Naše projekty:   magazín Bejvávalo.cz   —   originální samolepky na stěnu Pieris.cz   —   efektní sdílení PDF souborů DraGIF.cz

Infanticida u zvířat (2. část)

autor: Veronika Bezděková
Třetím typem infanticidy je zabíjení mláďat jiného samce za účelem získání jeho matky. Má v podstatě dvě formy, jinou u promiskuitních a jinou u polygamních nebo monogamních druhů.

U promiskuitních druhů mají někteří samci tendenci zabíjet mláďata samic, která se s nimi nepářila. Proto se samice snaží spářit se všemi samci ze skupiny, aby její mláďata byla v bezpečí. Tento jev je například pokládán za důvod promiskuity šimpanzích samic. U nich se však projevuje ještě jedno zajímavé a zcela protikladné chování - život v dočasně monogamních čili konzortních párech. Běžně se šimpanzí samice nabízí všem samcům (s výjimkou svých bratrů) ve skupině, kteří na ni pokojně čekají "ve frontě", ale v případě konzortního páru na dobu své říje a často i mimo ni odcestuje se "svým" samcem mimo skupinu a ostatním samcům se vyhýbá. Konzortní pár může trvat i nepřetržitě několik let po sobě a může být znovu obnoven i po přerušení během březosti a laktace. V podstatě v každé šimpanzí populaci nějaký konzortní pár je a někde v nich údajně žije až 50% dospělých jedinců. Je dokázáno, že samec z konzortního páru hájil mláďata "své" samice před nebezpečím, a to i uvnitř skupiny. Konzortní pár by tak mohl představovat jiný typ ochrany mláděte před infanticidou. Ovšem u šimpanzů bylo prokázáno i to, že se určité jinak velmi povolné samici některý samec znelíbil a zatvrzele s ním odmítala kopulovat, přestože se ji k tomu snažil všemožně donutit. Její mládě přitom nakonec odmítaným samcem ohrožováno nebylo. Tento typ infanticidy tedy zřejmě v současnosti u šimpanzů nehraje velkou roli.

Problémem to ale zůstává u jiných druhů, např. u kočkodanů. U nich je přímo prokázána zajímavá ochrana mláďat před zabíjením - protože by samice během říje nestačila upevnit vztahy se všemi samci, nemá žádné znaky upozorňující na ovulaci a páří se dlouho před ní i během ní a také během březosti tak dlouho, dokud na ní ještě není vidět těhotenství. Poté přestane. Předpokládá se, že samice klame samce vědomě a snaží se je tak přesvědčit, že každý z nich může být otcem mláděte. Pokud některého z nich "nezvládne", může opravdu počítat s vážným ohrožením mláděte z jeho strany. Skrytá ovulace tak byla prokázána jako významný prvek ochrany mláďat v promiskuitních skupinách.

Skrytá ovulace se však vyskytuje také u těch monogamních druhů primátů, které se vyvinuly z promiskuitních, a u nich pak slouží druhotnému účelu: nutí samce zůstávat s partnerkou, protože ten si není jist, zda ovulace jeho družky nenastane právě ve chvíli, kdy se on bude snažit oplodnit jinou samici (která navíc ovulaci zrovna mít nemusí) a kdy jeho partnerku proto v době jeho nepřítomnosti může oplodnit jiný samec. (Tento důvod monogamního chování samce mizí v době partnerčiny březosti, kdy oplodněna cizím samcem být nemůže. ) Podle nových výzkumů se předpokládá, že také u lidských předků vznikla skrytá ovulace jako ochrana před infanticidou v promiskuitních společnostech a posléze posloužila pro upevnění vztahu muže a ženy.

Ale zpět k třetímu typu infanticidy: u polygamních druhů si dominantní samec hlídá harém samic a je otcem všech mláďat, která chrání. Nevěra se u nich (v podstatě?) nevyskytuje, protože samec střeží všechny samice a zároveň nemá čas si najít vztah mimo harém. Pokud je samec poražen, jeho přemožitel bezpečně ví, že mláďata nejsou jeho a proto je všechna pozabíjí. Tím vyvolá okamžitý nástup plodnosti u jejich matek, které by o tato svá mláďata jinak pečovaly ještě řadu měsíců či dokonce let. Nový dominantní samec se tak zbaví cizích genů a urychlí početí vlastních mláďat. Když bylo toto chování poprvé odhaleno (u lvů), vyvolalo šok a bylo považováno za úchylku některých násilnických samců. Dnes je vnímáno jako zcela obvyklé a pragmatické chování samců a bylo objeveno i u řady dalších "velkých koček", ale také u hrochů, zeber, goril horských a hulmanů posvátných. Pravděpodobně bude zjištěno ještě řady dalších druhů.

Je velice zajímavé, že např. u goril, zeber a lvů se pojí s výraznou péčí samců o vlastní mláďata. Lvi během lovu lvic působí v podstatě jako chůvy svých mláďat a chrání je nejen před jinými lvy, ale také hyenami a jiným nebezpečím. Jsou též jedinými důslednými garanty bezpečí mláďat i za přítomnosti lvic, protože např. hyeny skvrnité rozhodně nepovažují lvice za něco, co by zabránilo útoku hyen na lvíčata. U zeber je situace obdobná, u goril ještě doplněná o případné převzetí péče o mládě po ztrátě jeho matky. Tato paralela možná není náhodná - jestliže samec tolik investuje do péče o mláďata, chce mít jistotu, že budou jeho vlastní.

U horských goril je zabíjení mláďat typické nejen po převzetí harému novým samcem, ale i v případě přidání se kojící samice s mládětem k jiné skupině. Samice je sice ochotně přijata, ale její mládě bezpodmínečně zabito. Někdy samice svou původní skupinu opustí dobrovolně, protože její sociální postavení je velice nízké, a mládě ponechá v péči dominantního samce jakožto jeho otce. Ten se mláděti snaží matku nahradit a obvykle zajistí jeho přežití, někdy to však mládě přesto nepřežije. Ovšem pokud by ho matka vzala s sebou, znamenalo to pro něj smrt zcela nevyhnutelně. Proto samice s malým mládětem obvykle zůstávají v původní skupině až do doby jeho relativního osamostatnění se i v případě, že žijí zcela na okraji skupiny a jsou ostatními samicemi neustále napadány.

Ale často samice goril horských nemají jinou možnost, než se začlenit do jiného harému - pokud je zabit dominantní samec, hledají totiž všechny jeho samice nové působiště a všechna jejich malá mláďata budou také zabita. To se běžně stává při (nelegální!) snaze o odchyt mláděte, třeba pro nějakou ZOO - i když je odchyceno jediné mládě a není zabita žádná ze samic (nebo jen matka chyceného mláděte), samec je vždy odstřelen z důvodů bezpečnosti. (Takovým způsobem bylo bohužel jednou dodáno gorilí mládě i do pražské ZOO, dlužno ovšem říci, že bez vědomí vedení ZOO o způsobu jeho získání. Šokovaní ošetřovatelé zjistili, že mělo ještě v nožičce náboje...)

U polygamních druhů tedy závisí život mláděte na životě jeho otce. Může však být zavražděno i ještě za jeho života - mladí samci bez harému totiž útočí na cizí harémy a snaží se odvléci nějakou samici. Pokud má mládě, zabijí ho přitom. Ale často při přepadu jen pobijí mláďata a zase zmizí. Snaží se tak ubohé pozůstalé matky přesvědčit, že jejich samec není schopen ochránit jejich mláďata a bylo by vhodnější dobrovolně emigrovat, třeba k nim, oni už by si je ohlídali... (Týká se to nejčastěji právě mladých samic na okraji skupiny, jejichž ochraně je dominantním samcem věnována minimální pozornost. U goril totiž neplatí, že se samci zajímají přednostně o mladé samice, největší péči se těší "první manželka" a postupně po řadě další. Situaci ještě zhoršují staré samice, které dělají někdy mladým ze života vysloveně peklo a ohrožují i jejich mláďata. Paradoxně tak je pro odrostlejší mládě bezpečnější jeho svěření do péče jeho otce, který bude věnovat maximální pozornost každému svému mláděti bez ohledu na svůj vztah k jeho matce, než kdyby s ním jeho matka zůstala. Navíc pokud se tato mladá samice připojí k nějakému mladému "samotáři", stane se jeho "první manželkou" a po zbytek jeho života budou její mláďata v bezpečí.)

Vědci spočítali, že třetina mláďat goril horských zemře infanticidou a každá samice tímto způsobem ztratí průměrně jedno mládě. Není pochyb, že u promiskuitních šimpanzů takové ztráty na mláďatech nejsou. Zajímavý by však byl výzkum u goril nížinných, u kterých je údajně prokázáno páření s více samci ve skupině. Jejich sexuální chování bylo dříve pokládáno za původnější než harém u goril horských, podle nejnovějších informací však bezprostřední předek goril a šimpanzů (a člověka) žil v harémech. Jestli je to tak, pak by se u goril nížinných opět jednalo o adaptaci proti infanticidě. Bohužel o gorilách nížinných máme zatím jen málo informací, takže nevíme, zda u nich opravdu k infanticidě nedochází a jak jejich soužití vůbec funguje.

Také u hrochů existuje ještě i jiná forma infanticidy ze strany samců - zabíjení mladých samečků jejich staršími bratry. U hrochů totiž vládne následující režim: dominantní samec toleruje ve svém stádě své dorůstající syny, dokud se mu nepostaví na odpor. Pak následuje souboj a jejich vyhnání nebo naopak porážka starého samce, jeho vyhnání a převzetí samic mladým samcem. Nového vládce čeká ovšem také dřív či později souboj se svými stejně starými a mladšími bratry. No a bylo doloženo, že mladý samec z otcovy skupiny náhle zaútočil na malého bratříčka a zabil ho. Odstranil tak jednoho z budoucích konkurentů. Údajně k zabíjení mláďat mladými samci dochází zcela výjimečně a nikdy se nejedná o samičky, vždy pouze o samečky. Není tedy pravda, že by u zvířat nikdy nedocházelo k zabíjení příbuzných mláďat! Ostatně se zdá, že i při útocích mladých samců nehraje příbuzenství s jejich oběťmi velkou roli.

Mimořádně zajímavé příklady infanticidy jsou doloženy u hulmanů posvátných. Někdy totiž nový samec nezabije žádná mláďata, jindy jen samečky nebo dokonce jen jejich část, v jiných případech zase povraždí mláďata obou pohlaví. Velice zde záleží na mentalitě nového vůdčího samce. Hulmani posvátní chovaní v ZOO Ústí nad Labem jsou například považovány za mimořádně mírné jedince, u kterých není vůbec pozorována žádná agresivita vůči žádnému členu skupiny včetně nově příchozích ani vůči ošetřovatelům. Jejich dominantní samec by zřejmě byl schopen cizí mláďata přijmout. Jiní jedinci mohou být podstatně méně snášenliví a snažit se cizí mláďata zcela zlikvidovat, čímž se zbaví cizích genů. Ani zabíjení pouze samečků nepostrádá logiku - samec si tím zajišťuje budoucí sexuální partnerky. Nejzajímavější je zabití pouze části samečků, které má pravděpodobně souvislost s odmítavým chováním jejich matek. Stává se totiž, že je některé samice nechtějí nového dominantního samce přijmout a ten se jim pak všemožně mstí. Problematika výběru nevlastních mláďat určených k likvidaci u hulmanů však ještě čeká na podrobnější prozkoumání.

Zdá se, že zvířata mají určitou možnost volby, zda nevlastní mláďata zabíjí nebo je budou vychovávat. Nedávno dávali v televizi film o hyenách čabrakových. Hyeny jsou notoricky známé jako skupinová zvířata s dominancí samic, jenže to se týká především hyen skvrnitých. Hyeny čabrakové žijí v párech nebo v rodinných skupinkách s více generacemi mláďat a mláďata jsou zcela závislá na otcovské péči. Samec ze sledovaného páru hyen s maličkými mláďaty však zemřel na následky zranění z kratičkého souboje o potravu s mnohem mohutnějším sousedem. Šlo o pár lehkých kousnutí, která se ale bohužel zanítila a způsobila otravu krve. Po jeho smrti soused začal okupovat teritorium původní rodiny a zajímat se o mláďata. Samice byla strachy šílená, že je pozabíjí, což ostatně očekávali i komentátoři. Když se jednou vrátila a našla svou noru tichou, zato obydlenou sousedem, vrhla v zuřivosti na samce. Ten ale pokorně vyklidil pole a za ním vykoukli malé hlavičky, zcela nepoškozené. Od té doby chodil samec k rodince stále častěji a začal mláďatům přinášet jídlo. Ta zapomněla na strach, vrhla se nadšeně na jídlo a potom i na štědrého dárce, se kterým si začali hrát jako s otcem. On hru opětoval. Samice nejdřív jen nevěřícně zírala, ale nakonec se podařilo přesvědčit i ji, čímž vznikla nová rodina. Komentátor si pospíšil s logickým vysvětlením - samice bude novému druhovi důvěřovat a všechna ostatní mláďata budou už jeho. Přitom nevlastní mláďata budou poskytovat péči jeho vlastním mláďatům v rámci rodinné skupiny. To je jistě logické, stejně ovšem jako to, že když nevlastní mláďata zabije, bude mít vlastní mláďata dříve a zabrání šíření genů svého předchůdce. První řešení je prospěšné dlouhodobě, druhé krátkodobě.

Zdá se, že zvířata s jednodušším myšlením volí řešení krátkodobá a inteligentnější dlouhodobá, rozhodně to ale není pravidlem. V každém případě existence více stejně logických řešení nabízí možnost pro volbu a snad umožňuje i případný vznik soucitu. Většina vědců ale nemá moc pochopení pro to, že by zvířata mohla dokázat rozhodovat a snaží se jejich jednání vysvětlit instinkty. Proto se ani do výzkumu těchto záležitostí nepouštějí. Milovníkům zvířat se zase zdá téma infanticidy natolik děsivé, že před ním zavírají oči.

Není tak zcela vyřešena otázka, zda se skutečně samci monogamních druhů dopouštějí infanticidy a zda je u nich méně častá než u polygamních druhů, případně zda mají možnost volby i jiní polygamní samci než hulmani. Slyšela jsem, že i lev se v ojedinělých případech může rozhodnout nevlastní mláďata ušetřit, ale bohužel bez jakýchkoliv konkrétních podrobností. Je možné, že u monogamních druhů může být infanticida výjimkou z pravidla a u polygamních pravidlem, ze kterého jsou možné výjimky, ale zatím to nelze bezpečně tvrdit. K objasnění je bezpodmínečně nutný další výzkum. Jediný nepochybný fakt je, že minimálně v některých případech možnost volby zabití či nezabití nevlastních mláďat u samců existuje.

Fotografie:Luboš Mráz - www.naturfoto.cz





autor:
Veronika Bezděková

datum vydání:
14. prosince 2004


 

Líbí se Vám naše články? Sledujte nás na Facebooku nebo pomocí RSS kanálu!
Nabízíme Vám také možnost zveřejnění reklamního článku, kterým můžete oslovit tisíce našich čtenářů.






Debata k článku Infanticida u zvířat (2. část)


Další publikování a šíření obsahu serveru Příroda.cz je bez souhlasu provozovatele zakázáno.
Pokud chcete nějaký obsah převzít tak nás prosím kontaktujte.

© 2004 - 2020 PŘÍRODA.cz
ISSN 1801-2787

Magazín PŘÍRODA.cz je soukromý projekt, provozováný už od svého začátku v roce 2004 zcela BEZ DOTACÍ či jakékoliv jiné státní podpory.