Proč si zvířata hrají?

autor: Bohumil Bauše
Jak na veselé hrátky nejrůznějších zvířecích mláďat pohlíží vzdělaný přírodovědec? Něco vám o tom prozradí text profesora Bohumila Baušeho, mimo jiné spoluautora původního Ottova slovníku naučného a autora řady populárně-naučných knih o přírodě.


Hry, při kterých zvířata experimentují

Prvním dětským pokusům o hraní se na rozdíl od zvířat věnuje v učených spisech velká pozornost. Jak je to ale u zvířat? Protahování končetin, hmatání, chytání, hrabání, hryzání, trhání, škubání, strkání nebo první zkoušení svého hlasu - tím se mládě učí ovládat vlastní údy, učí se svalové koordinaci, rozvíjí si tím smysly, prostorovou orientaci i paměť.

Štěňata si začínají hravě protahovati údy, začínají kousat dřevěné hračky nebo i vlastní nohy. Lovecký pud si krásně cvičí na vlastním ocasu, který vždy na poslední konec unikne zubům. Viděl jsem malé štěně dogy, která byla tak nemotorná a soustředěná na první štěkání, že se při každém pokusu o štěknutí svalila na zem.

Koťata si také hrají s vlastním ocasem a trénují si přitom používání svých drápků. pohrávají si s vlastním ocasem, používajíce drápků k uchopení se ho. Stejně jako kočky do dělají i jiné kočkovité šelmy.

Mladé opice se snaží všemi čtyřmi o něco nebo někoho se zachytiti. Mladý lenochod, kterého jsme měli v Praze, se díky tomu stal miláčkem všech dam.

Medvíďata, když cupitají na vlastních tlapách, si přitom spokojeně broukají

Když se mladá gorila ocitla v poloprázdné vaně, tak do ní plácala stejně spokojeně, jako když kluci v dešti běhají v kalužích.

Čerstvě vylíhlá a sotva oschlá písklata v hnízdě pípají nikoli z hladu, ale jen z jakéhosi pocitu blaha. Jakmile se zdvihne jejich matka nebo zavane studený vítr, tak ihned utichnou.

Radost zvířecích mláďat při hraní není žádné podvědomé ukájení vlastní potřeby, ale jde o hru, při které se živý myslící tvor cítí být příčinou něčeho. Vždyť jak zábavné je například pozorovat mývala, který se snaží vše prošťourat a rozbít. Cestovatel Alix vypráví o arabském psu, který si hrál se stínem své hlavy na stěně.

Tak zvaný „pud ničení“ je vlastně experimentální hrou. Slon nebo opice rády s pravou vášní ničí vše, co se hýbe. Ještě horší jsou papoušci: miska se zobem může být sebelépe připevněná, ale stejně jí nakonec shodí. Podle Alfreda Brehma dokážou papoušci kakadu rozklovat i 5-6 cm tlusté prkno, rozbít sklo i provrtat zeď.

Zvířata mají také radost ze způsobování hluku. Například obyčejní zajíci se dají tak vycvičit k bubnování, že ve své rychlosti snadno porazí každého lidského bubeníka. Šimpanzi se často shromažďují ke společným hrám, při kterých tlučou a bubnují do znějících dřev nebo na duté stromy.

Stejně časté je trénování hlasu. Vytí psů, předení koček nebo řvaní vřešťanů se často děje jen z radosti. Ani trénování štilipání vrabců, štěbetání hus, klepání zobákem čápů a podobné zvířaty vydávané zvuky nemají nic společného s námluvami. Ve skutečnosti jsou jen základním stupněm umění.


Poznámka redakce Přírody.cz:
Výše uvedený text pochází z knihy Člověk a živočišstvo, kterou Bohumil Bauše vydal již v roce 1907. Pro zveřejnění u nás byl text pouze přepsán do současné češtiny, ale obsahově nebyl nijak upravován.




autor:
Bohumil Bauše

datum vydání:
11. listopadu 2022


Diskuze k článku „Proč si zvířata hrají?“



 

Líbí se Vám naše články? Sledujte nás na Facebooku nebo pomocí RSS kanálu!


Nákupem na Pieris.cz
podpoříte chod našeho serveru




Další publikování a šíření obsahu serveru Příroda.cz je bez souhlasu provozovatele zakázáno.
Pokud chcete nějaký obsah převzít tak nás prosím kontaktujte.

© 2004 - 2022 PŘÍRODA.cz
ISSN 1801-2787

Magazín PŘÍRODA.cz je soukromý projekt, provozovaný už od svého začátku v roce 2004 zcela BEZ DOTACÍ či jakékoliv jiné státní podpory.