s norky v Dánsku, kde musely být miliony zvířat utraceny právě proto, že se v nich virus začal nebezpečně měnit a přenášet zpět na lidi.

Mazlíček jako součást ekosystému

Co si z toho tedy odnést? Především fascinující poznání, že kočky jsou ještě odolnější a nonšalantnější tvorové, než jsme si mysleli. Jejich imunitní systém si s novým lidským virem poradil s grácií jim vlastní – tiše a bez zbytečného povyku.

Zároveň je to ale důležité varování. Naši domácí mazlíčci nejsou jen pasivními plyšáky, kteří s námi sdílejí gauč. Jsou aktivní součástí našeho sdíleného ekosystému. Studie z New Yorku potvrdila, že cokoliv, co postihne nás, může velmi snadno postihnout i je.

Nejde o to, abychom se našich zvířat báli. Riziko přenosu z kočky na člověka je považováno za velmi nízké. Jde o to, abychom je chránili. Pokud jsme nemocní, měli bychom chránit nejen ostatní lidi v domácnosti, ale i naše zvířata. Omezit mazlení, nespat s nimi v jedné posteli, důsledně si mýt ruce.

Chráníme tím nejen je, ale v konečném důsledku i sami sebe. Protože jak ukázal koncept "Jednoho zdraví", v boji proti globálním hrozbám jsme v tom všichni společně.

Zdroje: ScienceDirect, Cornell University