Několik veverčích tajemství, o kterých jste možná nevěděli

Rezavé, hnědé i černé veverky obecné

Tento jev, kdy se v populaci vyskytuje více barevných forem, se nazývá barevný polymorfismus a je u savců poměrně vzácný. Ukázalo se, že tmavší formy veverky jsou častější v jehličnatých lesích, kde jsou lépe maskované před predátory, zatímco světlejší veverky se lépe adaptují na listnaté lesy. Italská studie dává do souvislosti i nadmořskou výšku. Je to logické, protože obecně s nadmořskou výškou klesá zastoupení listnáčů a roste zastoupení především smrku a jedle. Existují však i lokality, kde vedle sebe žijí všechny tyto barevné formy. Spousta lidí si myslí, že nerezavé veverky jsou jiný, u nás nepůvodní druh. O něm později.

Veverka zimu netráví zimním spánkem

O veverkách koluje řada omylů. Jeden z nich říká, že se veverka ukládá k zimnímu spánku, což není pravda. Veverka zimní spánek netráví, pouze v největších mrazech nebo nepříznivém počasí může strávit několik dní v teple svého bytelného zimního hnízda. Dalším častým omylem je bydlení v dutinách stromů – ačkoliv je veverky mohou využívat, nejčastěji si staví vlastní kulovitá hnízda spletená z větviček a vystlaná mechem a trávou. Hnízdo má typicky dva vchody, což veverce umožňuje únik před predátory. Letní a zimní hnízda vypadají jinak.

Veverka jako neúnavný lesník

Veverka patří společně s ptáky ke klíčovým roznašečům semen, což jí přisuzuje roli neúnavného lesníka. I když si na zimu pilně schovává zásoby – ořechy, semena šišek a dokonce i sušené houby – není ve své paměti vždy dokonalá. Množství ukrytých plodů, na které zapomene, má na jaře šanci vyklíčit a stát se novými stromky. Tímto neúmyslným rozšiřováním semen aktivně přispívá k obnově a diverzitě lesních porostů.

S tímto souvisí ještě jedna zajímavost. Vědecký výzkum u příbuzné naší veverky obecné, veverky popelavé experimentálně prokázal, že aktivně využívají taktiku takzvaného klamavého ukládání jako obrannou strategii proti zlodějům potravy. Jedná se o fascinující ukázku behaviorální lsti v říši zvířat. Zejména va chvíli, kdy se v okolí vyskytují jiné veverky či jiní „zloději“ strčí si veverka oříšek do lícní torby a jen hraje, že oříšek zahrabává. Jakmile svou práci dokončí s oříškem odběhne jinam a zahrabe ho na bezpečnějším místě. Existuje také důkaz o tom, že si veverky své zásoby třídí podle druhu. Oříšky stejného druhu ukládají blízko sebe. Nemusí si tak pamatovat tisíce míst, kam si oříšky uložily. Je to sejná kognitivní strategie, kterou využívá člověk například k zapamatování telefonních čísel po částech, například po třech (předvolba a potom dvě trojčíslí nebo někdo tři dvojčíslí).

Veverka jako milovnice hub, i jedovatých

Veverky však nejedí jen ořechy, patří k největším konzumentům hub v lese. Od jara do podzimu shání houby, které si poctivě suší – buď je napíchne na větvičky a jehličí, nebo vklíní do vidlic na stromech, kde se postupně schnou a stávají se z nich zimní zásoby. Běžně se věří, že veverka si vybírá jen nejedovaté druhy. Skutečnost je však mnohem překvapivější a ukazuje na evoluční odolnost a ekologické partnerství. Veverky si pochutnávají i na pro člověka jedovatých houbách. Studie z Japonska dokonce ukazuje i na ikonickou muchomůrku červenou (Amanita muscaria). Obecně se ví, že jed houbám pomáhá aby nebyly konzumovány zvířaty. Veverky však mají pro tyto houby podobnou odměnu jako pro stromy. Houbové spory projdou jejich trávícím traktem často neporušené a dostanou se do půdy spolu s trusem. Veverky jim tak pomáhají se šířit.

Jak veverce ptáci pomáhají šetřit energii

Vědci dlouho tušili, že veverky využívají informace od okolních zvířat. Rozsáhlý experiment s veverkami popelavými (Sciurus carolinensis) potvrdil, že jsou aktivními posluchači ptačích signálů. Biologové v městských parcích pustili nahrávku křiku jejich častého predátora, káněte rudoocasého. Po tomto děsivém varování následovaly dva typy zvuků: buď šumění trávy a běžné zvuky přírody (kde ptáci mlčeli), nebo cvrlikání a štěbetání různých druhů ptáků. Veverky, které po křiku dravce slyšely jen ticho, si situaci vyhodnotily jako trvající hrozbu a ukrývaly se déle. Naopak ty, které slyšely obnovené ptačí štěbetání, se velmi rychle se vrátily k běžné činnosti. Veverka dokázala pochopit, že pokud ptáci (kterým hrozí od káněte stějné nebezpečí, v okolí klidně cvrlikají, je nebezpečí zažehnáno. Využila tak ptáky jako spolehlivý sociální indikátor bezpečí,, který jí šetří drahocennou energii a čas potřebný k hledání potravy.

Jak stres pomáhá veverkám přežít

Jedna z nejzajímavějších studií, která poodhalila skryté mechanismy veverčího života, pochází z výzkumu veverek obecných na Yukonu. Zoologové zde simulovali vysokou hustotu populace pouštěním záznamů teritoriálního volání veverek, čímž u březích samic vyvolali okamžité zvýšení produkce stresového hormonu. Překvapivě, tento stres nevedl k negativním důsledkům, nýbrž k rychlejšímu růstu zárodků. Biolog Ben Dantzer vysvětluje, že navzdory obecné představě o škodlivosti stresu, může vysoká hladina stresového hormonu u matek ve skutečnosti pomoci jejich mláďatům. Studie ukázala, že veverky dokážou zplodit rychleji rostoucí potomky, i když nemají přístup k většímu množství potravy. Jedná se o fascinující ukázku vlivu fyziologie na dynamiku populace. Autoři však upozorňují, že tato rychlost má svou cenu. Mláďata narozená v období vysoké hustoty populace mají tendenci mít menší naději na dlouhověkost, jako by hned na počátku života spálila příliš mnoho energie, která jim později chybí.

Nebezpečná příbuzná

Pro veverku obecnou představuje v některých částech Evropy, především ve Velké Británii, vážnou hrozbu veverka popelavá (Sciurus carolinensis) dovezená z Ameriky. Tento invazní druh je úspěšnější v obsazování teritorií a výrazně tak konkuruje veverce obecné v potravně a teritoriálně. navíc přenáší virus (squirrelpox virus), který je pro veverku obecnou často smrtelný, zatímco veverka popelavá je vůči němu imunní. I když v České republice zatím nebyl její výskyt potvrzen, veverka popelavá je na seznamu invazních nepůvodních druhů s významným dopadem na EU.