Proč jedle neopadá a smrk je historicky králem českých Vánoc?

Smrk: Pichlavá klasika

Smrk, zejména smrk ztepilý (Picea abies), je v mnoha evropských zemích archetypem vánočního stromku. Jeho popularita pramení z jeho hojného výskytu a klasického, hustého kuželovitého tvaru. Biologicky je smrk mistrem adaptace na chladné a vlhké klima.

Jehlice smrku jsou jeho nejvýraznějším identifikačním znakem, který ho odlišuje od ostatních dvou konkurentů. Jsou čtyřhranné, což je klíčový detail, který můžeme snadno nahmatat. Tyto jehlice jsou obvykle pichlavé a vyrůstají jednotlivě z drobných, dřevnatých podložek. Tato trvalá podložka, botanicky nazývaná pulvinus, dodává starším větvím smrku charakteristickou drsnou texturu a je výborným způsobem, jak smrk rozeznat i bez jehličí.

Šištice smrku jsou neméně charakteristické. Vždy visí dolů z větve. Smrk ztepilý produkuje šišky poměrně dlouhé, často dosahující délky 10 až 18 centimetrů, s tenkými, pružnými šupinami. Zralé šišky opadávají vcelku, což je zásadní rozdíl oproti jedli.

Chladné a vlhké klima
Smrk ztepilý je typický druh boreálních a horských lesů, preferující chladné a vlhké podmínky. Je velmi tolerantní vůči chladu a mrazu, ale má vysoké nároky na vzdušnou vlhkost a preferuje hluboké, vlhké a humózní půdy. V České republice je přirozeně dominantním stromem v horských oblastech. Kuželovitý tvar umožňuje snadné sesouvání sněhu, minimalizující riziko poškození větví pod tíhou námrazy a sněhu. Silná kutikula a voskový povlak na jehlicích snižují ztrátu vody během zimního období, kdy je voda v půdě zmrzlá (fyziologické sucho). Z nižších poloh díky klimatické změně postupně i z hospodářských lesů mizí.

Zajímavosti
Smrk je ekonomicky nejvýznamnější jehličnan v Evropě, ceněný pro své rezonanční dřevo – tzv. smrk houslařský je používán pro výrobu hudebních nástrojů, jako jsou housle, violoncella a kytary. Zajímavý je také jeho kořenový systém. Smrk má totiž mělké kořeny, které se rozprostírají široce pod povrchem půdy. Toto přizpůsobení mu pomáhá získávat živiny z povrchových vrstev, ale činí ho velmi náchylným k vývratům při silných větrech, což je jev, se kterým se lesníci v monokulturách často potýkají.

Jedle: Královna lesa s vůní trvanlivosti

Pokud má smrk titul "klasika", pak jedle (Abies spp.), zejména jedle bělokorá (Abies alba) a populární jedle kavkazská (Abies nordmanniana), je "královnou" moderních Vánoc. Oblíbená je pro svou symetrickou korunu, hebké jehličí a hlavně výjimečnou trvanlivost v teplém interiéru.

Na rozdíl od smrku, jedle nabízí dotek jemnosti. Jehlice jedle jsou ploché, nikoliv čtyřhranné, a na větvi jsou uspořádány hřebenovitě, což vytváří dojem plošší, jemnější větve. Jsou měkké na dotek. Většina druhů jedlí má na spodní straně jehlic dva bílé proužky tvořené průduchy, což je jeden ze zásadních znaků, podle kterého poznáte jedli. Její jehlice mají excelentní retenci vody, což je důvodem, proč si po seřezání udrží jehličí mnohem déle než smrk – to je její klíčová adaptace, která z ní dělá prémiový vánoční stromek.

Zásadní rozdíl je v šišticích. Šišky jedle stojí na větvi vzpřímeně jako svíčky. Navíc, na rozdíl od smrku, šišky jedle se po dozrání rozpadají přímo na stromě. Na zemi tak obvykle najdeme pouze vřeteno (středovou osu) šišky, zatímco jednotlivé šupiny s křídlatými semeny se rozptýlí větrem.

Královna smíšených lesů
Jedle bělokorá je původní druh evropských smíšených lesů. Preferuje chladné a vlhké klima s dostatečnými srážkami a hlubokou, na živiny bohatou půdou. Je mimořádně stínotolerantní (snáší zastínění) – její semenáčky dokáží přežívat po celá desetiletí v podrostu pod korunami jiných stromů a čekat na příležitost k rychlému růstu, když se v korunovém zápoji objeví mezera (např. po pádu starého stromu). Tato tolerance ke stínu je klíčovou ekologickou strategií.

Jedle kavkazská, pochází z hor Turecka a Gruzie, kde roste na vlhkých, hlubokých půdách.

Zajímavosti
Jedle bělokorá je známá svou tlustou, bělavě šupinatou borkou (kůrou), která jí dala druhové jméno. Kůra mladých stromů je hladká s nápadnými pryskyřičnými puchýřky. Dříve se z kůry jedle získával tzv. jedlový balzám, který se používal ve farmaceutickém průmyslu.

Jedle je méně citlivá vůči znečištění ovzduší a kyselé deště než smrk. Je důležitou druhovou složkou jehličnatých lesů, především díky stabilitě, kterou jí dodává jiná stavba kořenů, která je podobná borovici.

Borovice: Průkopník se svazky jehlic a nenáročným duchem

Borovice (Pinus spp.), zejména borovice lesní (Pinus sylvestris), je volbou pro ty, kdo hledají rustikální vzhled, výraznou vůni a nekompromisní odolnost. Biologicky je borovice pravým průkopníkem a specialistou na extrémní stanoviště.

Borovice se od smrku a jedle liší hned na první pohled strukturou svého jehličí. Jehlice borovic nerostou jednotlivě, ale ve svazcích (snopečcích), které jsou obaleny listeny. Borovice lesní má jehlice rostoucí ve svazcích po dvou, které jsou často mírně zkroucené. Jiné druhy borovic mohou mít svazky po třech, pěti, nebo dokonce více jehlicích. .

Borovice je známá svou proměnlivou barvou jehličí – borovice lesní má jehlice často s modravým nádechem.

Šištice borovice visí dolů nebo směřují ven, jsou menší, tvrdší a dřevnaté. Zůstávají na stromě dlouho po dozrání semen. Některé druhy borovic, typicky v oblastech náchylných k požárům, mají serotinní šišky, které se otevřou až po vystavení vysoké teplotě, což je klíčová adaptace pro regeneraci po požáru.

Průkopník na chudých půdách
Borovice je světlomilná (netoleruje zastínění) a extrémně nenáročná na půdu. Roste tam, kde by smrk nebo jedle nepřežily – na suchých, písčitých, kamenitých, chudých a kyselých půdách. Bývá často jedním z prvních druhů, které osídlují narušené nebo opuštěné plochy, čímž si vysloužila titul průkopnická dřevina.

Její neuvěřitelná adaptabilita na sucho a chudé půdy spočívá v několika klíčových strategiích. Borovice vyvíjí hlavní kůlový kořen, který proniká hluboko do podloží, aby dosáhl na podzemní vodu, což je klíčové pro přežití v suchých oblastech. Jehličí je pokryto silnou vrstvou vosku, který extrémně minimalizuje odpařování vody. Jehličí borovic je navíc relativně krátké a tlusté, což dále snižuje poměr povrchu k objemu a omezuje transpiraci.

Zajímavosti
Borovice je významná pro produkci pryskyřice a terpentýnu, které se získávají ze dřeva. Dříve byla pryskyřice klíčovou surovinou pro výrobu lodních tmelů a lan.

Nejzajímavější z pohledu přežití je její vztah k ohni. Borovice lesní má tlustou, drsnou borku, která je relativně odolná vůči menším požárům, což starším stromům umožňuje přežít. Jak bylo zmíněno, některé druhy borovic se dokonce na oheň spoléhají pro uvolnění semen a šíření.

Vlastnost	Smrk (Picea)	Jedle (Abies)	Borovice (Pinus)
Jehlice	Čtyřhranné, pichlavé, jednotlivé, na dřevnatých podložkách.	Ploché, měkké, na větvi hřebenovitě, zanechávají hladkou jizvu.	Ve svazcích (snopečcích), nejčastěji po dvou, tlusté, tuhé.
Šišky	Visí dolů. Opouštějí strom vcelku.	Stojí vzpřímeně (jako svíčky). Rozpadají se na stromě.	Visí dolů nebo směřují ven. Dřevnaté, zůstávají na stromě.
Borka (Kůra)	Tenká, šupinatá (starší stromy), červenohnědá.	Hladká s pryskyřičnými puchýřky (mladé), bělavě šupinatá (stará).	Tlustá, hluboce popraskaná, v horní části oranžovo-červená.
Kořenový systém	Mělký, talířovitý (náchylnost k vývratům).	Hluboký kůlový, velmi stabilní.	Hluboký kůlový, ideální pro sucho.
Tolerance ke stínu	Střední (dospělé stromy vyžadují světlo).	Vysoká (semenáčky extrémně stínotolerantní).	Nízká (vyžaduje plné světlo).
Preferované stanoviště	Chladné, vlhké, hluboké, humózní půdy.	Vlhké, hluboké, na živiny bohaté půdy (smíšené lesy).	Suché, písčité, chudé, kamenité půdy (průkopnická dřevina).
Trvanlivost (Vánoční stromek)	Nízká (rychle opadává po seřezání).	Vysoká (díky retenci vody).	Střední (díky voskové vrstvě).

zdroj:
SPOHNOVÁ, Margot a Roland SPOHN. Stromy Evropy: 680 druhů, 2600 barevných ilustrací. Přeložil Miroslav JINDRA. Praha: Beta, 2013. ISBN 978-80-7306-548-5.