Proč víc tůní v krajině nemusí nutně znamenat víc života?

Místo aby tůň život podporovala, aktivně ho likviduje, nebo v lepším případě nenabízí víc než sterilní vodní hladinu bez hlubší biologické hodnoty. Tato „architektura dobrých úmyslů“ často naráží na neznalost složitých ekologických vazeb, které dělají mokřad mokřadem.

Když se kvantita tluče s kvalitou

Problém začíná už u samotné definice toho, co považujeme za „úspěšný projekt“. Pro státní úředníky a dotační tituly je často měřítkem úspěchu počet vybudovaných objektů nebo objem zadržené vody v metrech krychlových. Pro biologa je však měřítkem úspěchu stabilní populace kriticky ohrožených druhů, čistota vody a strukturní rozmanitost.

Než vůbec začneme kopat

Odborná veřejnost, včetně pracovníků Biologického centra AV ČR, opakovaně upozorňuje na rizika spojená s neuváženým budováním tůní v místech, která jsou již sama o sobě biologicky cenná, čímž dochází k destrukci stávajících vzácných společenstev vázaných na jiný biotop. Před samotnou realizací jakéhokoli funkčního vodního prvku je kriticky důležité opustit nadšení z bezprostředního vizuálního výsledku a přistoupit k území s pokorou. Prvním krokem musí být vždy důkladný terénní průzkum, který zhodnotí stávající stav lokality z hlediska botaniky, entomologie i hydrologie. Cílem je identifikovat, zda zvolené místo již samo o sobě nehostí cenná společenstva, jako jsou například suchomilné trávníky, prameniště či stanoviště ohrožených druhů bezobratlých, kterým by náhlá změna vodního režimu mohla ublížit.

Nevhodně umístěná tůň může v krajině působit jako bariéra nebo destruktivní prvek, který místo podpory biodiverzity způsobí fragmentaci biotopu a likvidaci vzácných mikrostanovišť. Je tedy nezbytné posoudit hydrologickou bilanci území a vyvarovat se neuváženým zásahům v místech, kde přirozený vývoj krajiny již vytvořil stabilní a ekologicky vyvážený systém.

Kvalitní projekt proto nezačíná bagrem, ale rešerší dat o výskytu chráněných druhů, hydrologií v dané lokalitě a konzultací s příslušným orgánem ochrany přírody, což je jediná cesta, jak zajistit, že nově vzniklá tůň bude v krajině skutečným přínosem, nikoliv jen uměle vytvořenou ekologickou zátěží.

Recept na funkční mokřad: Pravidlo pěti P

Máte lokalitu, kde by byla tůň vhodná? Tak směle do toho, ale správně.
I. Sklon břehu jako klíč k přežití
Správná tůň má břehy tak mírné, že hranice mezi vodou a souší je téměř neznatelná. Ideální sklon je 1:10 nebo i mírnější. To vytváří rozsáhlé mělčiny (tzv. litorál), kde se voda nejrychleji prohřívá. Právě zde se líhne nejvíce hmyzu a probíhá nejbouřlivější život. Mělčina je také filtrem, kde vegetace přirozeně čistí vodu od usazenin. Do jezírka s příkrými stěnami sice může obojživelník naklást vajíčka, ale drobotina se pak, až nastane čas, těžko dostane z vody ven.
II. Proměnlivost prostředí
Tůň by měla mít nepravidelný tvar s výběžky, poloostrovy a zálivy. Dno by mělo být členité – někde hloubka 10 cm, jinde 80 cm. Tato různorodost zajišťuje, že si v tůni najde místo více druhů. Zatímco kuňka preferuje úplnou mělčinu, čolek velký ocení o něco hlubší vodu s hustou vegetací. Tato strukturní pestrost také ztěžuje práci predátorům a dává kořisti šanci se schovat.
III. Proslunění
Tůň v hustém lese nebo pod korunami vzrostlých vrb je často odsouzena k zániku. Bez slunečního svitu nedochází k fotosyntéze řas a rostlin, které produkují kyslík. Voda zůstává chladná a plná tlejícího listí, což vede k anoxii (nedostatku kyslíku). Minimálně 70 % hladiny tůně by mělo být po většinu dne osluněno.
IV. Ryba v malé v tůni jako vlk v ohradě
Největším pokušením pro majitele tůní je nákup rostlin v zahradnictvích. Lekníny, nepůvodní orobince nebo dokonce vodní mor mohou tůň zcela ovládnout a vytlačit domácí druhy. Nejlepším řešením je nechat tůň takzvaně „spontánně osídlit“. Semena rostlin přinesou ptáci na peří nebo je spláchne voda z okolí. Trvá to sice déle, ale výsledkem je stabilní a přirozené společenstvo. Totéž platí pro ryby – tůň pro biodiverzitu musí zůstat bezrybá. Ryba v malé tůni je jako vlk v ohradě s ovcemi.
V. Síla vysychání
Tento bod je pro laiky nejobtížněji pochopitelný. Dobrá tůň by měla jednou za čas (např. jednou za 3–5 let) vyschnout. Proč? Protože vyschnutí je nejlepším „čističem“. Zlikviduje ryby, které tam nelegálně někdo vysadil, zredukuje populaci dravých larev vážek (které by jinak sežraly všechny pulce) a umožní minerálům v bahně se zoxidovat a uvolnit živiny pro další cyklus. Periodická tůň je pro české obojživelníky mnohem cennější než trvalá nádrž. Ovšem pozor na brzké vysychání, které může naopak populaci zdecimovat. Žáby sem nakladou svá vajíčka, ale pulci se nestihnou včas vyvinout v žáby a umírají v bahně. Na podrobnosti doporučuji mrknout do Metodiky tvorby tůní AOPK ČR

Budování tůní je umění i věda zároveň. Každý zásah musí vycházet z pokory k danému místu. Pokud budeme kopat tůně s rozumem, s ohledem na 5P a po konzultaci s odborníky, můžeme skutečně zvrátit nepříznivý trend vysychání české krajiny. Měli bychom si pamatovat, že nejkrásnější tůň z pohledu přírody je ta, která vypadá pro člověka „neučesaně“ – plná bahna, klacků a s proměnlivou hladinou. Protože právě v tom chaosu tepe skutečný život.

Zdroje:
Fórum ochrany přírody 3/2025 - Proč není stavba tůní a malých vodních nádrží obnovou přírody (aneb protitůňový manifest)
Metodika tvorby tůní AOPK ČR
Mokřady.cz
Učím o klimatu