Konec černé éry Ostravska a Karvinska

Když světu vládly přesličky

Abychom pochopili vzácnost černého uhlí, musíme se vrátit v čase o neuvěřitelných 300 až 360 milionů let zpět. Právě tehdy nastalo období, kterému geologové příznačně říkají karbon – název odvozený z latinského carbo, tedy uhlík. V té době vypadala naše zeměkoule úplně jinak. Na území dnešního Česka se rozprostíraly tropické močály plné gigantických přesliček, plavuní a kapradin dosahujících výšky moderních mrakodrapů. Když tyto rostliny odumřely, padaly do bahna, kde se bez přístupu vzduchu a pod obrovským tlakem postupně proměňovaly v černé zlato. Čím déle tento proces, zvaný prouhelňování, trval, tím kvalitnější a na uhlík bohatší palivo vzniklo.

Není uhlí jako uhlí

Často se setkáváme s otázkou, proč si vlastně tak ceníme právě černého uhlí, když toho hnědého máme v severních Čechách stále relativně dost. Rozdíl je v "geologickém věku" a energetické hustotě. Zatímco černé uhlí z karbonu je staré stovky milionů let, hnědé uhlí je mladší, obsahuje více vody a méně čistého uhlíku.

Proč Austrálie vítězí nad Karvinou?

Může se to zdát jako absurdní vtip – na Ostravsku, které na uhlí doslova stojí, se dnes používá palivo z opačné strany zeměkoule. Důvod je však čistě matematický. Naše domácí černé uhlí se v posledních letech těžilo v hloubkách přesahujících 1 000 metrů. Od devadesátých let težba černého uhlí v ČR klesala z desítek milionů tun ročně.

Náklady na ražbu chodeb, větrání, čerpání vody a zajištění bezpečnosti v takovém prostředí jsou astronomické. Naproti tomu v Austrálii se kvalitní černé uhlí těží v obrovských povrchových lomech. I když započítáme náklady na dopravu obřími oceánskými loděmi do Rotterdamu a následně vlaky či říčními bárkami do Česka, je výsledná cena pro hutě často nižší než u uhlí z domácích hlubin.

Doprava přes oceány zanechává další uhlíkovou stopu. Na druhou stranu australské nebo americké uhlí bývá často čistší – obsahuje méně síry a popelovin. Pro moderní ocelářství, které musí splňovat přísné limity EU, je tato kvalita klíčová.

Konec těžby černého uhlí u nás neznamená méně uhlí do elektráren

Na rozdíl od uhlí hnědého, se to černé v Česku v posledních letech k výrobě elektřiny téměř nevyužívalo. Posledním velkým odběratelem byla elektrárna Dětmarovice, která však již přešla na jiné zdroje.

Černé uhlí bylo a stále je klíčové pro ocelářství. Slouží k výrobě koksu, který ve vysokých pecích funguje nejen jako palivo, ale hlavně jako chemické činidlo k redukci železné rudy. Bez něj ocel nevyrobíte.

České hutě (např. Třinecké železárny či Liberty Ostrava) spotřebují ročně miliony tun koksovatelného uhlí. Domácí těžba v posledních letech pokrývala jen zlomek této potřeby a zbytek musel být nahrazen dovozem ze zámoří (USA, Kanada, Austrálie) a Polska. Zdroj: Ocelářská unie ČR / Výroční zprávy OKD a.s. Proto i po zavření posledního dolu v OKD budou vlaky s australským nebo polským uhlím brázdit naše koleje dál – průmysl ho k přežití nezbytně potřebuje.

Nostalgie pod nánosem mouru

Na Ostravsku a Karvinsku se však s odchodem uhlí neloučí jen s palivem, ale s celou identitou. Pro místní nebyla šachta jen zaměstnáním, byla to kultura, hrdost a specifická sounáležitost. Lidé cítí nostalgii po dobách, kdy měl horník ve společnosti výsadní postavení a kdy region prosperoval. Dnešní pohled na zavřené areály dolů v sobě nese smutek za érou, která sice byla tvrdá a ničila zdraví i přírodu, ale dávala lidem jasný smysl existence a pocit, že jsou motorem celé země.

V momentě, kdy je levnější přivézt uhlí lodí z druhého konce světa než ho vytáhnout z vlastního podzemí, je osud dolů zpečetěn. K tomu se přidává celoevropský tlak na odklon od fosilních paliv v rámci boje proti klimatickým změnám. Uhlí, které dříve znamenalo pokrok, se stalo symbolem starého světa, který musí ustoupit čistším technologiím.

Nová šichta

Zavření dolů neznamená, že horníci skončily ze dne na den na dlažbě bez pomoci. Stát a společnost OKD spustily programy jako „Nová šichta“, které pomáhají horníkům s rekvalifikací. Ukazuje se, že havíři jsou v průmyslu žádaní – jsou zvyklí na disciplínu, těžkou práci a mají technické dovednosti.

Velká část odcházejících zaměstnanců nachází uplatnění v logistice (řidiči kamionů a autobusů) nebo v automotive, kterým je region protkán.

Stovky horníků přešly pod státní podnik DIAMO, kde pracují na technické likvidaci dolů, zajišťování jam a rekultivaci krajiny.

Do kraje proudí miliardy korun z evropských fondů (např. Fond pro spravedlivou transformaci). Investuje se do stavby moderních průmyslových zón, datových center a projektů zaměřených na vodík a zelenou energii. Příkladem je proměna pohornické krajiny v okolí Karviné, kde vznikají ambiciózní projekty jako EDEN Silesia nebo nové vědecko-výzkumné parky.

Celý kraj tak sice ztrácí svou „černou“ tvář, ale díky masivním investicím a šikovnosti místních lidí se snaží najít novou, modernější identitu. Nostalgie zůstává, ale strach z budoucnosti postupně střídá nová energie.