Jak ve Wroclawi zázračně zachránili malé ušaté „podzemní prasátko“

Hrabáč kapský po narození.
© ZOO Wroclaw

Hrabáč kapský (Orycteropus afer)

V Africe se mu v překladu říká „podzemní sele“. Cestovatel Emil Holub mu říkal kuťoš (od slovesa kutat). A v Polsku, odkud pochází zvířecí hrdina našeho článku, se mu říká „mrównik afrykański“. Ten název nás sice může svádět k myšlence, že jde o blízkého příbuzného mravenečníka, ale nenechte se mýlit. I když mají podobný jídelníček a oba zdobí protáhlý čenich, tak evolučně od sebe nemohou být dále.

Zatímco jihoamerický mravenečník patří do příbuzenstva lenochodů a pásovců, hrabáč je unikátní „živoucí fosilií“. Je jediným žijícím zástupcem svého celého řádu a jeho nejbližšími příbuznými jsou, jakkoli to zní neuvěřitelně, sloni, damani nebo kapustňáci.

Hrabáč kapský.
© ZOO Wroclaw

Rozdíl uvidíte na první pohled v tlamě: mravenečník je zcela bezzubý, zatímco hrabáč má neustále dorůstající zuby bez skloviny, které se skládají z fascinujících svislých kanálků. Hrabáč je zkrátka originál, který ve zvířecí říši nemá skutečného dvojníka.

Boj o nádech a každou kapku naděje

Když se v ZOO Wroclaw (česky správně „ZOO Vratislav“, ale ať se na mě češtináři nezlobí - mě ta Vratislav zní jako česká varianta města Wroclaw divně) narodilo toto malé, růžové a vrásčité klubíčko, radost okamžitě vystřídal strach. Mládě vážilo pouhých 1,6 kilogramu, což je váha na samotné hraně přežití.

Hrabáč kapský se svou matkou.
© ZOO Wroclaw

Jeho matka Tatsu o něj neprojevovala dostatečný mateřský zájem. Mládě, které dostalo jméno Bubu, bylo navíc tak slabé, že se nedokázalo samo napít, a jeho životní síla začala nebezpečně rychle klesat. Pro chovatele to znamenalo začátek vyčerpávajícího maratonu. Věděli, že pokud nezasáhnou okamžitě a s absolutním nasazením, křehký plamínek života vyhasne dřív, než se stihne pořádně rozhořet.

Do čela záchranné mise se postavil Andrzej Miozga, vedoucí oddělení kopytníků. Muž, kterému rukama prošly stovky zvířat, přiznal, že tento případ byl i pro něj životní výzvou. „Prvních pár dní jsme s mládětem trávili čtyřiadvacet hodin denně. Bylo to extrémně náročné, protože hrabáči jsou nesmírně specifičtí a neodpouštějí chyby,“ vzpomíná Miozga. Každé zaváhání v teplotě nebo složení potravy mohlo být osudné.

Hrabáč kapský.
© ZOO Wroclaw

Noční směny s lahvičkou v ruce

Péče o právě narozeného hrabáče není jen o podávání mléka; je to o kompletním nahrazení matky v prostředí, které je pro nás lidi nepřirozené. Znamenalo to nekonečné noční směny v těsných prostorách nory, kde Andrzej a jeho tým seděli v tichu a šeru, zahřívali mládě vlastním tělem a s úzkostí sledovali každý jeho mělký nádech.

Každý mililitr speciální náhražky mateřského mléka, která se musela míchat podle přísného laboratorního receptu, aby byla dostatečně tučná a výživná, představoval malou vyhranou bitvu nad smrtí.

Hrabáč kapský a Andrzej Miozga.
© ZOO Wroclaw

Zpočátku mládě dokázalo vypít jen kolem 10-15 ml mléka při jednom krmení. Tento rituál se však musel opakovat každé dvě až tři hodiny, dnem i nocí. Andrzej Miozga musel s milimetrovou přesností simulovat bezpečí africké nory - udržovat stálou teplotu kolem 27 stupňů Celsia a vysokou vlhkost vzduchu, která chrání citlivou kůži hrabáče před vysušením.

Po každém krmení následovalo jemné masírování bříška, které nahrazovalo olizování matkou a pomáhalo nastartovat líné trávení. Trpělivost byla klíčová; trvalo dlouho, než se malé „prasátko“ poprvé samo a energicky přisálo k lahvičce. Byl to boj o právo na život tvora, který se narodil příliš slabý pro tento svět, ale díky lidské péči v sobě našel neuvěřitelnou vůli přežít.

Hrabáč kapský.
© ZOO Wroclaw

Proč je odchov v ZOO tak náročný?

Úspěšný odchov hrabáče v zajetí se v zoologickém světě rovná zisku zlaté medaile. Tito noční samotáři mají v mládí extrémně křehký imunitní systém a specifické nároky na mikroživiny. V prostředí zoologických zahrad navíc číhá nečekané nebezpečí v podobě samotné matky.

Hrabáči jsou sice mírumilovní, ale jejich tělo je svalnatý kolos s drápy tvrdými jako ocel a váhou přes šedesát kilogramů. V úzké a tmavé noře se stává, že neohrabaná matka své mládě nešťastnou náhodou zalehne nebo zraní.

Hrabáč kapský.
© ZOO Wroclaw

Umělý odchov je však pro zoology až tou poslední možností. Existuje zde totiž riziko tzv. imprintingu (vtištění), kdy si mládě zvykne na lidi natolik, že se v dospělosti odmítá pářit s vlastními druhy nebo se k nim chovat přirozeně. Ve Wroclawi proto Andrzej Miozga zvolil náročnou metodu „asistovaného odchovu“.

Přes den mládě trávilo čas s matkou Lotte, aby nasávalo její pach, cítilo teplo její kůže a učilo se základním sociálním vzorcům hrabáčů. Jakmile však padla noc, kdy je riziko nehody nejvyšší, převzal otěže Andrzejův tým.

Dnes, po měsících této neúnavné péče, už malý hrabáč váží úctyhodných 20 kilogramů, jeho vrásky se vyhladily a on s chutí přechází na dospělou kašovitou stravu.

Hrabáč kapský.
© ZOO Wroclaw

Kde můžeme hrabáče potkat?

Pokud se za tímto malým hrdinou, který svůj život vybojoval doslova mililitr po mililitru, vypravíte do ZOO ve Wroclawi, najdete ho v unikátním pavilonu Afrykarium, konkrétně v části věnované východní Africe.

Hrabáč kapský.
© ZOO Wroclaw

V šeru expozice zde můžete zahlédnout jeho silné končetiny, které jsou v přírodě schopné rozervat termitiště tvrdé jako beton během několika minut. Težko uvěřit, že to původně bylo neskutečně roztomilé a křehké svoření, které vám ukazují naše fotky.

Pokud byste za těmito úžasnými zvířaty nechtěli cestovat až do Polska, tak u nás můžete hrabáče nalézt například i v ZOO Praha, ZOO Olomouc nebo v Safari Parku Dvůr Králové.

Zdroje: ZOO Wroclaw, Wikipedie

Fotografie v článku jsou použité se svolením ZOO Wroclaw.