Vydra říční - mihající se stín v zimní řece

Vydra říční
autor: Byrdyak
licence: CC BY-SA 4.0

Kožich, který nepustí k tělu chlad ani kapku vody

Základem přežití vydry v ledové lázni je její srst. Nejde jen o to, že je hustá. Vydří srst se skládá ze dvou vrstev: velmi jemné, vlněné podsady a dlouhých, tuhých pesíků, které do sebe zapadají jako miniaturní háčky. Tento systém vytváří neprostupnou bariéru, která v sobě vězní vrstvu vzduchu.

Právě tento vzduchový polštář je to, co vydru drží při životě. Když se potopí do vody, která má jen těsně nad nulou, voda se díky povrchovému napětí a hustotě chlupů k její kůži vůbec nedostane. Vydra se tak vlastně pohybuje v suchém, teplém skafandru. Po každém lovu pak věnuje desítky minut pečlivému sušení a promašťování srsti sekretem ze svých žláz. Pokud by její kožich ztratil svou vodotěsnost, ledová voda by z jejího těla vysála teplo během několika minut. Je to neustálý rituál údržby, na kterém přímo závisí její život.

Život na vysoké obrátky a lov v temnotách

Vydří metabolismus pracuje v zimním období na „vysoké otáčky“, aby si udržela stálou tělesnou teplotu. To z ní dělá věčně hladového predátora. Za jediný zimní den musí zkonzumovat množství ryb, raků či obojživelníků, které odpovídá téměř čtvrtině její vlastní váhy. To je jako kdyby dospělá šedesátikilová žena snědla 15 kilo jídla denně.

Zima vydru nutí k neuvěřitelné vynalézavosti. Pokud je většina hladiny zamrzlá, využívá vydra takzvaných „oken“ v ledu. Má fenomenální paměť na tok řeky a přesně ví, kde proud naráží do břehu a brání ledu v růstu. Pod ledem se pak orientuje pomocí svých extrémně citlivých hmatových vousů – vibrisů. Ty dokážou zachytit sebemenší chvění vody, které způsobí ryba schovávající se v kořenech.

Skluzavky jako cesta nejmenšího odporu

Pohyb ve sněhu je pro krátkonohou vydru energeticky náročný. Vyvinula si proto strategii, která působí jako čistá radost ze života, ale je v jádru hluboce praktická. Na zasněžených svazích nebo rovných úsecích u řeky se vydra nerozeběhne, ale prostě se odrazí, přitiskne přední tlapky k tělu a sklouzne se po břiše. Vytváří tak charakteristické „vydří dráhy“, které vypadají jako malé sáňkařské dráhy vedoucí přímo do vody.

Tento pohyb je geniálně úsporný. Místo aby se brodila hlubokým sněhem, využívá nízkého tření svého hladkého kožichu. Vydra se takto dokáže přesouvat mezi nezamrzlými úseky řeky velmi rychle a s minimálním výdejem drahocenného tepla.

Samota v bílé pustině

Na rozdíl od bobří rodiny, která se v hradě hřeje navzájem, je vydra nejčastěji samotářem. Její revír může v zimě měřit i desítky kilometrů podél toku, protože zdroje potravy jsou omezené. Vydra v zimě nespí v jednom pevném domově; využívá celou síť provizorních úkrytů v kořenech stromů, pod převisy břehů nebo v opuštěných norách. Tato neustálá ostražitost a mobilita jsou její pojistkou proti nepřátelům i nedostatku potravy.

Zimní život vydry je neustálým balancováním na hraně. Každý úspěšný lov je vítězstvím, každý neúspěch ji přibližuje k vyčerpání. Přesto z ní v mrazu sálá neuvěřitelná vitalita. Když ji spatříte, jak se s mrštností blesku vynoří z ledové tříště s rybou v tlamě, pochopíte, že zima pro ni není trestem, ale příležitostí ukázat svou dokonalost.

Zdroje:
GROLMS, Joscha. Stopy evropských zvířat - Určujeme a interpretujeme stopy a pobytové znaky. Přeložil Tomáš KAPIC. Brno: Nakladatelství Kazda, 2023. 816 s. ISBN 978-80-7670-122-9.

ANDĚRA, Miloš a Jiří GAISLER. Savci České republiky: popis, rozšíření, ekologie, ochrana. 2. upravené vydání. Praha: Academia, 2012. 286 s. ISBN 978-80-200-2185-4.

Vydraonline.cz