Starokladrubský kůň, naše rodinné stříbro

Kladrubáci, jak se také starokladrubským koním říká, jsou využíváni ve vozatajství, drezůře či v parkurových soutěžích, ale uplatnění nachází díky svému výbornému charakteru i v policejních službách. Ač známější jsou kladrubští bělouši, existuje i jejich tmavá verze, kladrubští vraníci. Ti vynikají výrazně sytou černou barvou s leskem a bez odznaků. Charakteristickým poznávacím znamením je především jejich klabonosá hlava a tělo s klenutým krkem, delší zádí a nevýrazným kohoutkem. Bělouši i vraníci jsou vytrvalí, spolehliví, snadno ovladatelní, jsou vyrovnaní, pracovití a co je nesmírně důležité, jsou také nesmírně učenliví. Na první pohled vás zaujme jejich vysoký chod. Zajímavostí je to, že i hříbata běloušů se rodí černá. Jsou to však bělouši vybělující, což zní tak trochu jako jazykolam, ale ve skutečnosti to znamená, že mladí koníci ze své černé podoby brzy vyrostou a budou vypadat, jako by z oka vypadli svým rodičům.

Kladruby nad Labem, kde se v ohradách tito ušlechtilí krasavci prohání, se staly domovem ušlechtilých koní již v 16. století. Do roku 1491, kdy Kladrubské panství zakoupil Vilém z Pernštejna a nechal ho velkolepě zvelebit, patřívalo klášteru premonstrátů z Litomyšle. V roce 1560 prodal Jaroslav z Pernštejna panství královské komoře a později ho získal císař Maxmilián II. Ten nechal přivézt první starošpanělské koně a založil zde hřebčinec. Kdo by tehdy tušil, že tím byly položeny základy proslulého a dodnes uznávaného chovu. Císař Rudolf II., který byl sám velkým milovníkem španělských koní, roku 1579 udělil hřebčínu v Kladrubech nad Labem statut císařského dvorního hřebčína.

Zdejší zámek se jako mnoho jiných objektů nevyhnul přestavbám. Když jej potkalo neštěstí v podobě velkého požáru, byl poničen, včetně kostela a stájí a naneštěstí při požáru shořely i veškeré plemenářské záznamy. Koně, kteří zbyli, byli přesunuti do Maďarska a vypadalo to, že tím jejich chov zde skončil. Díky Císaři Josefu II., který se postaral obnovu zámeckého areálu, mohli být však později přivezeni nazpět.

S trochou nadsázky lze říci, že koně si tu žili královsky, například v krásných empírových stájích, vystavěných v letech 1836 až 1844. Čas přinesl mnohé změny a kupříkladu za císaře Františka Josefa I. proběhla pseudorenesanční přestavba. Hřebčín se zámkem zůstal v majetku císařské rodiny až do konce habsburské monarchie roku 1918.

Chov koní v Kladrubech nepřetržitě pokračuje. Z kombinace starošpanělské a staroitalské krve vznikl výborný kočárový kůň, který byl a dodnes je používán hlavně k různým ceremoniím a reprezentaci. Jeho mohutné tělo a typická klabonosá hlava, z něho činí nepřehlédnutelného zástupce své rasy. Kladrubáci působili jako kočároví koně ve dvorních stájích na Hradčanech i ve Vídni, dnes jsou mimo jiné také například ozdobou dánského královského dvora, působí ve službě na Švédském dvoře či u švédské jízdní policie.

Součástí Národního hřebčína Kladruby nad Labem je také hřebčín ve Slatiňanech, který vznikl v roce 1898 jako zámecký hřebčín pro dostihové koně a koně pro na parforsní hony, které se tehdy těšily velké oblibě. Dnes se v objektu nachází také známé Hipologické muzeum, které potěší srdce každého milovníka koní. K vidění je zde řada rozsáhlých sbírek a zajímavých i velmi vzácných exponátů. Když fandíte koním při Velké pardubické steeplechase, možná díky všem obřím skokům a překážkám vaší pozornosti více méně unikne nevysoké dvojbradlí, známé pod názvem Poplerův skok. Jedna z vitrín zdejšího muzea ukrývá dres jednoho z nejvýznamnějších dostihových jezdců, Rudolfa Poplera, který měl na sobě oblečený při svém tragickém pádu v Pardubicích, při němž zahynul. Tento skok byl pojmenován právě po něm.

Většinou si lidé pod pojmem starokladrubský kůň vybaví klabonosého bělouše, ale ve slatiňanském hřebčíně je chována také jeho již zmíněná černá varianta, starokladrubský vraník. Tento kůň vznikl pro ceremoniální účely panovnických dvorů. Býval zapřahán do kočárů vysokých církevních hodnostářů a také sloužil k pohřebním účelům. Není tomu tak dávno, kdy na poslední cestě doprovázeli starokladrubští vraníci i bývalého prezidenta Václava Havla.

Celý areál plný koní jmen zvučných rodových linií se rozprostírá uprostřed krásné přírody a opravdu výjimečně krásné jsou zdejší nádherné starobylé aleje. Jedna z nich, Františkova, která spojuje stáje v Kladrubech a Selmicích, je celých 3,5 km dlouhá. Některé ze stromů poskytují útočiště chráněným živočichům, ať jsou to vzácní brouci, ptáci či třeba netopýři. Pro zachování alejí byla nutná revitalizace, některé ze stromů, pamatujících prapředky zdejšího stáda musely být pokáceny a na jejich místech zapustily kořeny stromy nové. Zvláštností je, že zásluhu na tom mají také návštěvníci. Některé ze stromů vysadil děda pro své vnuky, další syn pro svého tatínka a nechybí ani takový, který vyrůstá jako poděkování pro koně.