Udělejme z krmení zvěře vánoční zvyk, který opravdu pomůže

Tradice nošení dárků zvířatům má kořeny v hluboké minulosti,

kdy naši předci věřili, že o štědrovečerní noci se stírají hranice mezi světy a vše živé by mělo dostat svůj podíl na štěstí a nasycení. Hospodáři dříve dávali zbytky od večeře dobytku, aby byl zdravý, a včelám klepali na úly, aby se probudily do hojného jara. Cesta do lesa s košíkem jablek a sena byla pak logickým rozšířením této péče. Dnes je pro mnoho rodin tato vycházka nepostradatelnou součástí adventu či samotného Štědrého dne. Je to vzácná chvíle klidu, kdy můžeme uniknout předvánočnímu shonu, dýchat mrazivý vzduch a učit děti úctě k životu v jeho nejčistší podobě. Nicméně, aby tato krásná tradice skutečně pomáhala a neškodila, je třeba k ní přistupovat s porozuměním biologii a potřebám lesních obyvatel.

Když se rozhodneme vydat do lesa s nadílkou,

první otázkou by mělo být, co přesně do zvířecí spižírny patří. Lesní zvěř, jako jsou srnci, jeleni nebo divoká prasata, má v zimě velmi specifické trávení. Jejich organismus se přepíná do úsporného režimu a mikroflóra v jejich žaludcích se přizpůsobuje suché a chudé potravě. Největším darem, který jim můžeme přinést, je kvalitní suché objemové krmivo. Nejlepší volbou je dobře usušené luční seno, které obsahuje byliny a trávy, na které jsou zvířata zvyklá. Pokud máme možnost, skvělé jsou i letniny, tedy nasušené větvičky listnatých stromů s listím, které jsou pro zvěř přirozeným zdrojem minerálů. Velkou radost zvířatům uděláme také plody přírody, které jsme nasbírali během podzimu. Kaštany, žaludy a bukvice jsou pro lesní obyvatele energetickými bombami, které jim pomáhají udržovat tělesnou teplotu v mrazivých nocích. Je však důležité, aby tyto plody byly dobře proschlé a bez plísní, protože i malé množství zkaženého krmiva může v citlivém trávicím traktu způsobit vážné problémy.

Častá chyba, které se lidé v dobré víře dopouštějí

Přestože se traduje, že starý chléb či rohlíky jsou vhodným doplňkem, myslivci varují, že pro přežvýkavce může být velké množství pečiva smrtelné. Způsobuje totiž nadýmání a acidózu žaludku, což v zimních podmínkách často končí úhynem zvířete v bolestech. Pokud už se rozhodnete kousek tvrdého pečiva přinést, mělo by jít o minimální množství a vždy musí být dokonale suché. Bezpečnější cestou je však držet se šťavnatých plodů, jako jsou jablka, hrušky, mrkev, brambory nebo krmná řepa. Tyto dary lesním zvířatům nejen chutnají, ale poskytují jim i důležitou hydrataci, která je v mrazech, kdy je voda zamrzlá, velmi cenná. O tom, že bychom neměli nosit do lesa zbytky z kuchyně víme snad už všichni.

Nechte to na jiný než Štědrý den

Většina lidí intuitivně míří do lesa dopoledne na Štědrý den. To sice vytváří krásnou sváteční atmosféru, ale z praktického hlediska to pro zvěř představuje určité riziko. Když se sejde příliš mnoho rodin u jednoho krmelce v jeden okamžik, dochází k hromadění potravy, kterou zvířata nestihnou zkonzumovat. Šťavnaté plody v krmelci pak začnou hnít nebo plesnivět, čímž se znehodnotí i ostatní krmivo. Mnohem prospěšnější je naplánovat si takovou vycházku na jiný den v období adventu nebo na dny mezi svátky. Zvířata potřebují pravidelný přísun energie po celou zimu, nikoliv jeden den v roce, kdy se stoly prohýbají, a zbytek měsíce hladovění. Pokud se tedy rozhodnete jít v jiný termín, vaše pomoc bude mít mnohem vyšší hodnotu. Navíc v lese pravděpodobně potkáte méně lidí a lépe si vychutnáte klidnou zimní náladu.

Při hledání vhodného místa bychom se měli držet osvědčených lokalit.

Krmení by se mělo odkládat výhradně do oficiálních krmelců, jeslí nebo na místa určená myslivci. Tato zařízení jsou konstruována tak, aby krmivo zůstalo v suchu a neleželo přímo na zemi, kde se rychleji kazí a mísí s výkaly, což zvyšuje riziko šíření parazitů. Pokud v lese narazíme na solisko – dřevěný sloupek s hroudou soli nahoře – můžeme si být jisti, že jsme na místě, kam zvěř pravidelně chodí. Sůl je pro zvířata v zimě nezbytná pro správné trávení a hospodaření s minerály, takže pokud k takovému místu přidáte pár jablek nebo mrkví, zvířata je spolehlivě najdou. Nikdy bychom však neměli potravu vyhazovat volně pod stromy u cest, kde by se zvěř mohla cítit ohrožena blízkostí lidí nebo kde by se mohla stát snadným cílem pro dravce či toulavé psy.

Pobyt v zimním lese vyžaduje také specifickou etiku chování.

Je třeba si uvědomit, že pro divokou zvěř je zima bojem o přežití. Každý zbytečný pohyb, každý úprk před hlukem nebo neznámým návštěvníkem stojí zvíře drahocennou energii, kterou v mrazu jen těžko obnovuje. Proto je naprosto zásadní zachovávat v lese klid a ticho. Vánoční procházka by neměla být hlučným výletem, ale spíše tichou poutí. Pokud jdeme se psem, je nezbytné mít ho po celou dobu na vodítku. I ten nejmírumilovnější domácí mazlíček může v lese zavětřit zvěř a začít ji pronásledovat. Pro srnčí zvěř, která je v zimě zesláblá, může být i krátký úprk fatální, neboť může vést k úplnému vyčerpání organismu nebo k mechanickému zranění na zmrzlém podkladu. Respekt k soukromí zvířat znamená také to, že se nebudeme snažit zvěř za každou cenu zahlédnout nebo k ní přiblížit. Nejlepším způsobem, jak si užít přítomnost lesních obyvatel, je sledování jejich stop ve sněhu. Čtení v „zimních novinách“, jak se někdy stopám říká, je fascinující aktivitou pro děti i dospělé. Podle stop můžeme odhadnout, kdo u krmelce byl před námi, jestli to byla srnka, zajíc nebo se přišlo nakrmit prase divoké. Tato nepřímá interakce je mnohem ohleduplnější a v mnoha ohledech i magičtější než snaha o přímý kontakt, který zvířata pouze stresuje. Les je v zimě křehkým chrámem a my bychom se v něm měli pohybovat jako pokorní hosté.

Článek o krmení zvěře by nebyl úplný bez zmínky o ptactvu,

které je nedílnou součástí zimní lesní i zahradní scenerie. I když se často soustředíme na velké kopytníky, drobní pěvci jsou v zimě v mnohem větším ohrožení. Pokud na okraj lesa nebo do zahrady umístíme krmítko, můžeme jim významně pomoci. Ptáci potřebují především tuky a semena s vysokým obsahem energie. Slunečnice, mák, lněné semínko nebo nesolený lůj jsou ideálními zdroji sil. Pozorování sýkorek, brhlíků či strakapoudů u krmítka je navíc nádherným vizuálním doplňkem zimní krajiny, který oživuje šedobílou paletu barev svou neposednou energií.

Když v tichu lesa položíme na okraj krmelce pár jablek a ucítíme vůni sena, stáváme se součástí prastarého cyklu. Připomínáme si, že příroda není jen kulisou pro naše životy, ale živým organismem, jehož jsme součástí. Pokud k tomuto zvyku přistoupíme zodpovědně – s výběrem správné potravy, ve správný čas a s respektem k lesnímu tichu – stane se z naší vánoční vycházky ten nejcennější dar, který můžeme sobě i lesu věnovat. Taková tradice pak neshnije ani nezmizí pod sněhem, ale zůstane v nás jako hřejivý pocit, že jsme v čase nejdelších nocí roku pomohli udržet světlo života tam, kde je to nejvíce potřeba.