Proč akcelerační zóny nejsou koncem demokracie, ale začátkem debaty

Kde končí domov a začíná energetická zóna

Většina z nás má ke krajině, ve které žije, hluboké citové pouto. Není to jen položka v katastru, ale místo, kde vyrůstají naše děti a kam jsme investovali celoživotní úspory. Když se v lokálních médiích objeví termín „akcelerační zóna“, zní to mnohým z nás spíše jako hrozba než jako příležitost. Vyvolává to představu bagrů, které bez ptaní vjedou na sousední pole, a ocelových konstrukcí, které ničí krajinný ráz a mohou poškodit kvalitu našeho života a zdraví. Tento strach není projevem zpátečnictví, ale přirozenou reakcí na neznámé. Je důležité si přiznat, že nedůvěra má své kořeny v minulosti, kdy se na zájmy místních komunit často nebral ohled a o projektech se rozhodovalo v kancelářích i daleko od lokality.

Propast mezi starou technologií a moderní realitou

Mnoho obav z větrných elektráren pramení ze zkušeností se starými typy turbín instalovaných před 10 – 15 lety. Tyto stroje mají listy, které se musí točit velmi rychle, což může způsobovat infrazvuk, který mohou citliví jedinci vnímat i ve vzdáleností nižších stovek metrů. Dnešní generace turbín, se kterou počítají akcelerační zóny, je však technologicky úplně jinde. Moderní stroje jsou sice větší, ale díky tomu se točí mnohem pomaleji. To zásadně mění charakter zvuku i hluk, který vydávají. Inženýři se navíc inspirovali u tichého letu sov a hrany lopatek opatřili jemným zoubkováním, které rozbíjí vzdušné víry a dělá stroj ještě tišším. Řešení se našlo i u blikajících bezpečnostních prvků pro letadla, stroboskopu i pro bezpečnost proletujících ptáků.

Proč mapy vypadají jako útok na naše obce?

Když se podíváte na pracovní mapy, které aktuálně zveřejnilo Ministerstvo životního prostředí, může vás zarazit jejich rozsah. Je však důležité porozumět tomu, co tyto barvy říkají. Nejde o mapu návrhů, kde budou stát elektrárny, ale o zobrazení míry konfliktu. Červená místa jsou ta, kde je obecně ze zákona zakázána jakákoli stavba. Zelená a žlutá místa pak pouze indikují, že zde existuje technický potenciál (dost dní s dostatečně silným větrem) k tomu aby tam větrníky mohly vyrůst. Skutečnost, že vaše obec leží v zelené nebo žluté ploše, tedy neznamená, že se v ní bude stavět. Je to jen první „hrubé síto“, ze kterého budou samy obce a kraje teprve vybírat konkrétní, bezpečná místa pro budoucí projekty.

Mýtus o bezmoci a síla veřejného hlasu

Zatímco národní mapa může označit za vhodné území o rozloze stovek hektarů, podrobnější zkoumání v rámci Zásad územního rozvoje krajů nebo studií proveditelnosti jednotlivých obcí tuto plochu drasticky redukuje. Do hry vstupují takzvané negativní filtry – tedy přísné hlukové limity, odstupové vzdálenosti od domů (které jsou v praxi mnohem přísnější, než se na první pohled zdá), ochrana přírody a krajinného rázu. Z obří plochy se tak ve výsledku stává jen několik konkrétních lokalit daleko od obydlí.

Možná nejbolestivější je pocit, že jako občan nemáte šanci nic změnit. Pravda je však opačná. Ministerstvo nyní otevírá prostor právě pro obce a kraje, aby si samy řekly, kde zónu chtějí a kde ne. Na přípravu těchto podkladů dokonce obce dostávají dotace. Každý návrh zóny musí projít veřejným projednáním a strategickým posuzováním vlivů na životní prostředí (SEA). To je ten moment, kdy proces čelí vašim námitkám.

Je ale potřeba tyto procesy sledovat. Procesy SEA jsou veřejně dostupné na portálu CENIA. Právě při nich se rodí konečné mapy, které už musí obsahovat reálné zakreslení oblasti a i konkrétní vizualizace a podmínky.

Ochrana nebe a vědecká data místo dohadů

Častým zdrojem obav je také osud ptactva. Dobrou zprávou je, že aktuální metodika MŽP, podle které se zóny tvoří, přímo vychází z expertní práce vědeckých ústavů a dat odborných organizací. Právě citlivostní mapy České společnosti ornitologické (ČSO) slouží jako klíčový filtr. Pokud mapa označuje určité území jako oblast tahu ptáků nebo hnízdiště vzácných dravců, musí být toto riziko v návrzích zohledněno. Akcelerační zóna tedy nemá sloužit k obcházení ochrany přírody, ale k jejímu zefektivnění. Cílem je soustředit výrobu energie tam, kde napáchá nejméně škod, a ponechat nejcennější kouty přírody zcela nedotčené.

Spoluvlastnictví jako cesta k oboustrannému prospěchu

Cesta od odmítání k přijetí často vede přes pochopení, že projekt nemusí být „cizím tělesem“, ale společným dílem. Moderní legislativa otevírá dveře komunitní energetice, kde mohou mít majetkový podíl přímo obce nebo jejich obyvatelé. Když se z větrníku za kopcem stane zdroj, který financuje opravu místní školy nebo zajišťuje levnější elektřinu pro vás a vaše sousedy, mění se i vnímání jeho přítomnosti v krajině. Tato změna z pasivního pozorovatele na aktivního účastníka, který má z čisté energie přímý užitek, je klíčem k tomu, aby modernizace energetiky nebyla vnímána jako útok na náš domov, ale jako jeho zajištění pro budoucí generace. Tohle je také jeden ze způsobů jak se vyhnout poklesu ceny nemovitosti. Pokud bude správně nastavená spolupráce obce a investora, lidé na to uslyší.

Akcelerační zóna neznamená, že se bude OZE stavět, ale pokud ano, bude to tam, kde to má ze všech hledisek smysl

Návrh zóny prochází tzv procesem SEA. Tento celý proces posuzuje různé scénáře a kumulativní vlivy (co by udělal ne jeden, ale třeba deset větrníků). Vědci modelují, jaký vliv by mělo, kdyby v zóně stály maximálně možné stroje, jak to ovlivní krajinný ráz celého regionu nebo třeba migrační koridory ptactva. Výsledkem je rozhodnutí, zda je území pro rozvoj OZE vhodné, a stanovení mantinelů a podmínek (např. „v této zóně se smí stavět pouze stroje do výšky 150 metrů a minimálně 800 metrů od domů“).

S vědomím těchto podmínek teprve přijde investor, který navrhne konkrétní stavbu. Právě to, že ví, jaké jsou na místě podmínky výstavby, přizpůsobí projekt tak, aby jim vyhověl, a tím se celý proces urychlí. I tak ale bude projekt procházet EIA, která se zaměří na vliv konkrétně navrženého řešení. Díky hotové SEA už to ale nebude tak složité.

Na druhou stranu se nestane to, co se stalo před lety u FVE, které se začaly stavět živelně na nejúrodnějších polích (i pro FVE se chystají akcelerační zóny). Investoři totiž půjdou tam, kde je prověřeno, že to dává smysl z hlediska technického, z hlediska ochrany přírody i lidí a proces nebude trvat dlouhé roky.

Máte právo podat připomínky a upozornit na místní specifika. Akcelerační zóna, která by vznikla proti silnému ale hlavně věcně podloženému odporu místních, by ve skutečnosti nic neurychlila, a proto je dialog s obyvateli v celém procesu povinný. Na druhou stranu to ale neznamená, že musí být přijata každá irelevantní připomínka, která není postavena na realitě. Je fér přiznat, že větrná elektrárna v sousedství není pro každého výhrou. Strach z poklesu ceny nemovitostí nebo změny milovaného výhledu je legitimní. Akcelerační zóny nemají tyto pocity vymazat, ale mají zajistit, aby debata nebyla o 'pocitech', nýbrž o faktech. Pokud projekt skutečně narušuje krajinný ráz nad únosnou mez, musí to proces SEA zastavit. A pokud v místě zóna vznikne, a bude se stavět OZE, musí z toho mít přímý a citelný prospěch především ti, kteří na to budou každý den koukat, nejen investor.“

Zdroje:
Tisková zpráva MŽP, zde najdete odkaz na mapu i na dotační výzvu pro obce