Zimní příběh tropické nutrie

Nutrie říční
autor: Norbert Nagel
licence: CC BY-SA 3.0

Z prosluněných jihoamerických mokřadů do ledového sevření Českých řek

Původní domovinou nutrie jsou mokřady, jezera a říční delty Jižní Ameriky, především oblasti Argentiny, Brazílie a Chile. V těchto končinách nutrie nezná pojem „tuhá zima“. Žije v prostředí, kde je vegetace zelená po celý rok, voda nikdy nezamrzá a největším nebezpečím pro ni není mráz, ale jaguáři nebo kajmani. V jihoamerických bažinách je nutrie přirozenou součástí ekosystému, kde její rychlé rozmnožování vyvažuje vysoký tlak predátorů. Je to zvíře stvořené pro teplo, měkké bahno a nekonečnou hojnost šťavnatých vodních rostlin, které nemusí vyhrabávat ze zmrzlé hlíny.

Do Evropy a potažmo do Čech se nutrie dostala jako drahocenný „kožešinový stroj“. Ve 20. století byly farmy plné těchto zvířat, protože jejich hustá podsada byla v módním průmyslu vysoce ceněná. Jenže s úpadkem kožešinového průmyslu se nutrie ocitla ve volné přírodě.

Najednou stála před výzvou, která pro ni byla biologicky naprosto neznámá: českou zimou. Zatímco náš bobr nebo další k nám dovezený severoamerický druh, ondatra pižmová,se na sníh a led připravoval miliony let, nutrie byla do tohoto prostředí vržena prakticky přes noc. To, že u nás dnes prosperuje, není známkou její odolnosti, ale spíše její schopnosti využít slabiny našeho moderního světa.

Tělo, které mrazu prostě nerozumí

Hlavním důvodem, proč je pro nutrii česká zima tak krutá, je její anatomie. Evoluce v subtropické Americe neměla důvod vybavit nutrii mechanismy pro přežití v teplotách pod nulou. Největší slabinou je její dlouhý, šupinatý ocas. Na rozdíl od bobra, který má v ocase tlustou vrstvu tuku a speciální cévní systém pro regulaci tepla, nebo vydry s hustým kožichem, má nutrie ocas prakticky lysý. V silných mrazech se tento ocas stává její Achillovou patou. Krevní oběh se v něm při nízkých teplotách dramaticky zpomalí, aby tělo udrželo teplo v životně důležitých orgánech, což vede k tomu, že tkáň v ocase prostě zmrzne a odumře.

Tento jev je v české přírodě až děsivě běžný. Biologové často pozorují nutrie, které mají z ocasu jen polovinu, nebo jim chybí články prstů na nohách. Dalším problémem je její srst. I když je hustá a relativně teplá, postrádá tu dokonalou vodotěsnost, kterou se pyšní bobr, vydra nebo ondatra. Pokud se nutrie v zimě namočí a následně musí čelit ledovému větru na břehu, prochladne mnohem rychleji než jakýkoliv jiný domácí vodní savec. Je to zvíře, které bojuje s prostředím, jež mu dává jasně najevo, že sem nepatří.

Člověk jako strategie přežití

Jak je tedy možné, že nutrie z našich řek nezmizely po první tuhé zimě? Odpověď leží v jejich vysoké inteligenci a schopnosti socializace s člověkem. Nutrie velmi rychle pochopily, že česká krajina se změnila v mozaiku „tepelných ostrovů“. Stahují se do měst, kde jsou řeky ohřívány odpadními vodami z průmyslu a domácností, díky čemuž hladina zamrzá mnohem později nebo vůbec. Městská nábřeží a parky jim poskytují úkryty je teplota i o několik stupňů vyšší než v otevřené krajině.

Druhým pilířem jejich přežití je fenomén krmení. Pro mnoho lidí je nutrie „roztomilý vodní potkan“, kterého rádi pohostí starým pečivem nebo zeleninou. V přírodě by nutrie v lednu a únoru hlady pravděpodobně zahynula, protože neumí budovat podvodní sklady jako bobr a nemá tak odolné tělo jako ondatra a vydra. Ale díky lidské štědrosti získává v nejkritičtějším období roku obrovské množství energie bez námahy. Tento neustálý přísun kalorické potravy jí umožňuje vykompenzovat obrovské tepelné ztráty a přečkat i období, kdy by její divocí předci v mrazu neměli šanci. Z divokého zvířete se tak stává polodomácí žebravý obyvatel městských toků.

Demoliční četa v hebkém kožichu

Ačkoliv se život nutrie v zimě může zdát jako dojemný příběh o boji proti nepřízni osudu, pro českou krajinu představuje tento druh vážný problém. Nutrie totiž v zimě nespí a jejich hlad je neukojitelný. Protože si nedělají zásoby, musí neustále rýt v březích a hledat kořeny rostlin. Na rozdíl od bobra, který břehy spíše zpevňuje svými stavbami, nutrie v nich hloubí rozsáhlé systémy chodeb, které nemají žádnou pevnou strukturu. Výsledkem je narušená stabilita břehů, které se následně při jarním tání a zvýšeném průtoku vody hroutí do řek.

Jejich vliv na původní ekosystémy je drtivý. Nutrie dokáží doslova zlikvidovat vegetaci v okolí vodních ploch, která by jinak sloužila jako úkryt pro hnízdící ptáky nebo jako potrava pro další běžné druhy našich vod. Tento „jihoamerický vetřelec“, který tu nemá nepřítele a dokázal se přizpůsobit životu s člověkem tak mění tvář českých řek k obrazu svému, často k nelibosti vodohospodářů a ochránců přírody.

Strategie věčného mládí a početné rodiny

Konečným trumfem v rukávu nutrie, který jí umožňuje ovládnout české toky i přes nepříznivé zimní podmínky, je její neuvěřitelná plodnost. V ekologii se tomu říká R-strategie: vsadit vše na kvantitu. Nutrie může mít mláďata v podstatě kdykoliv během roku, pokud má dostatek potravy. To znamená, že i když přijde extrémně tuhá zima, která zlikviduje třeba osmdesát procent místní populace, zbývajících pár jedinců dokáže během jediného roku stavy obnovit. Mladé nutrie dospívají velmi rychle a kolotoč rozmnožování se nezastaví ani v prosinci, pokud jsou mírné podmínky.

Tato populační dynamika dělá z nutrie téměř nezničitelný druh. Zatímco bobr vychovává jen pár mláďat ročně a dává si na čas, nutrie chrlí jednu generaci za druhou. V kombinaci s mírnějšími zimami posledních let a absencí přirozených predátorů, jako jsou velcí dravci nebo vlci (kteří by si ji v blízkosti lidských sídel troufli lovit), se nutrie stala úspěšným kolonizátorem. Její zimní život je sice plný utrpení, omrzlých ocasů a neustálého hladu, ale jako druh je nutrie v Česku vítězem, který dokázal z nepřízně osudu vytěžit maximum.

Příběh nutrie u nás je připomínkou toho, jak křehká je rovnováha přírody a jak silně do ní zasahujeme. Až ji příště uvidíte na břehu řeky, uvidíte zvíře dvou tváří: na jedné straně statečného bojovníka, který se nevzdává ani v mrazu, na straně druhé biologickou hrozbu, která nám ukazuje, co se stane, když se tropy potkají s mírným pásem uprostřed Evropy.

Zdroje: Světově vyhlášená česká nutrie a problém na českých řekách

GROLMS, Joscha. Stopy evropských zvířat - Určujeme a interpretujeme stopy a pobytové znaky. Přeložil Tomáš KAPIC. Brno: Nakladatelství Kazda, 2023. 816 s. ISBN 978-80-7670-122-9.

ANDĚRA, Miloš a Jiří GAISLER. Savci České republiky: popis, rozšíření, ekologie, ochrana. 2. upravené vydání. Praha: Academia, 2012. 286 s. ISBN 978-80-200-2185-4.