Proč vlastně zachraňujeme žáby?

Žába:" Jé! Hovado, slimák, moucha! Mňam." Vydra: "Jé, žába! Mňam!"

Žáby hrají v přírodě nezastupitelnou roli. Díky svému obojživelnému životu ovlivňují stabilitu ekosystémů jak ve vodě, tak na souši. Jejich význam spočívá především v tom, že fungují jako efektivní regulátoři hmyzu a zároveň jako klíčový zdroj potravy pro vyšší články potravního řetězce.

V první řadě jsou žáby neúnavnými lovci bezobratlých živočichů. Jedna dospělá žába dokáže za sezónu zkonzumovat tisíce kusů hmyzu, včetně komárů, much, ovádů a různých zemědělských škůdců, jako jsou mandelinky. Pochutná si i na slimácích. Tím, že přirozeně tlumí přemnožení těchto druhů, fungují jako bezplatná a ekologická ochrana zahrad i polí. Naopak v larválním stádiu pulci čistí vodní plochy tím, že se živí řasami a organickými zbytky, čímž zabraňují nadměrnému „kvetení“ vody a udržují tůně průhledné a zdravé.

Dalším zásadním přínosem je jejich role v potravní pyramidě, kde slouží jako bohatý zdroj energie pro širokou škálu predátorů. Na žábách a jejich pulcích jsou závislí mnozí ptáci, jako jsou čápi, volavky nebo ledňáčci, ale i savci. Třeba vydry.

Protože se žáby vyskytují ve velkých počtech, představují stabilní pilíř potravy, který umožňuje těmto vzácnějším druhům přežít a vyvádět mláďata. Pokud žáby z určité lokality zmizí, často následuje dominový efekt, kdy začnou z oblasti mizet i tito vyšší predátoři.

V neposlední řadě jsou žáby považovány za vynikající bioindikátory stavu životního prostředí. Mají velmi propustnou kůži, přes kterou dýchají a přijímají vodu, což je činí extrémně citlivými na jakékoli znečištění, pesticidy nebo změny pH v půdě a vodě. Pokud se žábám v určitém místě nedaří nebo se rodí s deformacemi, je to pro člověka jasný varovný signál, že s daným ekosystémem není něco v pořádku. Sledováním jejich populací tak v podstatě monitorujeme celkové zdraví naší krajiny, které přímo ovlivňuje i kvalitu našich vodních zdrojů.

Nesnadná cesta k potomstvu

Celý proces rozmnožování žab začíná po jarním probuzení ze zimního spánku, kdy se jako první k vodním plochám vydávají samečci. Ti svou přítomnost dávají najevo specifickým hlasovým projevem, známým kvákáním, k čemuž využívají rezonanční měchýřky, které fungují jako účinný zesilovač zvuku. Každý druh má svůj unikátní „zpěv“, díky kterému se samičky dokážou v jarním ruchu zorientovat a najít vhodného partnera svého druhu. Jakmile skončí námluvy, následuje fáze zvaná amplexus, při níž sameček vyleze na samičku a pevně obejme předními končetinami. K udržení pevného stisku na často kluzkém těle samičky pomáhají samečkovi speciální pářicí mozoly, což jsou zrohovatělé útvary na jeho prstech.

Protože se samičky objevují na místech hromadného tahu v mnohem menším počtu než samečci, u některých druhů dochází k tomu, že ti nejrychlejší a nejsilnější samci se na samičky přichytí ještě dříve, než vůbec dorazí k vodní hladině. Samička si tak svého samečka po značnou část cesty nese na zádech. Někdy se stává, že se na jednu samičku pokusí přichytit i několik samců najednou, což vytváří tzv. „pářicí klubka“, která mohou být pro samičku vyčerpávající a v extrémních případech ji i ohrozit na životě.

Jakmile se žáby usadí ve vodě, dochází k vnějšímu oplození, které probíhá přímo v otevřeném prostředí. Samička vypouští vajíčka do vody a v přesně stejném okamžiku sameček přidává své sperma, čímž zajišťuje oplození mimo těla obou rodičů. Vajíčka jsou obalena ochrannou rosolovitou vrstvou, přičemž různé druhy volí odlišné strategie – zatímco skokani tvoří husté shluky, ropuchy kladou vajíčka do dlouhých provazců. Podle toho lze poznat jaké žabky se Vám usídlily v rybníčku Žáby se po tomto aktu o potomstvo dále nestarají a spoléhají na vysoký počet vajíček, čímž zvyšují šanci, že navzdory vysokému tlaku predátorů alespoň část generace dospěje.

Z oplozených vajíček se následně líhnou pulci, kteří představují jakousi vodní larvální formu žáby. Ti se zpočátku chovají jako čistí býložravci, kteří se živí řasami, a k dýchání pod vodou využívají žábry. S postupem času však procházejí dramatickou proměnou – metamorfózou, během níž jim postupně narůstají končetiny, zanikají žábry a vyvíjejí se plíce pro život na souši. Z vody pak vylézá již plně vyvinutá malá žabka, která je připravena na život na souši a postupně přechází na masitou stravu složenou z drobného hmyzu a dalších bezobratlých živočichů.

Jarní tah žab je striktně řízen aktuálním vývojem počasí, což z něj činí pro ochranáře poměrně napínavou logistickou výzvu. Hlavním spouštěčem je kombinace nárůstu teploty a vlhkosti vzduchu. Obojživelníci jsou studenokrevní živočichové, jejichž metabolismus je závislý na okolním prostředí, takže k masivnímu procitnutí ze zimní letargie dochází ve chvíli, kdy noční teploty přestanou klesat pod bod mrazu a stabilně se drží nad hranicí 5 °C. Pokud se k tomuto oteplení přidá deštivé počasí, které žábám zajišťuje nezbytnou vlhkost kůže pro bezpečný pohyb na souši, začíná hlavní migrační vlna, která může trvat několik dní až týdnů. Tuto cestu jim ale značně stěžují různé překážky.

Překážky v podobě silnic. Právě tady přichází „mravenčí práce“ochranářů

Ochranáři pomáhají žábám tyto a podobné překážky překonat. Instalují zábrany a žáby několikrát denně přenáší přes silnici. Při plánování instalace zábran rozhodují na základě bedlivého sledování meteorologických předpovědí a historických dat z dané lokality. Klíčovým indikátorem je pro ně rozmrzání půdy a první jarní deště, které přicházejí po období mrazů. Zábrany, což jsou obvykle nízké plůtky z plastové fólie nebo pletiva a u nich zakopané kbelíkové pasti, se musí postavit ještě předtím, než se vydají na cestu první „průzkumníci“. Pokud by se instalace zábran opozdila o jediný teplý a deštivý večer, mohly by pod koly aut skončit stovky živočichů, kteří tvoří předvoj celé populace.

Jakmile jsou zábrany vztyčeny a podél nich v pravidelných rozestupech zakopány sběrné kbelíky, začíná fáze intenzivních kontrol. Dobrovolníci vycházejí do terénu každý večer a brzy ráno, protože žáby jsou nejaktivnější za soumraku a v noci.

Logika kbelíkových pastí je prostá. Žába narazí na neprostupnou stěnu zábrany, snaží se ji obejít a po chvíli spadne do připravené nádoby zapuštěné v zemi. Ochránci pak tyto kbelíky procházejí, žáby spočítají, určí jejich druh a pohlaví a následně je v bezpečné vzdálenosti od silnice vypustí u vodní plochy, kam zvířata instinktivně směřovala. Tato mravenčí práce je v mnoha úsecích kriticky důležitá, protože bez lidské pomoci by úmrtnost na frekventovaných silnicích mohla dosahovat až 90 %.

Krom kbelíků ochránci využívají ještě jedné věci. Zábrany staví tak, aby zvířata navedly k propustem pod silnicí.

Věrnost žab jejich rodnému rybníku,

odborně nazývaná filopatrie, je jedním z nejpozoruhodnějších projevů zvířecí paměti a orientace v přírodě. Většina obojživelníků se totiž po dosažení dospělosti nevydává k náhodné tůni, kterou cestou potká, ale míří do té vody, ve které se sami vyvinuli z vajíčka a prodělali proměnu z pulce v žábu. Tato fixace na konkrétní místo je pro přežití druhu klíčová, protože rodný rybník představuje osvědčené a bezpečné prostředí, které již v minulosti úspěšně umožnilo vývoj předchozí generace.

Mechanismus, kterým se žáby při návratu řídí, je kombinací několika smyslů. Klíčovou roli hraje čich, neboť každá vodní plocha má díky specifickému složení řas, rostlin a podloží svou unikátní „vůni“, kterou si mladá žába vryje do paměti během své první metamorfózy. Kromě čichových vjemů využívají žáby také vnímání magnetického pole Země a pravděpodobně i polarizované světlo k určení světových stran. Tato kombinace jim umožňuje překonat vzdálenosti stovek metrů až několika kilometrů terénem. Právě proto je ochrana těchto konkrétních migračních tras a zachování původních vodních biotopů pro přežití lokálních populací žab naprosto nezbytné.

To ukazují data i ochranářů

Data, která ochranáři každoročně sbírají u bariér v rámci celorepublikového monitoringu, bohužel nevykazují příliš optimistické trendy. I když se díky obětavosti dobrovolníků daří zachraňovat tisíce jedinců před koly aut, celkové počty obojživelníků v české krajině dlouhodobě klesají. Tento pokles není skokový, ale má charakter plíživého úbytku, který se projevuje zejména v intenzivně obhospodařované zemědělské krajině, kde žáby ztrácejí přirozené úkryty i potravu.

Hlavním problémem, který data odkrývají, je vysychání krajiny a úbytek vhodných vodních ploch. Mnoho drobných tůní a rybníčků, které dříve sloužily jako stabilní místa pro rozmnožování, vlivem klimatických změn a nevhodného hospodaření zaniká nebo vysychá dříve, než pulci stihnou dokončit svou proměnu. Ochránci u bariér často zaznamenávají, že zatímco před dvaceti lety přenášeli na konkrétním úseku tisíce ropuch, dnes se jejich počty pohybují v řádech stovek. Tento úbytek se netýká jen vzácných druhů, ale i dříve zcela běžných obojživelníků, jako je skokan hnědý nebo ropucha obecná.

Statistiky také ukazují na problematiku fragmentace krajiny. Hustá síť silnic rozděluje životní prostor žab na izolované „ostrovy“. Pokud populace na jednom místě vyhyne kvůli lokálnímu suchu nebo znečištění, je pro žáby z jiných oblastí téměř nemožné toto prázdné místo znovu osídlit, protože je od něj dělí neprostupné bariéry v podobě dálnic či zástavby.

Data z posledních let však přinášejí i drobné záblesky naděje – tam, kde se podařilo obnovit mokřady nebo vybudovat nové soustavy tůní, se populace žab dokážou poměrně rychle stabilizovat a začít opět růst.

Jak se zapojit?

I když víte o lokalitě, kde tahle záchrana probíhá, nechoďte přenášet kbelíky na vlastní pěst. Především tím znemožníte přesný monitoring druhů a počtu. Chcete-li pomoci, kontaktujte místní spolky, které tuhle záchranu organizují. Ve většině lokalit jsou to místní organizace Českého svazu ochránců přírody. Nejefektivnější při hledání kontaktu je tedy zadat do vyhledávání ČSOP + vaše město. Případně napsat přímo na ČSOP. Na webu seznam nemají. Někde záchranu organizují správy chráněných území nebo jiné místní spolky. Na ty se ptejte třeba v lokálních facebookových skupinách, které se týkají vaší obce.

Víte o nějaké nebezpečné lokalitě, kde ještě k transferům nedochází? Dejte vědět ČSOP nebo místním spolkům. Vědět o tom můžete dát i tím, že zapíšete nálezy do aplikací BioLog nebo Inaturalist. BioLog by měla být na Inaturalist napojená.