Jsme připraveni na konec skládkování odpadu v roce 2030? Budou skládky doly budoucnosti?

Skládka Dolí Branná v pozadí Krkonoše
Autor: Lenka Kadlíková

Skládka jako kronika - Antropocén v přímém přenosu pro budoucí archeology

Většina lidí vnímá skládku jako černou díru. Místo, kam věci odcházejí zemřít a zmizet z povrchu zemského. Zatímco v učebnicích dějepisu si budoucí generace přečtou o našich ideálech a válkách, ve vrstvách skládek najdou pravdivý záznam o tom, jak jsme skutečně žili, co jsme jedli a čím jsme se obklopovali.

Zajímavý je proces, který uvnitř skládky probíhá, nebo spíše neprobíhá. Moderní skládky jsou projektovány tak, aby byly co nejvíce izolované od okolí. Odpad je slisován pod obrovským tlakem a neprodyšně uzavřen bez přístupu kyslíku a světla. Tím se vytváří stav, který archeologové nazývají „konzervace v bezkyslíkatém prostředí“. Zatímco v lese se odhozené noviny rozloží během pár týdnů, na skládce tomu tak není.

Průkopník moderní „garbologie“ (vědy o odpadu), profesor William Rathje z Arizonské univerzity, při svých výzkumech narazil na neuvěřitelné nálezy. V hloubi skládek objevil desítky let staré výtisky novin, které byly stále čitelné, nebo nerozložené párky v rohlíku, které i po padesáti letech vypadaly (vizuálně) téměř čerstvě. Tím vyvrátil mýtus, že se na skládce vše „přirozeně rozloží“. Skládka totiž nefunguje jako kompost, ale jako obří konzerva naší spotřeby. Skládka se tak stává geologickou vrstvou naší éry, kterou vědci nazývají Antropocén.

Pro budoucí archeology budou tyto hory odpadu pokladnicí informací. Z analýzy vrstev dokážou přesně vyčíst, kdy přišly do módy první plasty, kdy se v kuchyních objevily exotické plodiny, nebo jak se měnil náš životní styl s příchodem elektroniky. Každý vyhozený předmět je slovem v příběhu naší civilizace, který skládka trpělivě a neúprosně uchovává pro ty, co přijdou po nás.

Skládka jako živý organismus dodávající energii, ale také skleníkové plyny

Dnes celý systém funguje jako gigantický biochemický reaktor, který k životu nepotřebuje nic jiného než tmu, vyšší tlak a miliardy hladových bakterií. Jakmile se nad vrstvou odpadu uzavře neprodyšné víko z jílu a fólií, anaerobní bakterie se pouštějí do hostiny na zbytcích biomasy, papíru či dřeva. Výsledkem jejich trávení je vznik skládkového plynu, složeného převážně z metanu a oxidu uhličitého.

Vnitřní teplota skládkového tělesa může díky intenzivní bakteriální činnosti dosahovat až 60 °C. Aby tento energetický potenciál nepřišel vniveč a metan neunikal volně do atmosféry, kde působí jako agresivní skleníkový plyn, jsou moderní skládky protkány hustou sítí perforovaných trubek. Ty plyn sbírají a odvádějí jej do kogeneračních jednotek, kde se mění na zdroj elektřiny a tepla.

I u nás v ČR tato technologie zásobuje energií tisíce domácností. Příkladem efektivního využití skládkového plynu jsou velké lokality jako pražské Ďáblice, skládka v Chlumčanech u Plzně nebo Úholičky u Prahy a Petrůvky u Třebíče. Tyto provozy dokazují, že skládka není konečnou stanicí, ale spíše dočasným úložištěm, které „dýchá“ a vyrábí energii ještě patnáct až dvacet let poté, co na ni byl vysypán poslední popelářský vůz. Některé skládky jsou tak součástí našeho energetického mixu.

Skládka jako zdroj surovin v budoucnosti

Zatímco dnes skládky vnímáme především jako obrovskou environmentální zátěž, ktero u bezesporu jsou, pro budoucí generace mohou představovat archeologicky cenné lokality ale také rezervy surovin. To vychází z faktu, že skládky v sobě po desetiletí kumulovaly miliony tun mědi, hliníku, oceli a dalších kovů.

Hlavním argumentem pro jejich opětovné získání je obrovská energetická úspora. Například recyklace hliníku vyžaduje o celých 95 % méně energie než jeho primární výroba z rudy. Skládka tak v tomto světle přestává být pasivním úložištěm a stává se koncentrovaným zdrojem materiálů.

Hlavní bariérou využití technologií pro získávání surovin ze skládek je zatím cena. Dokud je levnější vytěžit železnou rudu v Brazílii a dovézt ji lodí, než složitě „rozbalovat“ starou skládku a čistit kovy od hlíny a plastu, bude to doménou ojedinělých inovátorských prjektů. Nicméně s rostoucí cenou primárních surovin se stanou nejspíš brzy lukrativními.

Důvodem, proč jsou skládky tak bohaté, je i naše současná a minulá (ne)schopnost třídit. Přestože jsme v Česku premianty v recyklaci kovových obalů, u složitějších zařízení je situace kritičtější. U elektroniky se k oficiální recyklaci dostane jen zhruba 40–50 % vysloužilých spotřebičů. Ten zbytek, zejména miliony drobných sluchátek, hraček na baterky nebo elektronických cigaret, končí v černých popelnicích a následně právě na skládkách. V historických vrstvách z konce minulého století, kdy systém třídění elektroodpadu v podstatě neexistoval, je koncentrace těchto materiálů ještě násobně vyšší.

Zákaz skládkování po roce 2030 a realita ČR

Se zpřísňující se legislativou (zákaz skládkování využitelných odpadů v ČR od roku 2030) se situace na skládkách změní. Na skládkách bude končit už jen opravdu nevyužitelný odpad. Původně to mělo nastat už v roce 2024.

Historické skládky jsou nebezpečné právě proto, že se na nich bez ladu a skladu míchaly baterie, barvy, organický odpad a plasty. Moderní skládka, kam jde jen skutečně nevyužitelný inertní zbytek, je mnohem stabilnější a méně zatěžuje životní prostředí průsaky.

Ovšem jsou na to obce připravené? Budeme schopni tak precizně třídit a zejména recyklovat? Máme dostatek kapacity ve spalovnách? Aktuální situace je taková, že ČR skládkuje 40 – 45% komunálního odpadu, to je cca 1,8 milionu tun. Kapacita velkých spaloven je aktuálně cca 750 000 tun. Budem tedy buď muset buď ještě zlepšit třídění, kde už jsme u mnohých surovin na limitu, recyklaci, tam jsou mezery, nebo stavět zdroje pro energetické využití odpadu – spalovny nebo další technologie, které budou schopné odpad taktovyužít.

Aktuálně jsou plánované Komořanech (u Mostu), Mělníku, Opatovicích nad Labem či Karviné. Místo obřích spaloven se začínají prosazovat i menší regionální zdroje nebo využívání odpadu jako paliva v cementárnách (tzv. TAP – tuhá alternativní paliva). Spalovny by ale neměly být vnímány jako konkurence recyklace, ale jako její doplněk. Mají pálit jen to, co už nejde vytřídit (tzv. Výmět).

Konec „doby skládkové“

Zákaz skládkování, který nás v roce 2030 čeká, by měl být symbolický konec éry „vyrob, použij a vyhoď“.

Stojíme před výzvou, která přesahuje pouhé třídění do barevných popelnic. Vybudování potřebné infrastruktury, zejména moderních zařízení pro energetické využití odpadu, a výzkum dalších možností recyklace je během na dlouhou trať, kde každý rok prodlevy znamená ztrátu cenných surovin a energie. Skládka by v budoucnosti měla být aktivní článek cirkulární ekonomiky. Místo, odkud se starý odpad vrací zpět do oběhu ve formě tepla, elektřiny či druhotných surovin.

Naše dnešní třídění je v tomto procesu prvním a nejdůležitějším krokem, hned po omezení produkce odpadu. Tím, že poctivě separujeme papír, plasty i kovy, a další materiály, nevytváříme jen statistiku pro Evropskou unii. Připravujeme čistší „suroviny“ pro technologie dneška i zítřka. Začíná éra, ve které se snad naučíme, že nic není skutečným odpadem, pokud máme dostatek důvtipu a technologií k tomu, abychom tomu dali nový život.