Na Hromnice, na Den sviště

Svišť horský
autor: Krzysztof Górecki
inspirace: CC BY-SA 3.0

Celá tato tradice, která v pensylvánských kopcích koná už od 19. století, stojí na neuvěřitelně prostém a vědecky naprosto nepodloženém principu. Pokud hlavní hrdina dne, svišť jménem Phil, vyleze ze své nory svítí slunce a o tedy spatří svůj vlastní stín, znamená to, že se lekl a vrací se na dalších šest týdnů do peřin. Pro nás lidi to značí jediné – zima se jen tak nevzdá a kabáty můžeme nechat v pohotovosti. Pokud je však pod mrakem a Phil svůj stín nevidí, jaro je prý za rohem.

Atmosféra v Punxsutawney připomíná něco mezi rockovým koncertem a srazem milovníků historických kostýmů. Členové takzvaného Vnitřního kruhu, kteří se o Phila celoročně starají a údajně s ním komunikují tajným „svištím jazykem“, berou celou věc s naprostou vážností. Zatímco zbytek světa sleduje satelitní snímky a složité matematické modely, tihle džentlmeni věří, že Philova intuice je neomylná. A i když statistiky nemilosrdně ukazují, že se tenhle malý prorok plete víc než polovinu času, nikomu to nevadí. O pravdu tu totiž jde až v poslední řadě.

Kouzlo Dne sviště totiž nespočívá v přesnosti předpovědi, ale v té kolektivní ochotě věřit v něco trochu praštěného uprostřed šedivé zimy. Je to oslava naděje, že jaro už brzy vyžene mráz z kostí, podaná s typicky americkým smyslem pro show. I když se Phil možná každý rok diví, proč ho ti lidé nenechají dospat, pro zbytek světa zůstává symbolem toho, že i ta nejdelší zima jednou skončí – ať už s pomocí stínu, nebo bez něj.

České Hromnice jsou vlastně takovou střízlivější a duchovnější sestřenicí amerického svištího cirkusu.

Zatímco v Pensylvánii se sází na celebritu v kožichu, u nás na to jdeme přes svíčky a starou dobrou lidovou moudrost, která se po staletí dědila u kamen. Svátek, který připadá na 2. února, je v křesťanské tradici oslavou uvedení Páně do chrámu, ale v našich končinách se do něj nenápadně prolnuly i pohanské zvyky spojené s vítáním světla.

Symbolem tohoto dne jsou „hromničky“ – svěcené svíčky, které měly v domácnostech velmi praktický, byť trochu magický úkol. Lidé je zapalovali během silných bouřek a dávali je do oken, aby ochránili stavení před bleskem a požárem. Je v tom krásná symbolika: v hluboké zimě, kdy je tma nejhustší, si domů přinesete kousek posvěceného ohně jako příslib, že světlo nad temnotou nakonec vyhraje. Právě proto se říká, že na Hromnice se má vymést komín a uklidit dům, aby se připravil na příchod nové energie.

Svišť horský
Autor: Ondřej Prosický

Co se týče předpovídání počasí, naše pranostiky jsou sice méně „chlupaté“ než Phil, ale o to víc jich máme. Ta nejznámější, „Na Hromnice o hodinu více“, nám říká, že dny se konečně viditelně prodlužují. Pak je tu ale ten vtipný paradox, který sdílíme s Američany: zatímco u většiny dní si přejeme sluníčko, na Hromnice je jasná obloha vyloženě nežádoucí. Stará moudrost totiž praví, že „raději vidí vlk u boudy beránka nežli sedláka v košili“. Pokud je tedy teplo a svítí slunce, zima se teprve nadechuje k druhému kolu.

Zatímco tedy Američané čekají, jestli hlodavec uvidí stín, my jsme tradičně sledovali, jak moc se nám „směje“ sluníčko do oken. V obou případech platí stejná ironie – čím krásněji druhého února je, tím déle budeme muset hledat zapadlé rukavice. Hromnice jsou zkrátka takovým psychologickým milníkem. I když venku ještě může zuřit vánice, víme, že zima už to má „za pár“ a že se pod sněhem pomalu probouzí život, který ani ten největší mráz nezastaví.