Karetám obrovským se rodí jen samice. Prsty v tom má člověk

Tajemství určení pohlaví mořských želv

Na rozdíl od lidí a ostatních savců, u kterých o pohlaví rozhodují chromozomy už při početí, osud mořských želv určuje teplota. Tento fenomén se odborně nazývá teplotně závislé určení pohlaví (TSD). V praxi to znamená, že pohlaví embrya se formuje až během vývoje v hnízdě na pláži. Rozhodující je teplota písku v určité fázi vývoje vajíčka.

Pravidlo je v zásadě jednoduché. Chladnější písek produkuje samce, teplejší písek samice. Existuje takzvaná „pivotní teplota“, která je u karet obrovských přibližně 29,3 °C. Pokud je v hnízdě přesně tato teplota, narodí se polovina samečků a polovina samiček. Stačí však jen mírný výkyv o pár stupňů nahoru a z hnízda se vybatolí výhradně samice. Pokud teplota stoupne příliš vysoko, embrya se v hnízdě doslova uvaří a úmrtnost vajec drasticky vzroste.

Detektivní práce na Velkém bariérovém útesu

Výzkumný tým vedený Michaelem Jensenem se zaměřil na dvě geneticky odlišné populace karet obrovských (Chelonia mydas) v Austrálii. Jedna hnízdí na chladnějším jihu Velkého bariérového útesu, druhá na mnohem teplejším severu. Právě severní populace, jejímž hlavním domovem je ostrov Raine Island a přilehlý Moulter Cay, patří k největším na světě – čítá přes 200 000 hnízdících samic.

Zjistit poměr pohlaví u čerstvě vylíhnutých želv je však nesmírně obtížné. Mláďata vypadají navenek úplně stejně a vědci dříve museli provádět invazivní zákroky, aby pohlaví určili. Jensenův tým proto zvolil revoluční metodu. Místo sledování pláží se vydali do oblastí, kde želvy hledají potravu. Zde se mísí želvy různého věku i původu. Pomocí genetických testů dokázali vědci určit, ze které pláže se konkrétní želva kdysi vylíhla, a díky analýze hormonů a laparoskopii zjistili její pohlaví.

Alarmující výsledky ze severu

Když vědci porovnali data, výsledek byl alarmující. U jižní populace, kde jsou teploty stabilnější a nižší, byl poměr samic k samcům zhruba 2 ku 1 (cca 65–69 % samic). To je v přírodě u želv běžný a zdravý stav. Pohroma však nastala při pohledu na sever.

U mladých želv a dospívajících jedinců ze severních pláží tvořily samice více než 99 % populace. Prakticky každý mladý jedinec, který se v posledních dvaceti letech na severu narodil, byla samice. Jediným důvodem, proč v populaci ještě nějací samci zbývají, je přítomnost starších želv. U dospělých jedinců byl podíl samic „jen“ 87 %.To naznačuje, že před 30 či 40 lety byly pláže chladnější a produkovaly dostatek samců. S postupujícím oteplováním planety se však kohoutek na výrobu samečků v severní části útesu téměř úplně uzavřel.

Proč je to problém?

Někdo by mohl namítnout, že více samic znamená více vajíček a tím i rychlejší růst populace. Do jisté míry je to pravda a želvy jsou evolučně nastaveny tak, aby samic bylo o něco více. Jeden samec se totiž může pářit s více samicemi a ty si navíc dokážou uchovat spermie pro celou snůšku. Jenže všechno má své meze.

Pokud se v populaci přestanou rodit samci úplně, dojde k bodu zlomu. Starší generace samců postupně vymře a mladé samice nebudou mít nikoho, kdo by jejich vajíčka oplodnil. Celá jedna z největších populací těchto mořských želv na světě by se tak mohla během několika generací zhroutit.

Navíc mořské želvy rostou velmi pomalu. Do reprodukčního věku dospívají až po 25 letech. To znamená, že to, co vidíme dnes na plážích jako úspěšné hnízdění tisíců samic, je vlastně ozvěna podmínek, které panovaly před čtvrt stoletím. Skutečný dopad dnešního extrémního oteplování na počet hnízd se projeví až v polovině tohoto století, kdy už může být na záchranu pozdě.

Závod s časem a horkem

Karety obrovské jsou na Zemi miliony let. Přežily doby ledové i období tepla. Problémem dneška však není samotné teplo, ale rychlost , s jakou se prostředí mění. Přírodní výběr a adaptace – jako je změna času hnízdění na chladnější měsíce nebo hledání nových, jižnějších pláží – trvají stovky až tisíce let. Současné tempo oteplování, kdy se do roku 2100 očekává nárůst průměrné teploty o 2,6 °C, je pro želvy příliš rychlé.

Situaci na Velkém bariérovém útesu navíc komplikují další faktory. Zvýšená hladina oceánů zaplavuje hnízda a oteplování vody vede k masivnímu bělení korálů, což ničí přirozené prostředí, kde želvy hledají potravu. Severní část útesu, která je nejvíce zasažena feminizací, je zároveň oblastí s největším poškozením korálových útesů.

Existuje naděje?

Vědci a ochránci přírody nechtějí nečinně přihlížet. Studie zdůrazňuje, že je nutné okamžitě zavést strategie pro ochranu klíčových hnízdišť. Jednou z možností je aktivní ochlazování písku na plážích, například instalací stínících konstrukcí nad hnízdy nebo umělým zavlažováním, které simuluje ochlazující déšť. Na ostrově Raine Island již probíhají projekty na obnovu pláží, aby se zabránilo jejich zaplavování a zajistily se lepší podmínky pro líhnutí.

Příběh želv z Velkého bariérového útesu je jasným varováním. Ukazuje nám, že klimatická změna není jen o tajících ledovcích a stoupající hladině moří, ale o jemných a hlubokých zásazích do samotné biologie živých tvorů. Pokud nechceme, aby se mořské želvy staly jen smutnou kapitolou v učebnicích biologie, musíme jednat rychle. Jejich budoucnost totiž v tuto chvíli závisí na každé desetině stupně Celsia.

Zdroj:
Currect biology - Environmental Warming and Feminization of One of the Largest Sea Turtle Populations in the World