Zimní život bobra

Bobr evropský při stavbě
autor: Jacek Zięba
licence: CC BY-SA 3.0

Pevnost, která dýchá uprostřed mrazu

Základem bobřího zimního úspěchu je jeho hrad, monumentální stavba z větví, bahna a trávy, která na první pohled může působit jako chaotická kupa dříví. Ve skutečnosti se však jedná o sofistikovanou nízkoenergetickou stavbu, která by mohla konkurovat moderním pasivním domům. Před příchodem prvních mrazů bobří rodina horečně pracuje na „zateplení“. Každou skulinu mezi větvemi pečlivě vyplňují bahnem a tlející vegetací, která po zamrznutí vytvoří neprostupnou vrstvu, tvrdou jako beton. Tento přírodní kompozit plní dvojí roli. Jednak chrání obyvatele uvnitř před predátory, a jednak funguje jako dokonalá tepelná izolace.

Uvnitř tohoto hradu se nachází ložnice, vystlaná suchými dřevěnými hoblinami a trávou. Díky tělesnému teplu celé bobří rodiny, která se k sobě v mrazivých nocích tiskne, se uvnitř udržuje teplota výrazně nad bodem mrazu, i když venku mrzne až praští. Zajímavým detailem je větrací šachta. Bobři při stavbě instinktivně nechávají na samém vrcholu hradu místo, kde bahno chybí. Právě tudy odchází vydýchaný vzduch a přichází čerstvý. Za jasných mrazivých rán pak může pozorný poutník u břehu spatřit magický úkaz – z hromady klacků stoupá jemný obláček páry. Je to jasné znamení, že hluboko uvnitř, v bezpečí a teple, pulzuje život.

Podvodní spižírna

Jednou z největších výzev zimy je nedostatek potravy. Bobr se však na rozdíl od jiných zvířat nespoléhá na náhodu ani na tukové zásoby v těle jako jediný zdroj energie. Vytváří si totiž podvodní lednici, jejíž efektivita je ohromující. Ještě než hladina zamrzne, bobři kácí vrby, olše a osiky v okolí svého teritoria. Větve pak transportují k vchodu do svého hradu, který je vždy bezpečně ukryt pod hladinou. Zde je zapichují do bahnitého dna nebo je důmyslně zaklínají pod kořeny stromů tak, aby nevyplavaly. Vzniká tak ohromná zásoba čerstvého dřeva, která zůstává pod ledem v ideální kondici.

Studená voda funguje jako konzervant. Zatímco větve na souši vysychají, pod vodou zůstává lýko, které je pro bobra hlavním zdrojem cukrů a minerálů, šťavnaté. Když pak ledová krusta uzavře přístup k okolnímu světu, pro bobra se vlastně nic nemění. Jednoduše vyplave ze suchého hnízda přímo do vody, uštípne si připravenou větev a odnese si ji zpět „do obýváku“. Tam ji v klidu okouše. Zbylé holé dřevo pak využije k dalšímu zpevnění své stavby nebo ho jednoduše nechá odplavit proudem.

Ocas jako baterie a kožich, který nepromokne

Příroda bobra pro zimní podmínky vybavila několika unikátními vylepšeními. Jeho srst je neuvěřitelně hustá – na jednom čtverečním centimetru kůže se nachází až 23 000 chlupů. Pro srovnání, člověk jich má na hlavě jen několik stovek. Tato srst je navíc pravidelně promašťována výměškem speciálních žláz, díky čemuž je naprosto vodotěsná. Když bobr vyleze z ledové vody, stačí se jen jednou pořádně otřepat a jeho podsada zůstává suchá a hřejivá. Je to biologický zázrak, který mu dovoluje strávit v podchlazené vodě dlouhé desítky minut bez rizika podchlazení.

Ještě zajímavější je však jeho ikonický ocas. Většina lidí si myslí, že slouží jen jako kormidlo nebo k varovnému plácání o hladinu, ale v zimě se jeho funkce mění na životně důležitý zásobník. Bobr si do něj během hojného podzimu ukládá přebytečný tuk. Ocas se tak stává jakousi externí baterií, ze které tělo čerpá energii v dobách, kdy je venku příliš nebezpečno nebo kdy jsou zásoby pod ledem hůře dostupné. Navíc funguje jako tepelný výměník. Bobr dokáže regulovat průtok krve v ocase tak, aby minimalizoval tepelné ztráty v mrazivé vodě, nebo naopak odváděl přebytečné teplo, pokud by se v zatepleném hradě příliš přehřál.

Rodinný krb pod ledem

Zimní život bobra je také příběhem o rodinné soudržnosti. Na rozdíl od mnoha jiných savců, kteří žijí samotářsky, jsou bobři silně sociální zvířata. V jednom hradě spolu přezimuje rodičovský pár, loňská a nová jarní mláďata. Tato společná izolace má hluboký smysl. Více těl znamená více tepla, ale také více času na důkladnou péči o srst, která je pro přežití v zimě klíčová. Bobři tráví hodiny vzájemným vískáním a čištěním kožichů, čímž upevňují rodinné vazby a udržují svou přirozenou izolaci v perfektním stavu.

Pod ledem se také odehrává tichá komunikace. Bobři jsou v zimě aktivnější, než bychom si mysleli, a jejich životní rytmus se přizpůsobuje tmě. Pod hladinou se orientují pomocí svých citlivých hmatových vousů a skvělého sluchu. Led nad jejich hlavami pro ně není vězením, ale naopak ochranným štítem, který je odděluje od mrazivého větru a pozemních nepřátel.

Architekti krajiny

Přestože se zdá, že bobr v zimě jen pasivně přežívá ve své pevnosti, jeho vliv na českou krajinu je cítit i v lednu. Jeho hráze, které vybudoval během roku, i v zimě fungují jako retenční nádrže. Zadržují vodu v krajině, což je v čase klimatických změn nesmírně důležité. Zamrzlá bobří jezera poskytují útočiště mnoha dalším druhům. Pod ledem, v blízkosti bobřích staveb, nacházejí klidnější vodu ryby, které zde hledají ochranu před dravci a prudkým proudem. I hmyz a obojživelníci využívají stabilnějšího mikroklimatu, které bobří inženýrství vytváří.

Je to zvíře, které nás učí, že zima není nepřítelem, ale jen další výzvou, kterou lze s trochou inteligence, píle a dobrého plánování nejen přečkat, ale i ovládnout. Až příště půjdete kolem zamrzlé řeky a uvidíte okousaný kmen vrby, vzpomeňte si na to, že jen pár metrů od vás, pod neprostupným ledem, probíhá jeden z nejúžasnějších inženýrských výkonů planety.

Zdroje:
Nálezová databáze AOPK
ANDĚRA, Miloš a Jiří GAISLER. Savci České republiky: popis, rozšíření, ekologie, ochrana. 2. upravené vydání. Praha: Academia, 2012. 286 s. ISBN 978-80-200-2185-4.