Lajka zemřela, aby nám otevřela vesmír

Lajka ve své kosmické lodi.
obrázek vytvořen pomocí AI Gemini na základě historické fotografie.

Kdo byla „Kudrjavka“?

Než se Lajka stala globálním symbolem, byla jen jednou z mnoha. Byla to kříženka, pravděpodobně směs huskyho nebo podobného severského plemene a teriéra. Toulala se chladnými ulicemi Moskvy. Právě takové psy sovětský vesmírný program hledal.

Proč? Je za tím celkem logická volba tehdejších sovětských vědců. Věřili, že moskevský toulavý pes, který musel denně bojovat o přežití, snášet kruté mrazy, hlad a stres, bude mnohem odolnější a psychicky vyrovnanější než běžný „rozmazlený“ domácí mazlíček. Pokud pes zvládne nástrahy velkoměsta, tak má šanci zvládnout i vesmír.

Původně se jmenovala „Kudrjavka“ neboli „Kudrnka“. Jméno „Lajka“ (rusky Лайка, což v ruštině znamená „Štěkačka“ a zároveň je to název pro severská lovecká plemena) dostala až později, možná pro lepší zvuk v médiích. Byla popsána jako klidná, poddajná a inteligentní fena. Právě její klidná povaha byla jedním z hlavních důvodů, proč ji vybrali. Zatímco ostatní psi v programu byli neklidní nebo agresivní, ona snášela náročný trénink s tichou odevzdaností.

Jeden z vědců zapojených do programu, Dr. Vladimir Jazdovskij, si ji krátce před startem vzal domů, aby si pohrála s jeho dětmi. Později ve svých pamětech napsal: „Chtěl jsem pro ni udělat něco hezkého. Měla před sebou tak málo života.“

Je to mrazivý okamžik lidskosti uprostřed neosobní mašinérie. Věděl, co ji čeká. Věděl, že její lístek do vesmíru je jednosměrný.

Z ulice do centrifugy

Trénink, kterým Lajka a další kandidáti (mezi nimi byly fenky Albina a Muška) prošli, byl z dnešního pohledu otřesný. Pro psy to muselo být peklo. Aby si zvykli na stísněné podmínky kabiny Sputniku 2, která nebyla o moc větší než pračka, byli drženi ve stále menších a menších klecích, a to i po dobu 15 až 20 dnů. To u nich samozřejmě vyvolávalo zácpu a neklid, takže dostávali silná projímadla.

To ale nebylo všechno. Museli si zvyknout na vibrace a ohlušující hluk startující rakety. Byli umístěni do centrifugy, která simulovala extrémní přetížení při startu. Jejich tep a krevní tlak při tom raketově stoupaly. Učili se jíst speciální výživný gel, který měl být jejich jedinou potravou ve vesmíru.

Lajka v těchto testech obstála nejlépe. Albina, která už měla za sebou dva suborbitální lety (při kterých se bezpečně vrátila padákem), byla určena jako první náhradnice. Muška byla příliš vystresovaná a nesnášela stísněné prostory, takže byla použita jen pro pozemní testy přístrojů.

Volba padla na Lajku. Její osud byl zpečetěn.

Chvátající raketa a jednosměrná letenka

Abychom pochopili, proč byla Lajčina mise tak krutá, musíme se podívat na hodiny. Tedy spíše na kalendář. V říjnu 1957 Sověti ohromili svět Sputnikem 1. Sovětský vůdce Nikita Chruščov byl nadšený a chtěl víc. Chtěl další „vesmírný spektákl“, kterým by oslavil 40. výročí bolševické revoluce, jež připadalo na 7. listopad 1957.

Tým legendárního konstruktéra Sergeje Koroljova dostal šílený úkol: postavit a vypustit novou družici s živým tvorem na palubě. A to měli stihnout za neuvěřitelné čtyři týdny.

Z technického hlediska je to i dnes něco nepředstavitelného. Sputnik 2 byl v podstatě sestaven narychlo z toho, co bylo k dispozici. A právě ten spěch byl pro Lajku osudný. V tak krátkém čase bylo naprosto nemožné vyvinout a otestovat systém pro bezpečný návrat z oběžné dráhy. Neexistoval žádný tepelný štít, žádné padáky, žádný přistávací modul.

Všichni, od Chruščova až po inženýry, věděli, že posílají Lajku na jistou smrt. Mise byla od samého začátku plánovaná jako jednosměrná.

Lajka byla do své malé kabiny ve Sputniku 2 umístěna už 31. října, tedy tři dny před startem. Bylo to nutné kvůli finálním kontrolám a připojení všech senzorů. Během těch dnů v Bajkonuru mrzlo. Technici museli do kabiny vést hadici s teplým vzduchem, aby neprochladla.

Jeden z techniků, který ji připravoval, jí prý před uzavřením poklopu naposledy políbil na čumák. Všichni ti tvrdí muži, kteří stavěli rakety schopné zničit svět, věděli, že se loučí.

Agonie na oběžné dráze

Start proběhl 3. listopadu 1957. Telemetrické údaje posílané z družice ukázaly, že Lajka start přežila. Její srdce bilo jako o závod, více než třikrát rychleji než normálně, a dechová frekvence byla čtyřnásobná. To byl důsledek obrovského stresu, přetížení a hluku. Ale žila.

Jakmile se dostala na oběžnou dráhu a nastal stav beztíže, její srdeční tep se začal uklidňovat. Trvalo to sice třikrát déle než při testech na Zemi, ale nakonec se uklidnila. Dokonce se i nažrala trochu gelové potravy.

Tím byl splněn hlavní cíl mise: Lajka dokázala, že živý organismus je schopen přežít start rakety a pobyt ve stavu beztíže. To byl ten klíčový údaj, který otevřel dveře Juriji Gagarinovi.

Sovětský svaz po léta tvrdil, že Lajka žila na oběžné dráze několik dní (někdy se mluvilo o čtyřech, jindy o týdnu) a poté byla, přesně podle plánu, humánně utracena pomocí otrávené dávky potravy. Byla to lež.

Pravda vyšla najevo až v roce 2002, kdy Dr. Dmitrij Malašenkov, jeden z vědců zapojených do mise, na kongresu v Houstonu přiznal, co se skutečně stalo.

Problém nastal hned po startu. Během oddělování rakety od družice se nepodařilo správně oddělit jeden z modulů. Co hůř, při tomto manévru se utrhla část tepelné izolace kabiny. Důsledek byl katastrofální. Systém kontroly teploty, který měl kabinu udržovat v obyvatelném stavu, selhal. Sluneční paprsky začaly nemilosrdně pražit do nechráněné kabiny a teplota uvnitř začala strmě stoupat.

Během čtvrtého oběhu Země už teplota v kabině přesáhla 40 °C. Lajka, připoutaná v malém prostoru, neměla kam uniknout. Data ukazovala, že její srdce bilo zběsile, snažila se ochladit, panikařila. Pak, někdy mezi pátou a sedmou hodinou letu, telemetrie přestala zaznamenávat známky života.

Lajka zemřela krutou a bolestivou smrtí na přehřátí a stres, sama, tisíce kilometrů od domova, v malé kovové rakvi, kterou pro ni lidé postavili.

Sputnik 2 se stal jejím hrobem. Obíhal Zemi ještě dalších pět měsíců. Nakonec, 14. dubna 1958, po 2 570 obletech, vstoupil i s ostatky malé tulačky zpět do atmosféry, kde shořel.

Původní plán: Chladnokrevná eutanazie

Ptáte se, jaký byl původní plán, pokud by technika neselhala? Jak jsem zmínila, sovětští představitelé lhali o poklidné smrti. Ale i ten „plánovaný“ konec byl hrozný.

Lajka měla dostatek kyslíku a potravy (včetně systému na recyklaci moči a pohlcování CO2) na zhruba sedm až deset dní. Po uplynutí této doby, těsně předtím, než by systémy podpory života definitivně selhaly, měla dostat poslední porci potravy. Ta však v sobě měla obsahovat silný jed.

Takže i kdyby všechno fungovalo perfektně, i kdyby izolace držela a teplota byla příjemná, Lajka by stejně zemřela. Byla by po týdnu ve vesmíru, kde by sbírala cenná data, chladnokrevně utracena. Z mého pohledu je těžké říct, která z těchto dvou variant byla horší. Rychlá smrt v panice a horku, nebo pomalé čekání na plánovanou popravu?

Odkaz statečné moskevské fenky

Měla její oběť smysl? Z čistě vědeckého a technického hlediska ano. A to obrovský. Lajka bez jakýchkoli pochybností prokázala, že živý tvor je schopen vydržet podmínky startu a pobytu na oběžné dráze.

Data z jejích senzorů byla naprosto klíčová. Bez nich by si Sergej Koroljov nikdy nebyl jistý, že může do vesmíru poslat člověka. Každý astronaut, který se kdy podíval na naši modrou planetu z výšky, dluží malý díl svého úspěchu téhle moskevské tulačce.

Zkušenosti z jejího letu čerpali nejen Sověti. Celý svět, včetně americké NASA, bedlivě sledoval každou dostupnou informaci. I když byla data utajovaná, samotný fakt, že žila (byť jen pár hodin), stačil jako důkaz.

Rozdíl v přístupu ke zvířatům v SSSR a USA

Je důležité říct, že Sověti nebyli jediní, kdo posílal zvířata do vesmíru. Američané s tím experimentovali také. Jejich přístup se ale v jedné zásadní věci lišil.

Američané pro své experimenty preferovali primáty – opice a šimpanze. Důvod byl logický: jsou biologicky mnohem blíže člověku, takže data z nich byla lépe přenositelná na lidské astronauty. Nejznámější jsou šimpanzi Ham a Enos.

Ten klíčový rozdíl ale byl v plánování. Američané vždy plánovali mise tak, aby se zvíře vrátilo živé. Jejich suborbitální i orbitální lety (jako ten Hamův v lednu 1961) měly od začátku navržený systém pro bezpečné přistání v oceánu a vyzvednutí. Samozřejmě, mnoho opic při testech a nehodách zemřelo, ale žádná nebyla záměrně poslána na misi bez návratu. Lajka byla v tomto ohledu tragickou výjimkou.

Sověti se po Lajce poučili. Ne snad ani tak eticky, jako spíše technicky a z hlediska PR. Následující psí kosmonauti, jako Belka a Strelka v roce 1960, už letěli v lodích typu Vostok, které byly vybaveny návratovým modulem. A obě se úspěšně a živé vrátily na Zemi. Strelka měla později štěňata a jedno z nich, Pušinku, daroval Chruščov dceři amerického prezidenta Kennedyho, Caroline.

Hvězda, která nikdy nevyhasla

Příběh Lajky vyvolal po celém světě obrovskou vlnu sympatií, ale i hněvu. Zejména na Západě probíhaly protesty před sovětskými ambasádami. Byla to jedna z prvních velkých mezinárodních debat o etice pokusů na zvířatech. Sovětský svaz byl v té době vnímán nejen jako technologický gigant, ale také jako bezcitná velmoc.

Socha Lajky v Moskvě.
Autor: Laika ac, CC-BY-SA-2.0

Lidé, kteří na misi pracovali, si břemeno její smrti nesli po zbytek života. Oleg Gazenko, jeden z vedoucích vědců programu, v roce 1998, dlouho po pádu Sovětského svazu, řekl: „Čím více času uplyne, tím více toho lituji. Z té mise jsme se nenaučili tolik, aby to ospravedlnilo smrt toho psa.“

V roce 2008 byl v Moskvě, poblíž vojenského výzkumného ústavu, kde se na let připravovala, odhalen pomník. Zobrazuje Lajku stojící na vrcholu rakety, která má tvar lidské dlaně, jež ji vynáší k nebesům.

Pro mě je Lajka symbolem. Je symbolem naší touhy dosáhnout hvězd, našeho úžasného inženýrského důvtipu. Ale je také věčnou připomínkou naší arogance a ceny, kterou za náš pokrok často platí ti, kteří nemají na výběr.

Když se dnes podívám na noční oblohu, občas si vzpomenu na tu malou, statečnou duši, která tam nahoře zemřela v horku a strachu, jen aby nám, lidem, otevřela dveře do kosmu. Její oběť nesmí být zapomenuta.

Zdroje: Wikipedie, Space.com, BBC, NASA