Naše projekty:   magazín Bejvávalo.cz   —   originální samolepky na stěnu Pieris.cz   —   efektní sdílení PDF souborů DraGIF.cz

Infanticida u zvířat (3. část)

autor: Veronika Bezděková
Podle předchozích údajů v článku by se mohlo zdát, že samci jsou ďábelská stvoření, vraždící s oblibou mláďata ubohých bezbranných samic. Bez samců by nepochybně zavládl na světě klid, mír a všeobecná harmonie, jak se snaží dokázat feministky! Jde ale o naprostý omyl.

Samice samozřejmě cizí mláďata zabíjí také. Při zabíjení cizích mláďat vlastního druhu u samotářských zvířat nebo mláďat z nepřátelské skupiny u společenských zvířat se nijak neliší od samců. Vedle toho však užívají zvláštní typy infanticidy, při kterém navíc preferují zabíjení samiček. U druhů, kde jsou samice dominantní, touto infanticidou zlikvidují budoucí konkurentky i poškodí psychiku jejich nešťastných matek. Zde je otázka volby nepochybná - většina vedoucích samic mláďata ostatních samic ze skupiny nevraždí a i ty, které to dělají, neútočí na mláďata všech samic. Hodně záleží na psychice a zejména agresivitě dominantních samic a jejich vztahu k matce oběti.

Zabíjení mláďat samicemi se ale vyskytuje i u šimpanzů, kde o dominanci samic nelze mluvit. Spolehlivě doložené případy byly spojeny s kanibalismem a skončily po narození vlastního mláděte "vražednice". Pak se již neobnovily. Šimpanzí samice zřejmě nerozlišovala mezi šimpanzím mládětem a kořistí. Šimpanzi si totiž běžně hrají s malými paviány a také je loví a jedí. Zcela jistě se ovšem jednalo o patologický případ narušené samice. Děsivé na něm bylo hlavně to, že probíhal veřejně a nikdo nepřišel žádné z ohrožených samic na pomoc mimo jediného samce z konsortního páru. Jeho mláďata také byla jediná, která ve skupině přežila - samozřejmě s výjimkou potomků agresorky. Takže i její chování bylo svým způsobem logické a navíc se nasytila velmi výživnými proteiny. Jiný případ vysloveného kanibalismu nebyl zaznamenán, ale je poměrně časté, že se samice snaží ukrást mládě jiné samici, zatímco ta šílí strachy a utíká s ním co nejdál od skupiny.

Samice ale nejsou dobré lovkyně (sami kořist neloví, to je práce samců), takže mláďata většinou tyto útoky přežijí. Zde je motivem infanticidy zřejmě skutečně konzumace opičích mláďat, která může smazávat v psychice samic rozdíl mezi šimpanzím a paviáním mládětem. Zejména v prokázaných případech, kdy se šimpanzí mládě spřátelí s paviánkem a dospělí mu ho zabijí a předloží k jídlu, může mít tento zážitek v dospělosti na samice negativní vliv. Otázka ovšem je, proč jen na samice a ne na samce. Odpověď zatím neznáme. Snad tu hraje roli to, že samec při promiskuitním chování může být otcem kteréhokoliv mláděte, zatímco samice bezpečně ví, která mláďata jsou její, a ta odlišuje od všech ostatních.

Všechny výše uvedené případy se ovšem týkaly zabíjení cizích mláďat. Ale i u zvířat se vyskytuje zabíjení mláďat vlastními rodiči. Nejčastějšími pachateli jsou samci z druhů, kde otcové nemají k mláďatům žádný vztah, ačkoliv si vztahu s jejich matkou jsou vědomi. Zvláště časté je to třeba u jinak velice inteligentních vyder mořských, kde samci unášejí mláďata matkám a zabíjí je nebo vrací až za "výkupné" odevzdáním úlovku. Často také kradou potravu pro mláďata a odsuzují je k smrti hladem. Evidentně nechápou, že ten malý tvoreček je nejen potomkem samice, se kterou se pářili, ale i jejich potomkem.

Podobně si může počínat tygr, který občas touží udržovat s tygřicí vztah i po skončení páření. V přírodě ho tygřice vyžene nejpozději po narození mláďat, v ZOO je pár někdy spolu ponechán s různým výsledkem: někdy se naplnily obavy matky a otec potomka sežral, jindy si k němu vytvořil dojemný vztah a všechna další mláďata u něj bylo možno ponechat bez obav. Tyto zkušenosti se týkají i jiných samotářských zvířat a ukazují, k čemu vlastně slouží soužití samce a samice: pokud samec uznává otcovství, není mláďatům nebezpečný a naopak je chrání a třeba i zčásti živí. Přežije tak daleko větší počet mláďat. Zároveň se v něm ale vytvoří tendence zabíjet nevlastní mláďata. Že klady a zápory z vědomého otcovství se v různých prostředích vyskytují různě, dokazuje i fakt, že u řady druhů se postupně střídalo samotářství a život v páru či harému.

U zvířat, kde samec pečuje o mláďata, je infanticida vlastních potomků doložena vedle lidí jen u hulmanů posvátných. I tam se jedná jen o výjimečné případy a zdá se, že vražda mláděte má sloužit jako trest jeho matky. Snaha ublížit odbojné samici tak někdy převáží nad zájmem o vlastní mládě. Zajímavé je, že právě u hulmanů, jak už bylo řečeno, je zacházení s mláďaty vysoce závislé na osobnosti samce, takže zatímco některý toleruje cizí mláďata, jiný je schopen pozabíjet vlastní. Pozorovatelé tvrdí, že u hulmanů jde o vzácnější jev než u lidí, ale tento názor nemusí být objektivní. Hulmanů je také méně než lidí a přesná statistická vyhodnocení zatím nebyla vypracována. Důležité je, že k tomu u hulmanů může dojít a že to u jiných druhů pozorováno nebylo.

Ovšem samec může svým mláďatům škodit i jiným způsobem: u hranostajů bylo pozorováno, že samec někdy vyčká odchodu samice a pak své nedospělé dcerušky násilím oplodní. Jeho sperma v nich zůstane až do dospělosti a pak způsobí početí, takže se stane otcem svých vnoučat. Není pochyby, že se jedná o velice bolestivou a traumatizující zkušenost pro maličké samičky, ještě závislé na mateřském mléce. Nejde o obvyklé chování, mnozí samci se toho nedopouštějí, navíc část samic vychovává mláďata sama, snad kvůli obavě z takovéhoto jednání samce. Ale možná jen byly oplodněny samcem, který nebyl ochoten převzít podíl na péči o mláďata. Otázka je, zda si je samice vědoma incestního chování samce a zda je s ním srozuměna. Když ale vezmeme v úvahu, že samec vždy velmi pečlivě vyčká, až bude samice dostatečně daleko od nory, zdá se, že samice by s tím rozhodně nesouhlasila. Otázkou je také, proč se toho dopouští jen někteří samci. Je možné, že jde o samce, kteří sami v dětství přihlíželi zneužívání svých sester. Péče samců hranostajů o mláďata tak má dva póly - mohou být nebezpeční svým dcerám, ale zároveň vždy zajišťují bezpečí mláďat vůči okolnímu světu.

Matka ovšem nemusí pro mláďata znamenat jen ochranu. Nedávno došlo v genetice k zajímavému objevu: byl nalezen samičí gen "péče o mláďata". Zatím jen u myší, ale je předpokládáno jeho obecné rozšíření minimálně u savců. Je na chromozómu X děděném od otce. Pokud samice tento gen nemá, není schopná se o mláďata starat, opouští je a může je i sežrat. S takto postiženou myší mám osobní zkušenost - když se naší myši Bulici narodila čtyři myšátka, měli jsme velkou radost. Jenže ona o mláďata nejevila žádný zájem, vyhazovala je z domku a utíkala před nimi. V chovné skupince myší žila i stará Stříberka, která asi měla mnohokrát mladé ještě v době, než jsme ji zachránili ze Zverimexu před osudem hadího žrádla. Stříberka se rozhodla za mláďata bojovat, nosila je do domku, čistila, zahřívala a nutila Bulici je kojit. Souboj nabýval až komických forem, když se je Bulice snažila ukrýt za domek či pod piliny a Stříberka je pilně hledala a zachraňovala. Jedno mládě však bylo zřetelně menší než ostatní a závislé na mléce i v době, kdy se Bulice rozhodla, že kojení už bylo dost. Přes veškerou péči Stříberky mu Bulice už nedala ani kapku a po dvou dnech našeho marného úsilí o umělé dokrmování zemřelo. Bulice vypadala, že má upřímnou radost. I později milovala sex a odmítala péči o mladé. Aby se však vyhnula Stříberčině šikaně, vždy je hned po porodu sežrala. Neexistovalo žádné řešení téhle situace, alespoň my jsme na žádné nepřišli. Bulice už neodchovala jediné mládě, ale zemřela v požehnaném věku dvou let a v dobrém zdravotním stavu. Tenkrát nás dováděla k šílenství, dnes víme, že zjevně byla geneticky poškozená. Bylo by zajímavé zjistit, zda se tato porucha vyskytuje i u lidí. Častějším důvodem ohrožování mláďat matkou však zřejmě budou nevhodné okolní podmínky. Nutnost nerušit matku, jinak sežere mláďata, je notoricky známá zejména u křečků zlatých, podobné nebezpečí ale hrozí i třeba u králíků nebo u myší a zřejmě i u řady dalších zvířat. U ježků např. do 48 hodin po porodu, pak už je možné samici rušit bez jakéhokoliv nebezpečí pro mláďata.

Z naprosto bezproblémové matky jsou naopak považovány potkanice nebo fretky. Fretky představují velmi zajímavý případ - zatímco u domácích mazlíčků je mateřství vždy pohodová záležitost, z literatury o kožešinových fretkách jsem se dozvěděla, že mají problémy se zabřeznutím a potraty, samice novorozená mláďata opouští a často i žerou. Něco takového je u domácí fretky nemyslitelné! Je tedy jasně vidět, že zvířata ve zcela nepřirozeném prostředí a odsouzené na smrt nemohou většinou dobře dostát mateřským povinnostem, ač jsou pro to biologicky dostatečně vybaveny.

Jiný zajímavý případ byl popsán u šimpanzů. Mladé samice se totiž ve skupině učí péči o mláďata od starších samic tzv. "tetičkováním". Nemají-li možnost se mu naučit, nejsou schopné se o mláďata postarat, opouštějí ho a někdy ho i zabijí. Podobné je to i u goril a některých dalších druhů primátů. Proto byla mláďata v ZOO stereotypně odebírána a odchovávána uměle. Ukázalo se ale, že takto odchovaná mláďata nebyla v dospělosti schopná navázat sexuální vztah s jedinci svého druhu. Proto je dnes tendence ponechávat mláďata v péči matky a jen ji pomáhat s péčí o ně a jejich krmením. Pokud by samice byla mláďatům přímo nebezpečná, odděluje se mříží, ale ponechává se možnost vizuálního kontaktu. Často totiž dochází k tomu, že po několika týdnech či měsících se matka začíná o mládě zajímat a nakonec se ujme mateřských povinností.

S tím koresponduje i fakt, že u lidí je nástup mateřské (i otcovské!) lásky často opožděn o několik dnů či týdnů. Rodiče samozřejmě své potomky neopouští, ale starají se o ně víceméně jen mechanicky a pak náhle dojde ke zlomu a zásadní změně ve vztahu k nim. Jde údajně o zcela obvyklý jev, i když jeho vysvětlení zatím není jasné. Snad jde o opožděný nástup určitých hormonů? Pozoruhodné je na tom, že to tolik odpovídá chování zvířecích matek v zajetí (chování zvířecích otců zatím zkoumáno nebylo). Zatím není jasné, zda k něčemu takovému dochází i v přírodě, třeba ve skupinách, kde nejsou žádné jiné samice s mláďaty.

Vcelku ale můžeme shrnout infancitidu vlastních mláďat u zvířecích matek takto: dopustí se jí samice buď geneticky poškozená, nebo žijící v nevhodném prostředí, případně vychovaná bez možnosti naučit se být matkou. Zde však mláděti může zachránit život přítomnost jiných pečujících samic nebo vůbec pečujícího okolí (i lidského). Samice jsou vlastnímu mláděti nejvíc nebezpečné krátce po porodu, s plynoucím časem nebezpečí klesá, i když u geneticky poškozených samic úplně nemizí. Zdá se, že je možné vést paralelu s chováním samců k vlastním mláďatům - i zde je nutné, aby si samice uvědomila, že ono stvoření je její potomek. Nejedná se tedy jen o projev jakéhosi mechanického "mateřského instinktu"!





autor:
Veronika Bezděková

datum vydání:
17. prosince 2004


 

Líbí se Vám naše články? Sledujte nás na Facebooku nebo pomocí RSS kanálu!
Nabízíme Vám také možnost zveřejnění reklamního článku, kterým můžete oslovit tisíce našich čtenářů.






Debata k článku Infanticida u zvířat (3. část)


Další publikování a šíření obsahu serveru Příroda.cz je bez souhlasu provozovatele zakázáno.
Pokud chcete nějaký obsah převzít tak nás prosím kontaktujte.

© 2004 - 2020 PŘÍRODA.cz
ISSN 1801-2787

Magazín PŘÍRODA.cz je soukromý projekt, provozováný už od svého začátku v roce 2004 zcela BEZ DOTACÍ či jakékoliv jiné státní podpory.

 



Naše další projekty: