Proč je sláma zlatem staročeských Vánoc?

Pro moderního člověka může být pohled na snopek slámy pod stolem či slaměnou hvězdu na stromečku jen estetickou připomínkou lidových tradic, ale pro staročeskou rodinu šlo o rituální úkony, které měly zajistit, aby v domě nebyl hlad a aby pole v příštím roce opět vydala své bohatství.

Kořeny zvyku stlát slámu pod štědrovečerní stůl mají dvojí symboliku.

Křesťanský výklad je všeobecně známý – sláma v domě měla připomínat skromné okolnosti narození Ježíše Krista v betlémských jeslích. Tím, že si lidé přinesli slámu do svých světnic, symbolicky zvali svatou rodinu ke svému stolu a vyjadřovali pokoru před zázrakem života v chudobě.

Avšak pod touto křesťanskou vrstvou leží mnohem starší zvyk. Naši předci věřili, že sláma pod stolem propojuje svět živých se silami země a s dušemi předků. Sláma pod nohama stolovníků měla také praktický a rituální význam – po večeři se na ní často spalo, aby lidé načerpali sílu země, nebo se z ní vytahovala stébla k věštění. Dlouhé stéblo slibovalo dlouhý život a zdraví, zatímco krátké či polámané varovalo před nezdary.

Sláma však neležela jen pod stolem; byla přítomna v celém rituálu Štědrého dne.

Hospodář často přinášel do světnice takzvaný „poslední snopek“ z minulé sklizně, kterému se říkalo dědek nebo baba. Tento snopek, pečlivě uchovaný od léta, představoval ducha obilí a plodnosti. Postaven v koutě světnice, dohlížel na vánoční hostinu a připomínal všem přítomným, že jejich životy jsou neoddělitelně spjaty s cyklem setby a žní.

Po svátcích se tato sláma nevyhazovala . Často se jí obvazovaly ovocné stromy v sadu, aby v příštím roce dobře plodily a byly chráněny před mrazem, nebo se přidávala do krmiva dobytku. Byl to projev hluboké ekologické moudrosti, kde nic nepřišlo nazmar.

S tímto uctíváním materiálu úzce souvisí i tradice slaměných ozdob,

které dnes považujeme za jeden z nejtypičtějších prvků českých Vánoc. Původ slaměných dekorací je opět zakořeněn v prosté venkovské realitě. V dobách, kdy byly skleněné ozdoby nedostupným luxusem z měst, byla sláma nejlevnějším a nejdostupnějším materiálem pro zkrášlení domova. Ale nebyla to jen nouze, co vedlo k jejich tvorbě. Sláma má v sobě unikátní schopnost odrážet světlo. V temných zimních dnech, kdy ve světnicích plápolaly jen svíčky nebo louče, se slaměné hvězdy a řetězy se leskly jako skutečné zlato. Lidé věřili, že sláma v sobě uchovává energii letního slunce, a jejím věšením na stromeček nebo na lustr (dříve zvaný „polaz“) si toto sluneční světlo vraceli do svých domovů v čase nejdelších nocí.

Výroba slaměných ozdob byla navíc kolektivní záležitostí, která tmelila rodinu i komunitu během adventních večerů. Nebylo to jen o estetice, ale o trpělivosti a zručnosti. Symbolika hvězdy jako takové odkazovala k Betlémské hvězdě, ale její slámové provedení ji vracelo zpět k zemi.

Kromě hvězd se ze slámy pletly i figurky zvířat, andělíčků nebo drobné řetězy, které symbolizovaly nekonečnost a propojenost všeho bytí. Tento zvyk nás učí, že krása nemusí být drahá a blištivá,že ty nejpůsobivější symboly lze vytvořit z něčeho tak prostého, jako je stéblo žita či pšenice, pokud do práce vložíme pozornost a úctu k materiálu.

Při psaní tohoto článku jsem si vzpomněla na jedny letní prázdniny z mého dětství. Byla devadesátá, možná ještě osmdesátá léta. Vylezu z chatky a na verandě naproti vidím pána jak plete slaměné vánoční ozdoby. Notnou chvíli jsem jej pozorovala, než jsem se odhodlala ho poprosit jestli by mě to nenaučil. Ten rok ode mne všichni příbuzní dostali mnou vyrobené slaměné hvězdy a zvonečky. Některé existují dodnes.

Vedle slámy hrálo na vánočním stole nezastupitelnou roli samotné obilí.

Miska s různými druhy zrn – pšenicí, žitem, ječmenem a ovsem – byla srdcem tabule. Tento zvyk, u nás stále živý v podobě klíčení „vánočního žita“ nebo čočky, je symbolem naděje na nový život. Zrna, která vypadají jako mrtvá a suchá, v sobě nesou potenciál celého budoucího pole. Když hospodyně na začátku prosince zasela pár zrnek do misky s hlínou, sledovala, jak se do Štědrého dne objeví svěží zelené výhonky. Tato křehká zeleň uprostřed zimy byla živým důkazem, že příroda nespí navždy a že život zvítězí nad mrazem. Obilí na stole nebylo jen dekorací, ale také slibem, že sýpky nebudou prázdné a že rodina přečká zimu v bezpečí.

V mnoha krajích bylo zvykem, že se obilí ze štědrovečerní tabule po svátcích rozhazovalo ptactvu nebo se přimíchávalo do první jarní setby. Tím se kruh uzavíral. Energie Vánoc se tak skrze zrno vracela zpět do půdy, aby posílila budoucí úrodu.

Tento hluboký respekt k obilí jako zdroji života se projevoval i v pečení tradičního vánočního pečiva, které nebylo původně o cukru a tucích, ale o čisté chuti obilí, medu a sušeného ovoce. Každý kousek vánočky nebo rituálního chleba byl oslavou úspěšného zemědělského roku.

Dnes, když do svých domovů vnášíme slámu a obilí,

se nevědomky napojujeme na tisíciletou tradici našich předků. Přestože už většina z nás nežije v rytmu polních prací, symbolika zlátnoucí slámy k nám stále promlouvá. Připomíná nám hodnotu skromnosti a důležitost vděčnosti za základní dary, které nám země poskytuje.

Článek o těchto symbolech by měl být pozvánkou k tomu, abychom se na chvíli zastavili a uvědomili si, že ty nejskutečnější Vánoce se neskrývají v barevném plastu, ale v materiálech, které voní zemí, větrem a sluncem. Sláma pod stolem a slaměná hvězda na špičce stromku jsou mostem mezi minulostí a přítomností, mezi lidským příbytkem a přírodou, která nás obklopuje a vyživuje.

Začleněním těchto prvků do našich moderních oslav můžeme Vánoce obohatit o rozměr, který nám v dnešním uspěchaném světě často chybí – o pocit hlubokého zakořenění. Stačí hrst obilí v misce nebo pár slaměných ozdob, a naše domovy se naplní klidnou a hřejivou energií generací, které před námi se stejnou nadějí vzhlížely k zimnímu nebi a děkovaly za dary své země. Sláma a obilí tak zůstávají tichými, ale mocnými svědky toho, že nejdůležitější věci v životě jsou často ty nejobyčejnější, pokud se na ně dokážeme podívat srdcem.

zdroje:
Čeněk Zíbrt: Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní.
Vlastimil Vondruška: Církevní rok a lidové obyčeje.