Není borovice jako borovice aneb jak požár pomůže s bojem s vetřelcem

Zatímco jeden skromný druh borovice je tu doma už tisíce let, ten druhý zde byl vysazen jako okrasný strom a chová se tu jako ambiciózní kolonizátor. Rozdíl mezi nimi není jen v botanice, ale v celém přístupu k životu.

Český houževnatec borovice lesní

Borovice lesní, naše domácí, je symbolem skromnosti. Dokáže vyrůst z pouhé praskliny v kameni a její kmen se pod náporem větru kroutí do neuvěřitelných tvarů připomínajících bonsaje. Její kůra v horní části koruny září teplou rezavou barvou, jako by do sebe po staletí nasávala sluneční paprsky.

Borovice lesní obývala i zdejší smíšené lesy na svazích i náhorních plošinách, zde však roste do výšin. Její kmen je rovný a korunu má až opravdu vysoko nad našimi hlavami. Právě tady nyní bojuje se svou příbuznou, borovicí vejmutovkou. Jednoznačně ji poznáte podle jehličí. Má ho delší, tvrdé, pichlavé a ve svazečku po dvou.

Borovice vejmutovka – americký aristokrat

Borovice vejmutovka pochází ze Severní Ameriky. Do našich končin přinesla závan exotiky, který se však brzy změnil v ekologickou noční můru. Na pohled je vejmutovka až nerealisticky krásná. Její jehlice jsou neuvěřitelně jemné, dlouhé a rostou ve svazečcích po pěti, což jí dodává měkký, skoro až "plyšový" vzhled. Když ji pohladíte, nepíchá jako naše domácí borovice. Vejmutovka je jako elegantní aristokrat v hedvábí, který se však pod touto maskou chová jako bezohledný agresor.

Vejmutovka roste mnohem rychleji a její opadané jehličí je pro okolní přírodu doslova jedem. Rozkládá se velmi pomalu a vytváří tak silnou vrstvu, že skrz ni nepronikne téměř žádné semínko původních rostlin. Navíc toto jehličí extrémně okyseluje půdu. Tam, kde vyroste vejmutovka, brzy zmizí borůvky, vřes i vzácné mechy a zůstane jen hrabanka.

Zatímco naše borovice má šišky malé, nenápadné a tvrdé jako kámen, vejmutovka produkuje dlouhé, úzké šišky, které bývají bohatě zalité pryskyřicí jako ochranou proti „zlodějům“. Tyto šišky produkují obrovské množství lehkých semen, která vítr roznáší hluboko do nitra národního parku, kde vejmutovka postupně vytlačuje původní dřeviny i druhy bylinného a keřového patra.

Rozdílná strategie při požáru

Oba druhy přirozeně žijí na místech, kde musí počítat s občasným požárem. Borovice vejmutovka často jako jedinec požár nepřežije. Spoléhá na svou masivní produkci semen a velmi rychlý růst. V Americe je tento proces v rovnováze s ostatními tamními druhy. U nás ale vejmutovka nemá přirozené nepřátele (škůdce, nemoci) a naše domácí borovice a listnáče (buky, duby) nedokážou jejímu zběsilému tempu po požáru konkurovat. Proto u nás oheň, který měl pomoci přírodě, může bez pomoci člověka paradoxně nahrát právě tomuto invazivnímu „uprchlíkovi“.

Borovice lesní má strategii, díky které může požár přežít. U paty kmene má velmi silnou kůru, která ji chrání před horkem a plameny. Pokud žije v lesích společně s ostatními stromy, má dlouhý holý vytáhlý kmen s korunou velmi vysoko, čímž je chráněna před plameny. Právě proto můžeme i nyní, několik let po požáru, který spálil téměř vše, na co narazil, vidět místy vzrostlé borovice lesní. Požár zlikvidoval převážně smrkové monokultury a dal šanci přirozenému smíšenému lesu.

Boj proti borovici vejmutovce v Národním parku České Švýcarsko

připomíná spíše partyzánskou válku než běžnou péči o les. Správa parku ji označuje za svou největší prioritu v oblasti péče.

Strážci parku a dobrovolníci procházejí terén (často velmi náročný skalnatý terén) a ručně vytrhávají malé semenáčky a prořezávají ty starší. Aby se zastavilo šíření, je nutné zlikvidovat zdroje semen – tedy staré, plodící stromy.

Pomocí dronů a leteckých snímků se lokalizují dospělé vejmutovky schované hluboko v roklích nebo na vrcholcích skal, kam není ze země vidět. Mnoho těchto stromů roste na hranách skal. Práce vyžaduje kombinaci dřevorubce a horolezce. Stromy se často musí kácet po částech a fixovat na lanech, aby při pádu nepoškodily vzácné pískovcové útvary nebo původní reliktní borovice.

Tam, kde není možné dospělý strom bezpečně pokácet (např. kvůli hrozící erozi skály nebo extrémní nedostupnosti), se používá cílená aplikace herbicidu. Mrtvé dřevo pak zůstává v lese, poskytuje domov hmyzu a ptákům, ale strom už neprodukuje semena a postupně se rozpadne.

Někdy se používá metoda, kdy se z kmene odstraní pruh kůry a lýka po celém obvodu. Strom přeruší tok živin z korun do kořenů a pomalu hyne. Je to šetrnější ke krajině než hromadné kácení těžkou technikou, která by v měkkém pískovci napáchala nevratné škody.

Největším nepřítelem v boji je členitý terén.

Vejmutovka byla a je problémem zejména u Jetřichovic. Napomohl tomu požár v roce 2006. U Hřenska nyní tolik ne, protože zde právě i díky poučení z Jetřichovic probíhal (před požárem) a probíhá i teď management, o kterém jsme mluvili výše.

Požár dal lidem jedinečnou šanci vetřelce výrazně omezit. Na ohořelých plochách se nyní sleduje „každý zelený výhonek“. Je mnohem snazší najít a zlikvidovat mladou vejmutovku na černém podkladu než v hustém zeleném lese. Cílem je vyčistit plochy dříve, než vejmutovky dosáhnou věku cca 10–15 let, kdy začínají poprvé plodit. Pokud se to stihne, „banka semen“ v dané lokalitě postupně zanikne.

Je teď na správě parku, zda se jí podaří borovici vejmutovku „uhlídat“ tím, že bude ručně likvidovat její semenáčky a pomůže tak přírodě k návratu opravdu přirozeného, druhově bohatého lesa, nebo zde vzniknou „přirozené“ plantáže tohoto vetřelce.

Zdroje:
Národní park České Švýcarsko

Ochrana přírody – Vývoj plochy po požáru v NP České Švýcarsko rok poté

Botany.cz