Výlet do Krkonoš – Zlaté návrší, Sněžné jámy, Mísečky, Špindl

Zlaté návrší

Já, manžel a syn jsme v 7:57 naskočili na vrchlaském autobusáku na bus, který nás dovezl do Jilemnice. Tam na nás už čekal spoj nahoru na Zlaté návrší. Dojeli jsme něco po deváté hodině. Cesta nás stála 350Kč. Zlaté návrší je známé zejména tragickým závodem z roku 1913, kdy zde zahinuli Bohumil Hanč a Václav Vrbata. Právě po něm je pojmenována chata u které jsme vystoupili. V devět ráno je ještě zavřená, takže kávu si tu nedáte. Dominantu tu ale tvoří zejména Mohyla, která připomíná výše zmíněný závod a jsou od ní krásné výhledy do okolí. Díky autobusu se z něj stalo velmi významné startovací místo pro výlety do Krkonoš.

Pančavský vodopád

Vydáváme se po červené, kolem jednoho z nejkrásnějších českých vodopádů, kolem Pančavského vodopádu. Zavede nás k němu pěšina cesta vedoucí klečovým porostem s výhledy do Labského dolu a na okolní kopce. Jeden z nejhezčích je právě od Pančavského vodopádu a Ambrožovy vyhlídky. Zejména kolem vodopádu je tu cesta docela šutrovatá, takže kočárek fakt nee, i když to na začátku cesty láká.

Labská bouda

Po dvou kilometrech dojdeme na Labskou bodu. Je to jedna z nejznámějších a nejnavštěvovanějších krkonošských bud a je to docela znát na cenách. Historie možnosti občerstvení a později ubytování na tomto místě začíná už roku 1830 kdy tu byla vystavěna primitivní budova a prodáván kozí sýr, mléko a kořalka. Později byla přestavěna na ubytovací zařízení. Právě zde byl „základní tábor“ zmíněného lyžařského závodu. Současnou podobu dostala po devastačním požáru v šedesátých letech a rekonstrukci na přelomu tisíciletí.

Pokud se zde budete chtít zastavit, počítejte s nutností platby v hotovosti. V budově ale najdete bankomat Euronet. Naše rodinka sem dorazila kolem půl jedenácté. Jo trošku jsme se zasekli u Pančavy :-).

Dali jsme si celkem dobrou polévku za 100Kč každý a hurá do kopce. Labská bouda je na dlouhou dobu poslední možnost kde se na této trase občerstvit. Další zastávka bude až na Mísečkách. Takže to chce svačinu.

Sněžné jámy

K Labské boudě to bylo na pohodu po vrstevnici. Až teď začneme stoupat a to až do výšky bezmála 1500m.n.m. Cesta tu je kamenitá ale celkem pohodlná. Můžete se kochat výhledem na Zlaté návrší, Kotel a Labskou louku. Když se budete blížit ke Sněžným jamám otevře se Vám pohled i víc na východ. To nejkrásnější nás ale stále teprve čeká. Nad impozantními strmými skalisky tvořenými ledovcem můžeme spatřit ikonickou stavbu vysílače, který zde byl vybudován v roce 1960 kvůli přenosu tv signálu z Olympiády v Římě. V té době se tu nacházelo zbořeniště restauraračního a ubytovacího zařízení jehož historie sahá až do roku 1837. Budova je aktuálně veřejnosti nepřístupná. Při pohledu dolů spatříme dvě ledovcová jezírka, kterým se říká Sněžná. Podstatě celý den jsme měli slunečné počasí, akorát právě tady se v jamách a nad nimi povalovaly mraky a foukal docela studený vítr, takže mikinu určitě s sebou, i když hlásí třicítky. Příliš jsme se tu nezdrželi, protože manžel jaksi klepal kosu, protože si mikinu samozřemě nevzal :-).

Violík

Krom vysílače je dominantou tohoto hřebene skalní útvar Violík. Na ceduli od Krnap se dočtete, že na něm rostou vzácné lišejníky, takže na tuhle hromadu kamení děti nepouštějte :-) Cestou od Sněžných jam sem a pak dál na Českou budku se Vám otevře krásný výhled na Labskou louku a směrem do Polska.

Pramen Labe

Kousek za Violíkem budeme na rozcestí Česká budka pokračovat k dalšímu velmi frekventovanému bodu a tím je Pramen Labe. Cestou od České budky k Prameni Labe jsme vyháněli z kleče mimo cestu pár pokuřujících polských turistů. Velmi dobře pochopili co po nich chceme. Sice ne úplně ochotně, ale poslechli a vrátili se na cestu.

U pramene Labe jsme se ocitli v brzkém odpoledni, takže tu pár lidí opravdu bylo :-). Cesta od Sněžných jam až sem je sjízdná i pro terénní kočárek, takže pokud se chcete od Labské boudy dostat ke Sněžným jamám, jde to oklikou právě přes pramen Labe, Českou budku a Violík. Je to ale do kopce, i když ne tak strmého jako jsme šli nahoru mi.

U čtyř pánů – kudy přes Zlaté návrší

Další naše kroky vedou na rozcestí U čtyř pánů. Zde se můžete rozhodnout, zda půjdete po štěrkové cyklostezce nebo ,minimálně pro mě, atraktivnější cestou přes Růženčinu zahrádku a dál kolem kotelních jam a Harrachových kamenů (podrobněji ve starším článku) až na rozcestí Nad kotelní jámou, kde se obě tyto trasy spojují. My se tentokrát vydáme po štěrkové cestě. I tady jsou totiž krásné výhledy na celý hřeben Krkonoš od Sněžky až po Violík.

Po žluté na Mísečky

Nad Kotelní jámou se vydáváme po upravené kamenité cestě dolů na Horní Mísečky. Při pohledu zpět se můžete kochat výhledem na Kotel. Před vámi se pak otevře pohled, krom Míseček, také na sjezdovky ve Svatém Petru ve Špindlu, na údolí Labe, vrchol Žalý a vedle něj vykukující Vrchlabí.

Kudy z Míseček

Pro nás bylo výhodnější sejít na okraj Špindlerova mlýna do části Labská. Zvolili jsme tedy červenou Bucharovu cestu se zastávkou na chatě Stopa ve zdejším běžeckém areálu, kde jsme si dali výborné jídlo za ještě normální ceny.

Pod Harrachovou skálou jsme odbočili na modrou. Podstatě celou cestu jdete lesem. Pokud máte čas, vyplatí se si cestu kousek prodloužit a zajít na samoobslužný Krkonošský limobar na výbornou Zmrzku z hor či pití. Na začátku luční enklávy nebudete pokračovat z kopce po modré, ale kousek půjdete po zelené, která Vás k Limobaru dovede. Po té se po turisticky neznačené silničce mezi chalupami vrátíte na modrou a dojdete až na hlavní silnici mezi Vrchlabím a Špindlem, přímo k zastávce autobusu. Dolů jsme dorazili po půl šesté. V rozmezí půl hodiny jely hned tři autobusy.

Pokud se potřebujete dostat do centra Špindlu, nechoďte z Míseček po modré, ale po červené Vodovodní cestě. Ta Vás dovede přes okraj Bedřichova přímo do centra. O zmrzlinu nepříjdete . Tu samou totiž koupíte i u ikonického bílého mostu.