Kdo potřebuje neziskovky? Až se zakážou, tak bude hned všechno lepší!

autor: Petr Kadlík
Venku se probouzí jaro, ale v hloubi duše stejně cítím úzkost. Jako by i příroda věděla, že se nad námi stahují mračna. Těžká a dusivá mračna politické lhostejnosti, arogance a čisté touhy po moci, která nebere ohled na nic, co se nedá přepočítat na hlasy nebo peníze.


Ruský styl v české kotlině?

Jsme svědky něčeho, co jsme si v naší zemi ještě před pár lety, v době relativního konsenzu o nutnosti chránit naše přírodní dědictví, nedokázali představit ani v těch nejčernějších scénářích. Nová vláda, která se v předvolebních slibech zaštiťovala stabilitou a návratem k hodnotám, udělala další prudký obrat. Stejně rychle, jako přestaly platit její sliby seniorům, tak pro ně přestala být zajímavou i ochrana životního prostředí. Stala se pro ní jen nepříjemnou překážkou, kterou je třeba odklidit z cesty „pokroku“.

Lidé, kteří zasvětili své životy, svůj volný čas a veškerou energii záchraně posledních zbytků divočiny, jsou dnes vykreslováni jako „nepřátelé státu“ či ideologičtí fanatici. A neziskový sektor, to křehké a životodárné předivo občanské společnosti, které drží demokracii pohromadě, má být podle vládních not omezeno, svázáno další byrokracií a ve finále dost možná úplně zlikvidováno.

Je to hořká pilulka, kterou musíme polknout a bez obalu ji pojmenovat. Snaha omezit chod neziskových organizací skrze zákon, který jako by z oka vypadl autoritářským příručkám o „zahraničních agentech“, je fackou do tváře každému, kdo věří ve svobodnou diskusi.

Cíl je až mrazivě průhledný: totální umlčení kritiky. Pokud se věnujete ochraně přírody a s odbornými argumenty v ruce poukazujete na to, že megalomanský průmyslový záměr nebo další developerský projekt v srdci chráněné krajinné oblasti nenávratně zničí biotop vzácných druhů, stáváte se pro systém nebezpečným elementem.

A jak se nejlépe zbavit nepohodlných křiklounů? Strategie je stará jako lidstvo samo – nejprve je odstřihnete od finančních zdrojů, pak je zavalíte takovým množstvím nesmyslné administrativy, že nebudou mít čas na nic jiného než na vyplňování formulářů, a nakonec z nich v očích veřejnosti uděláte „darmožrouty“, „brzdy rozvoje“ nebo agenty cizích mocností, kteří chtějí rozvrátit naši ekonomiku.

Tento trend není výsledkem momentálního zatmění mysli, je to systematické a promyšlené budování atmosféry strachu, kde se odbornost pokládá za elitářství a aktivismus za zločin.

A jen aby bylo jasno – nejde o to, že bychom jako Příroda.cz bojovali za „naše peníze, které pobíráme od státu“. Nás se takové snahy státu ve skutečnosti nijak netýkají. Nejsme neziskovka a ani nejsme příjemci žádných dotací. Pokud by se stát ze dne na den rozhodl ukončit finanční podporu neziskového sektoru, tak my nepřijdeme ani o korunu. O hodně by ale přišla naše společnost, naše děti a naše budoucnost.

Naše nezávislost je naší největší devizou. Už od roku 2004 píšeme o přírodě, protože nás pálí její osud, protože ji milujeme a protože věříme, že krajina má právo na svůj hlas, i když sama mluvit neumí. A právě z této pozice nezávislosti cítíme palčivou povinnost ozvat se za ty, kterým se vláda pokouší nasadit náhubek.

Nejen neziskovky, ale i chráněná území

Když ministr životního prostředí Igor Červený včera odvolal dlouholetého ředitele Správy Krkonošského národního parku (KRNAP) Robina Böhnische, nebyl to jen další v řadě běžných personálních šachů. Byl to hluboce symbolický akt, který oznámil konec jedné éry. Éry, kdy v čele našich nejcennějších přírodních klenotů stáli lidé s hlubokým odborným zázemím, kteří rozuměli ekosystémům i lidským příběhům v nich zapsaným. Dnes je odbornost nahrazována politickou loajalitou a ideologickou ohebností.

Robin Böhnisch dokázal v našich nejvyšších horách nalézat křehký balanc mezi ochranou extrémně zatížené přírody a legitimními zájmy místních komunit, boudařů a turistů. Jeho náhlé odvolání pod průhlednou zástěnou „vzájemné dohody“ působí v kontextu agresivní rétoriky strany Motoristé sobě jako čistý výsměch.

Když člověk ze stran zástupců této strany slyšíte veřejné výroky o tom, že „zelená krev poteče“ a že „pohádka o klimatické krizi konečně skončila“, tak se mu dělá fyzicky zle. Je to čistý návrat k dobám před rokem 1989, kdy byla příroda jen surovinou pro jakýkoliv účel, jaký si režim zrovna usmyslel.

Tato vláda dává ochranu životního prostředí na druhou kolej s nevídanou a bezohlednou razancí. Prioritou se stal krátkodobý ekonomický ukazatel, ideologické tažení proti „zelenému fanatismu“ (což je v jejich slovníku jakýkoliv projev environmentální zodpovědnosti) a otevírání dveří investičním skupinám tam, kde dříve platila přísná, vědecky podložená pravidla ochrany.

Důsledky tohoto hazardu s naší krajinou jsou dalekosáhlé a zasáhnou nás všechny. I ty, kteří se o ekologii nezajímají. Nejde jen o to, že v Krkonoších přibude pár nevkusných apartmánových domů nebo že se v Šumavě pokácí o několik tisíc stromů víc. Jde o řízený rozvrat poměrně funkčního systému, který se budoval desítky let a na který jsme mohli být právem hrdí.

Kdo za tím vším stojí? Jsou to lidé s tunelovým viděním, kteří svět pozorují skrze emise výfukových plynů a tabulky čtvrtletních zisků. Jsou to zájmové skupiny, které v každém vzácném broukovi nebo mokřadu vidí jen otravnou překážku na cestě k další nule na bankovním účtu. A jsou to bezpáteřní politici, kteří zjistili, že vyvolávání nenávisti vůči „ekoteroristům“ je nejlevnější a nejúčinnější palivo pro jejich volební kampaň.

Co všechno dlužíme těm „nepohodlným individuím“ z neziskovek?

Je tak nesmírně snadné plivat na neziskovky v anonymních diskusích, dokud si člověk neuvědomí, co všechno pro nás – bez nároku na slávu a často v extrémně těžkých podmínkách – tyto organizace udělaly. Jejich práce se otiskla do tváře naší země mnohem hlouběji, než si jsme ochotni připustit.

Když Hnutí DUHA chránilo Šumavu, tak se často dočkalo jen posměchu. Přesto i díky jejich vytrvalosti máme dnes v srdci Evropy unikátní divočinu, která je domovem rysů a tetřevů a kam jezdí miliony lidí čerpat sílu. Bez nich by Šumava byla dost možná jen vytěženou plání nebo monokulturním lesem bez špetky života.

Tisíce anonymních členů ČSOP ve svém volném čase ručně kosí orchidejové louky v Bílých Karpatech, čistí studánky nebo budují soustavy tůní pro obojživelníky, které v krajině pomáhají udržet vlhkost. Nedělají to pro peníze, dělají to z hluboké, tiché lásky k místu, kde zapustili kořeny.

Nesmíme zapomínat ani na úspěšné návraty vlků a medvědů do našich hor, na důslednou ochranu dravých ptáků, na záchranné stanice pro handicapovaná zvířata, které také fungují jen díky obětavosti neziskovek.

A co tisíce hodin ekologické výchovy pro naše děti? Jsou to právě tyto organizace, které učí příští generace, že les není jen továrna na kubíky dřeva a že voda v kohoutku není samozřejmost, ale dar, o který musíme pečovat.

Navíc nejde jen o velké celostátní organizace, ale o stovky a tisíce malých organizací s několika členy, které se dennodenně na lokální úrovni snaží zachránit malý kousek přírody nebo pomoci s výchovou dětí tam, kde stát selhává.

A stát se jim za tuto neocenitelnou službu dnes odvděčuje tím, že je chce legislativně ochromit. Je to vrchol nespravedlnosti, je to projev hluboké nevděčnosti a je to hazard s osudem naší krajiny, který se nám všem ošklivě vymstí.

Naděje neumírá, i když ji zahnali politici (a jejich voliči) do kouta

Je neuvěřitelné, jak snadno se dá během pár měsíců rozmetat to, co se s obrovským úsilím budovalo desítky let. Bolí mě pohled na arogantní politiky, kteří se s úšklebkem na tváři vysmívají vědeckým faktům a tváří se, že se jich zákony fyziky nebo biologie netýkají.

Ale i v této temnotě v sobě křečovitě živím naději. Příroda má totiž jednu fascinující a inspirující vlastnost – je neuvěřitelně, až zázračně houževnatá. Dokáže se vrátit i tam, kde jsme ji už odepsali. A stejně houževnatí jsou i lidé, kteří ji milují a brání.

Možná jim teď vezmou dotace, možná je budou v médiích nálepkovat jako agenty nebo blázny, možná nám budou házet pod nohy klacky v podobě byrokratických nesmyslů. Ale neukradnou jim to nejdůležitější: vnitřní přesvědčení, odbornost a hlubokou lásku k této zemi, která sahá mnohem hlouběji než jakékoli volební období.

Jediné, co nesmíme udělat, je „držet hubu a krok“. Protože ticho, rezignace a lhostejnost jsou to jediné, co těm, kteří chtějí ničit pro vlastní prospěch, skutečně pomáhá k vítězství.


Zdroje:
Kauzy po vzoru Ruska. Babišova poradkyně sepsala s Rajchlem zákon proti neziskovkám
Ministr Červený odvolal šéfa Krkonošského národního parku Böhnische
Poteče zelená krev
Neziskovky a ochrana přírody



témata článku:
autor:
datum vydání:
DNES


Diskuze k článku „Kdo potřebuje neziskovky? Až se zakážou, tak bude hned všechno lepší!“



 

Líbí se Vám naše články? Sledujte nás na Facebooku nebo pomocí RSS kanálu!