Proč se nebojíme nádrže plné benzínu, ale děsí nás baterie v elektromobilu? Poděkujme Hollywoodu a jeho výbuchům

Divoká honička.
obrázek vytvořen pomocí AI Gemini.

Hollywoodský benzín: Bezpečný a milovaný zabiják

Benzínová exploze auta se stala filmovou interpunkcí. Tečkou za větou, která nám přišla stejně přirozená, jako hláškující hrdina, odcházející do západu slunce.

Aby také ne. Vždyť v kinematografii dlouhá léta existovalo nepsané pravidlo: Pokud auto narazí, musí vybuchnout. Pokud do něj někdo střelí, musí vybuchnout. A pokud se jen ošklivě podívá na svodidla, pravděpodobně se změní v ohnivou kouli.

Odhaduje se, že za poslední dekádu bylo ve světové filmové produkci zničeno požárem nebo explozí zhruba pět až šest tisíc vozů. Jen v legendárním německém seriálu Kobra 11, kde Semir měnil vozový park rychleji než své ponožky, připadaly na jednu epizodu průměrně dvě až tři exploze. Za celou dobu existence tohoto seriálu vyletěly do povětří stovky, možná tisíce aut.

Tento vizuální teror na diváka však paradoxně nezpůsobil strach z benzínu. Způsobil jeho normalizaci. Hollywood nás naučil, že benzínový oheň je „přátelský“.

Je to ten pomalý, esteticky krásný plamen, který hrdinovi dovolí vteřinu před výbuchem stylově vyskočit a pak s kamennou tváří odcházet do bezpečí, aniž by se ohlédl. Tento typ destrukce jsme viděli tolikrát, že ho náš mozek přestal vyhodnocovat jako reálnou hrozbu. Je to jen filmový trik, součást hry.

A pak je tu ten tajemný a nebezpečný elektromobil...

Dnešní elektromobily vám nabídnou takový výkon a zrychlení, proti které působí Ford Mustang z roku 1969 jako šlapací autíčko. Přesto je ve filmové honičce téměř neuvidíte. A neuvidíte je tam ani hořet. Proč?

Protože zničit Teslu je drahé a pro pyrotechniky je to technická noční můra.

Požár lithiové baterie totiž nevypadá jako filmová exploze. Je to intenzivní, syčivý, chemický proces, který produkuje bílý toxický dým a teplotu přes dva tisíce stupňů.

Takový obraz jsme v tisících akčních filmů neviděli. Známe ho jen z děsivých zpráv, kde jsou podobné statisticky zcela mimořádné události prezentovány jako něco strašlivého, co se vám může stát každý den. Působí na nás exoticky, neznámě a děsivě. Bojíme se toho, co nám Hollywood neukázal jako „normální“.

Trapný Prius versus božsky mocný Mustang

Filmový svět však nepracuje jen s ohněm, ale i se společenským statusem. Vzpomeňte si, jak kinematografie ještě nedávno prezentovala první hybridní Toyoty Prius.

I v animovaných seriálech jako South Park byl Prius symbolem „podivínství“. Bylo to auto pro lidi, kteří jedí jen tofu, nosí sandály s ponožkami a v jednom kuse poučují ostatní o své morální nadřazenosti. Prius byl prezentován jako pomalý, ošklivý a zženštilý.

Na druhé straně stojí Ford Mustang, Dodge Charger nebo Chevrolet Camaro. Symboly brutální síly, úžasných jízdních vlastností, nezdolnosti a pravé americké tradice. Hollywood nám do podvědomí vryl rovnici: spalovací motor rovná se síla a svoboda, elektromotor rovná se slabost a omezení.

Tento narativ je tak silný, že i když vás dnes moderní elektromobil zamáčkne do sedačky silou, kterou Mustang s jakkoliv silným motorem nikdy nevyvine, v hlavě nám stále zní ten posměšný hlásek z animáků.

Film je totiž nejmocnějším nástrojem na světě pro utváření předsudků. Podobně film celý svět po desetiletí učil, že záporák musí mít východoevropský přízvuk nebo vypadat jako Arab. Nebo že kouření cigarety v dešti je vrcholem romantiky a sklenice martini (protřepaného, nemíchaného) je symbolem mužnosti. Stejně tak nás naučil, že „pořádní chlapi“ tankují u pumpy.

Tato kulturní setrvačnost je silnější než jakákoliv vládní dotace. Dokud bude hlavní hrdina ve filmu zachraňovat svět v autě, jehož motor řve a z výfuků plive oheň, budeme elektromobilitu vnímat jako něco cizorodého, vnuceného a nebezpečného.

„Motoristé“, Macinka a česká kotlina

Tato psychologická masáž z filmů se pak snadno přelévá do reálného světa a politiky. V českém kontextu je to v poslední době obzvláště patrné. Máme zde situaci, kdy se téma elektromobility stalo součástí kulturní války.

Politici typu „Motoristé sobě“ nepotřebuje složitá data. Stačí jim brnkat na onu hollywoodskou strunu v nás. Stačí jim říct: „Chtějí vám vzít ten zvuk, chtějí vám vzít tu svobodu a dát vám místo toho hořící baterku v garáži.“

A lidé slyší. Ne proto, že by byli hloupí, ale proto, že jejich podvědomí je vyživováno obrazy explodujících aut z Kobry 11, které nikomu neublížily, a děsivými, neznámými zprávami o požárech v podzemních garážích, které jim nikdo ve filmu nevysvětlil.

Je fascinující sledovat, jak se z technické otázky pohonu stala otázka identity. Pokud jezdíš v osmiválci, jsi „náš člověk“, jsi ten hrdina z akčňáku. Pokud jezdíš na elektřinu, jsi ten otravný soused z Priusu.

Co se musí stát, aby se to změnilo?

Jsem muž, který miluje auta. Miluji vůni benzínu, odezvu převodovky při přesném zařazení správné rychlosti a ten syrový pocit, když motor ožije. Zároveň mě ale fascinuje ticho, čistota a okamžitý výkon elektřiny. Nejsem nepřítel ani jednoho tábora. Co se tedy musí stát, aby se většinové vnímání ve společnosti změnilo?

Odpověď je prostá: Hollywood musí změnit hrdinu. Musí přestat ukazovat elektromobily jako ekologickou nutnost pro „ty hodné a nudné“ a začít je ukazovat jako „cool“ volbu pro ty drsné.

Potřebujeme nového Jamese Bonda, který využije tichý chod svého vozu k nepozorovanému proniknutí do základny nepřítele. Potřebujeme honičky v tichu, kde jediné, co slyšíte, je hvízdání pneumatik a drcení plechů. Potřebujeme, aby se v příštím díle Rychle a zběsile objevil elektromobil, který „natře“ klasický muscle car ne díky dotacím, ale díky fyzice a technice.

A věřte tomu, že zvuk elektromotoru v rychle jedoucím elektromotoru také dokáže vzbudit silné emoce, stejně jako osmiválec. Jen je musíte chtít pustit do svého srdce a duše.

Musíme přestat o elektromobilech mluvit jako o „řešení klimatické krize“ – to je pro film strašná nuda. Musíme o nich mluvit jako o technologii, která je prostě lepší, rychlejší a modernější. A i když to zní divě, tak filmaři musí začít ukazovat, že i elektromobil může být v příběhu zničen způsobem, který je vizuálně zajímavý a ze kterého hlavní hrdina drsně odkráčí středem obrazu.

Zatím jsme však v zajetí starých mýtů. Bojíme se baterií, protože nám o nich nikdo nenatočil hezký příběh. A milujeme benzín, protože nám Hollywood po desetiletí lhal, že jeho výbuchy jsou jen takové neškodné ohňostroje. Je čas si přiznat, že naše obavy často nepocházejí z laboratoří, ale z popcornu v kinech.

A až příště uvidíte na silnici hořet auto, pořádně si ho prohlédněte. Statistiky mluví jasně: je zhruba šedesátkrát pravděpodobnější, že to bude ten „bezpečný a známý“ spalovák. Jenže ten ve vašem mozku nevyvolá takový poplach – protože Semir Gerkhan ho v televizi nechal vybouchnout už tolikrát a všechno bylo v pořádku.

Zdroje:
Autoinsuranceez - srovnání statistiky výbuchů aut
TV Nova - statistika Kobra 11
Psychologytoday - vliv filmu na vnímání rizik