Švýcarský stroj času dokazuje, jak zemědělství ničí přírodu

Kalibrovaný čtverec pro monitorování krajiny.
zdroj: Square Foot Project

Poklad z archivu: 30 x 30 cm historie

Měření biodiverzity je jako snažit se chytit vítr – vždycky zaspíte. Většina systematických dat začala vznikat až ve chvíli, kdy už byly ty největší ekologické ztráty za námi. Proto je nález, který učinil tým profesora Jürgena Denglera z curyšské univerzity (ZHAW), naprosto klíčový.

Příběh, který se stal podkladem pro studii zveřejněnou v časopise Global Change Biology, začal banálně – vyklízením. V Institutu pro zemědělský výzkum Agroscope se chystali vyhodit hromadu starých, rukou psaných záznamů. Naštěstí si tamní kolega uvědomil, že tyhle papíry nepatří do koše, ale že se jedná o doslova poklad pro vědu. Tyto seznamy, sestavené mezi lety 1884 a 1931 průkopníky švýcarské botaniky, Friedrichem Steblerem a Carlem Schröterem, obsahovaly detailní inventury rostlin z 277 náhodně vybraných luk.

Jejich metodika byla prostá, ale průkopnická: na louku umístili přesně kalibrovaný čtverec o straně 30 x 30 centimetrů a zapsali každý druh, který se v něm nacházel. Vědci z Square Foot Projectu se proto s červeným rámem vydali na cestu a přesně na těch samých 277 místech zopakovali původní měření. Vytvořili tak dokonalou časovou schránku, která ukázala stav luk před masivním rozšířením těžké techniky a průmyslových hnojiv v polovině 20. století.

Tři rány pro luční rozmanitost

Výsledky jsou alarmující. Průměrný počet druhů rostlin na zemědělských travních porostech napříč celým Švýcarskem klesl za poslední století o neuvěřitelných 26 %. A to je jen průměr.

Ztráty jsou totiž děsivě nerovnoměrné, což jasně ukazuje na hlavního viníka. Na Švýcarské plošině, tedy v nížinách, kde probíhá nejintenzivnější zemědělství, dosáhl úbytek druhů téměř 40 %! Naproti tomu alpské louky ve výšce kolem 2000 metrů, které jsou chráněny svažitým terénem a méně intenzivním hospodařením, ztratily „jen“ 11 % druhů.

Tento kontrast potvrdil to, co tušil každý ekolog, jak shrnuje Stefan Widmer, který vedl terénní výzkum: využívání půdy bylo hlavním faktorem ztráty biodiverzity, a to mnohem více než klimatická změna v této fázi.

Konkrétně se luční druhům staly osudnými tři moderní zemědělské praktiky, které si vzaly na mušku křehkou rovnováhu ekosystémů:

Především to jsou dusíkatá hnojiva, která způsobují eutrofizaci. Přebytek dusíku v půdě zvýhodní jen hrstku agresivních a rychle rostoucích druhů, jako jsou třeba kopřivy, šťovíky a některé trávy. Tyto druhy pak doslova udusí původní, na živiny chudomilné, ale druhově cenné luční rostliny, čímž změní pestrou louku v jednotvárný zelený porost.

Druhým problémem je příliš časté a brzké sečení. Rostliny tak nedostanou čas vykvést a vytvořit semena, čímž se jejich životní cyklus přeruší a druh z louky pomalu vymizí.

A konečně, původní divoké luční druhy byly nahrazeny šlechtěnými, vysoce produkčními odrůdami trav, které sice farmářům zvedly výnos, ale z ekologického hlediska jsou prakticky bezcenné.

Analýza sečtených druhů to potvrzuje chladnými čísly: 117 druhů rostlin bylo označeno za „poražené“, tedy jsou méně běžné než dříve. Oproti tomu se stalo běžnějšími pouze šest druhů, které jsou vysoce adaptované právě na intenzivní hospodaření a přísun živin.

Česká krajina: Ztráty v terénu a na papíře

Přestože v České republice neexistuje takto perfektní sto let staré srovnání botanických čtverců, paralelní studie ukazují, že naše krajina prošla stejným a možná i drastičtějším vývojem. Intenzifikace zemědělství, scelování pozemků a meliorace po druhé světové válce a v éře socialistického zemědělství vedly k masivní devastaci mozaikovité krajiny.

Problém je to vidět například u našich ptáků a hmyzu, kteří jsou klíčovými indikátory zdraví ekosystémů. Početnost běžných druhů ptáků v ČR klesla dlouhodobě o více než 11 %, přičemž největšími oběťmi jsou právě luční a polní druhy, jako je koroptev polní nebo čejka chocholatá. Co se týče hmyzu, studie i na českém území potvrzují katastrofální pokles biomasy hmyzu v zemědělské krajině.

Dále například historické analýzy změn ve využívání půdy ukazují, že v našich regionech téměř kompletně vymizely mokré louky a vodní plochy ve prospěch orné půdy. Vzhledem k vysoké intenzitě hospodaření v českých nížinách je reálné, že i naše louky ztratily na druhové bohatosti v rozsahu srovnatelném se švýcarskou nížinou – tedy až 40 % původních lučních druhů.

Přes to všechno příroda dokazuje nečekanou odolnost

Naštěstí švýcarská studie přináší i naději, která je důležitá pro formulování našich vlastních strategií. V posledních letech (od začátku 21. století) totiž začala rostlinná diverzita na tamních loukách mírně stoupat.

A není to zázrak, ale výsledek cílené a promyšlené dotační politiky. Švýcarští farmáři jsou nyní finančně odměňováni za pozdní sečení (které dává čas k vysemenění), extenzivní pastvu a podporu cílových druhů. I když to znamená nižší výnosy, dotace kompenzují jejich ekonomickou ztrátu a dávají jim důvod k péči o pestrost krajiny.

A co je nejdůležitější: botanici potvrdili úžasnou odolnost přírody. Když původní druhy nenašli ve čtverci 30x30 cm, rozšířili pátrání do okruhu 500 metrů. A tam všechny původní druhy znovu objevili, často v chráněných zónách nebo na okrajích, kde se hospodařilo extenzivně.

To dokazuje, že druhy nezmizely nadobro, jen se stáhly do posledních útočišť. Každé i sebemenší opatření, které naruší monopol intenzivního zemědělství – jako je zavedení biopásů, úhorů nebo podpora extenzivního sečení – jim dává šanci na návrat. Papíry staré sto let nám ukázaly, co jsme ztratili, ale zároveň nás učí, že máme stále šanci si to vzít zpět.

Zdroj: theGuardian, Square Foot Project