Pěnice černohlavá, pták roku 2026 a klíčový druh pro jeden vánoční symbol

Pěnice černohlavá samec
autor: Luiz Lapa
licence: CC BY 2.0

Elegance v šedých tónech s černou nebo rezavou čepičkou

Pěnice černohlavá je to drobný, štíhlý ptáček, který sází na elegantní šedé odstíny v případě samečka a nenápadné šedohnědé odstíny v případě samiček a mladých jedinců. Přesto v jejím vzhledu najdeme jeden naprosto určující detail, který funguje jako jasný poznávací znak. Je jím výrazná čepička, která sahá od zobáku až k týlu. U samců je uhelně černá a dodává jim až aristokratický vzhled, zatímco samičky a mladí ptáci nosí čepičku v teplých tónech rezavé či skořicové. Právě tato barevná pokrývka hlavy dala vzniknout starému lidovému pojmenování „černohlávek“.

„Méně zkušení pozorovatelé si mohou černohlávka splést se sýkorou babkou nebo sýkorou lužní, které mají rovněž černou čepičku. Zatímco u sýkor však čepička překrývá celé oko, u pěnic sahá pouze k jeho hornímu okraji. Navíc mají oba druhy sýkor pod zobákem výrazný černý podbradek,“ vysvětluje Alena Klvaňová z ČSO. 

Flétnový virtuos

I když pěnici v zahradě či lese spatříte jen málokdy, její přítomnost nepřeslechnete. Její projev patří k tomu nejčistšímu, co může evropská příroda nabídnout. Zpěv začíná tichým, jakoby váhavým švitořením, které se však vzápětí rozvine do silných a jasných flétnových tónů. Samečci jsou navíc kreativní a do svých melodií často zaplétají motivy, které odposlouchali od svých ptačích sousedů. V jejich písni tak můžete zaslechnout ozvěny kosa, červenky nebo i slavíka.

Příběh o úspěšné adaptaci

Zatímco mnoho jiných ptačích druhů z naší krajiny v posledních desetiletích dramaticky mizí, pěnice černohlavá píše opačný příběh. Od 80. let se její populace v Česku i v celé Evropě ztrojnásobila, což z ní dělá jednoho z nejúspěšnějších obyvatel naší přírody. Tajemství tohoto úspěchu tkví v neuvěřitelné přizpůsobivosti. Původně lesní pták se bez potíží naučil žít v těsné blízkosti lidí, v městských parcích nebo v zahradách.

Pěnice černohlavá samice

Pěnice jsou pro biology učebnicovým příkladem evoluce, kterou sledujeme teď a tady. Tradičně naši ptáci létali na zimu na jihozápad do Španělska. V posledních desetiletích se však část populace zatoulala na severozápad do Velké Británie a zalíbilo se jí tam. Proč? Britové jsou vášniví krmiči ptáků a zahrady plné lojových koulí a slunečnice nabízejí pěnicím královskou hostinu. Tuto informaci předávají svým potomkům. Tato „britská“ populace se na jaře vrací do střední Evropy o pár dní dříve než ti ze Španělska, obsazují nejlepší teritoria a postupně se geneticky odlišují. Je to fascinující ukázka toho, jak lidská činnost mění tisícileté instinkty.

Od jarního hmyzu k podzimním bobulím

Jídelníček pěnice černohlavé se proměňuje podle toho, co zrovna nabízí sezóna. Na jaře a v létě funguje jako neúnavný pomocník zahradníků, protože z listů pečlivě sbírá housenky, mšice a další drobný hmyz, který tvoří základní stravu pro její mláďata. Jakmile se však léto přehoupne do podzimu, pěnice přepne na „ovocný“ režim. Miluje bezinky, plody tisu, rybíz nebo bobule střemchy. Tato energeticky bohatá strava jí pomáhá rychle vytvořit tukové zásoby, které jsou nezbytné pro náročný tah.

Pěnice černohlavá hraje klíčovou roli v životním cyklu jmelí bílého,

které vnímáme jako symbol Vánoc. Zatímco většina ptáků plody jmelí ignoruje, pěnice je milují. Bobule obsahují extrémně lepivou látku viscin. Na rozdíl od jiných druhů, například drozdů, pěnice bobuli jmelí nesezobne celou, ale rozloupne ji a semínko otře o větev. Lepkavé semínko se pevně přichytí ke kůře stromu, kde může vyklíčit. Což je pro jmelí výrazně efektivnější než vyloučení trusem. Je to dokonalá ukázka symbiózy, kde pták získá potravu a rostlina velikou šanci vyklíčit.

Středomořská past a cena za svobodu

Navzdory své obdivuhodné vitalitě čelí pěnice jedné z nejtemnějších hrozeb moderní ornitologie, kterou je nelegální lov na migračních trasách. V některých částech Středomoří, zejména na Kypru, jsou pěnice stále masově loveny do jemných sítí nebo na lepové pasti, aby skončily jako pochybná tradiční delikatesa v tamních restauracích. Ročně takto zbytečně zahynou miliony ptáků. Titul Pták roku 2026 je proto i důrazným apelem na mezinárodní ochranu tažných druhů.

Pomoci jim však můžeme i my sami na vlastní zahradě. Stačí vysadit hustý keř, nechat kousek trávníku divočejší nebo omezit chemii. Odměnou nám bude jarní probuzení jejich flétnovým hlasem.

Zdroj: ČSO