Příběh podzimních referend o větrných elektrárnách

Větrná elektrárna.
Autor: PXHere.com

Otázka zněla jasně: Chceme turbíny v naší krajině?

Výsledek referend potvrdil hluboké rozdělení společnosti a dlouhodobý trend opatrnosti: osm obcí projekty schválilo, deset jich odmítlo. Tato čísla však skrývají mnohem komplexnější příběh o tom, jak se česká společnost staví k zelené transformaci a co všechno je ochotna pro energetickou soběstačnost obětovat.

Malé obce, velká kompenzace

Z osmnácti hlasování vzešlo jasné poselství: neexistuje univerzální model akceptace. Rozhodovalo se spíše o důvěře, zkušenosti a finančních kompenzacích než o technických parametrech.

Klíčový rozdíl? Velikost obce a projektu.

Menší obce s počtem obyvatel pod 500, jako například Mišovice, Jarov, Krakov nebo Menhartice, většinou projekty podpořily. Důvod byl pragmatický: slibované finanční kompenzace od investorů představují pro jejich skromné rozpočty výrazné, až existenční přilepšení.

Naopak středně velké městyse, třeba Polná či Černovice, se postavily proti výstavbě. Zde však šlo často o projekty rozsáhlejší – zahrnovaly sedm a více turbín a stožáry přesahující 160 metrů. Obavy o dopad na krajinu a rekreační využití okolí zkrátka převážily nabízené finance.

Zkušenost jako nejlepší kampaň

Velký vliv na rozhodování měla předchozí zkušenost s větrnou energií. Obce, které už měly větrné elektrárny (VE) v okolí, často hlasovaly pro jejich rozšíření. Obyvatelé byli s provozem seznámeni a obavy z hluku či stínu se ukázaly jako menší. Příkladem jsou Domašov u Šternberka či Věžnička, které se vyslovily pro výstavbu jedné až tří dalších turbín.

Naopak místa bez jakékoliv předchozí zkušenosti, kde projekt představoval výrazný zásah do neposkvrněné krajiny, byla výrazně opatrnější. Polná na Jihlavsku se stala v médiích nejvíce medializovaným příkladem „negativního“ referenda, a to i přes aktivní informační kampaň investora. Strach z neznámého hrál roli.

"Stop větrným elektrárnám v Rychlebech"

Lidé také dávali přednost menším parkům s několika turbínami před rozsáhlými projekty. Rozdíl je patrný na celorepublikovém trendu: zatímco malé projekty snesou, obří parky s více než deseti turbínami a výškou přes 200 metrů vyvolávají veřejný odpor.

Nejvýraznějším symbolem odporu se stala iniciativa „Stop větrným elektrárnám v Rychlebech“. Na Jesenicku v Bernarticích, Kobylé a Velké Kraši se hlasovalo proti velkému větrnému parku, přestože investor nabízel štědré příspěvky. Tato místní iniciativa aktivně organizovala setkání, informovala občany o dopadech na krajinu a přírodu a koordinovala diskuze. Stala se tak symbolem, že občanský odpor proti velkým projektům je silný a organizovaný (sumpersky.denik.cz).

Úspěch referend často závisel na otevřené komunikaci. Obce, kde probíhaly transparentní diskuse, prezentace projektů a možnost klást otázky, měly obvykle kladnější výsledky.

Jak dál?

Výsledek osmnácti referend ukazuje, že budoucnost větrných elektráren v Česku není jen otázkou techniky nebo energetické politiky, ale především místního přijetí.

Plánování musí být provázáno s otevřenou komunitní komunikací, menšími pilotními projekty a detailním vysvětlením vlivu na krajinu, zvukovou a vizuální zátěž. Budoucí investoři a obce by měli:
1. Zohlednit zkušenosti obcí s již fungujícími VE.
2. Hledat kompromisní řešení, která minimalizují konflikt mezi ekologickými cíli a sociální akceptací.
3. Upřednostňovat transparentní a včasnou komunikaci.

Bez tohoto dialogu zůstane vítr nad krajinou spíše symbolem sporu než symbolem zelené budoucnosti.

Jak to dopadlo a o čem se rozhodovalo: