Naše projekty:   magazín Bejvávalo.cz   —   Obchod.Bejvávalo.cz   —   originální samolepky na stěnu Pieris.cz   —   efektní sdílení PDF souborů DraGIF.cz

Druhová a územní ochrana přírody. Oboje má svá pro a proti

autor: Petra Wrzecionková
Chránit přírodu, v níž žijeme a z níž pocházíme, by mělo být samozřejmostí. Realita je však poněkud jiná. Před tím, co se jeví jako správné a naprosto logické, dostává často přednost ekonomicky výhodnější řešení. Žijeme zkrátka v takové společnosti a době. Proto musíme i v oblasti ochrany přírody přistupovat na kompromisy. Bývá obtížné prosadit takovou míru a rozsah ochrany, jakou bychom považovali za správnou. Někdy tak vyvstává otázka, jakou formu ochrany zvolit? Dáme přednost ochraně druhu nebo ochraně území? Jedná se o dvě strany téže mince, které od sebe nemůžeme oddělit.

Rozhodneme-li se, že jakýkoliv živočišný či rostlinný druh vyžaduje naši ochranu, musíme se zajímat o území, na němž se vyskytuje, a o podmínky, jež ke svému životu potřebuje. Je třeba zajistit, aby se všechny jeho požadavky nacházely v optimu (popřípadě alespoň co nejblíže hranici optima). Pokud se tedy rozhodneme chránit silně halofilní rostlinu a umístit ji do arboreta, musíme pochopitelně i zde jejím požadavkům vyhovět. Nastolujeme tak v příslušné lokalitě domovské podmínky daného druhu, které následně musíme udržovat - tedy bránit před nežádoucími změnami. Chceme-li druh chránit v jeho přirozeném prostředí, měli bychom logicky chránit i krajinu v oblasti jeho výskytu. Toto pravidlo do jisté míry platí i v opačném směru – vyhlásíme-li ochranu určitého biologicky cenného území – například rašeliniště – automaticky tím částečně chráníme i organismy zde žijící.

Čím se tedy druhová a územní ochrana odlišují? Každá má své přednosti. Druhová ochrana se pochopitelně zaměřuje na jeden konkrétní druh. Soustředí se pouze na jeho potřeby a respektuje výhradně jeho ekologickou valenci. V extrémním případě by tak mohlo dojít až k ohrožení jednoho druhu přílišným soustředěním se na druh jiný. Jak? Představte si následující situaci. Zvolíme tento typ ochrany například pro druh, který je silně limitován úzkým rozmezím pH půdy. Na stejné lokalitě však žijí další ohrožené organismy, které sice nejsou na pH tolik citlivé, limituje je však množství vody v půdě. Jelikož se však zabýváme pouze námi vybraným druhem, může se stát, že přehlédneme význam půdní vlhkosti a svými zásahy způsobíme vymizení jiných forem života. Narušíme tak potravní řetězec a následně – paradoxně – můžeme způsobit vyhynutí námi chráněného druhu. Příroda je přece o vztazích a o souvislostech.

Naproti tomu územní ochrana se těmto potenciálním řetězovým důsledkům vyhýbá svým širokým záběrem – chrání celou oblast, jejíž podmínky logicky vyhovují všem druhům, které se na ní vyskytují. Při ochraně mangrovových porostů chráníme zdejší rostliny, živočichy, houby i ostatní organismy – ale tak nějak „obecně“. Nachází-li se mezi nimi jeden druh, který je prakticky na hranici vyhubení, bylo by pravděpodobně vhodnější zaměřit se na něj. Územní ochrana řeší jen okrajově například invazi nepůvodních druhů, škůdce či vztahy mezi populacemi.

Abychom se mohli zodpovědně rozhodnout, který typ ochrany zvolíme, měli bychom se spíše zaměřit na to, co je pro nás v dané situaci prioritní, zda je v tomto konkrétním případě vhodnější ochrana druhu či lokality, případně který typ ochrany bude přínosnější pro přírodu jako celek. Mohlo by se zdát, že na čím menší ploše se druh vyskytuje, tím příhodnější bude ochrana celé této oblasti. Ale tak jednoznačné to není. Jednoduchý návod při volbě ochrany přírody bychom hledali stěží. Ochrana druhu je obecně vhodnější pro druhy s velice úzkou ekologickou valencí (například pro bioindikátory), u nichž i nepatrná změna může způsobit vážné ohrožení. Preference ochrany druhu se jeví jako lepší varianta také u klíčových druhů, protože v návaznosti na ně se v nepříznivé situaci ocitá celý ekosystém. Dalším kritériem při volbě by mohla být celková abundance (počet žijících zástupců) daného druhu. Zaměříme-li se například na trpasličího buvola tamarau (Bubalus mindorensis), jehož dnes žije maximálně několik desítek kusů (!!!), je zřejmé, že nám půjde skutečně o každého jedince.

Ideální se zdá v širším měřítku uplatňovat ochranu územní a v případech, které vyžadují důslednější péči, ji rozšířit o ochranu druhovou. U zdvojené ochrany (druhové i územní současně) však ochránci přírody často naráží na nepochopení ze stran veřejnosti: „Proč chcete chránit nějakou žábu, když už jste si prosadili ochranu celého rybníka?“ Nebo naopak: „Když už tady chráníte kdejakého brouka, proč ještě navíc chcete vyhlásit CHKO? Stejně tu není nic než kopce a tráva!“ Podíváte-li se na průzkumy veřejného mínění, cítí se většina populace být skutečnými „ekology“. Každý chce chránit přírodu, ale když přijde na věc – je třeba odklonit trasu plánované dálnice, zamezit stavbě nového ski-areálu či postavit z obecních prostředků přechod pro medvědy – nadšení často (mírně řečeno) poněkud opadá. Územní ochrana je hlavně z urbanistického hlediska často mnohem větším trnem v oku než druhová. I laikovi je zřejmé, že napříč národním parkem nikdo nepovolí postavit dálnici. Ale dáme-li přednost ochraně druhové, mají urbanisté ze svého pohledu poněkud volnější ruce. Může být sice těžko pochopitelné, proč nesmí 500 metrů od orlích hnízdišť stát rušná silnice („Děti přece taky vyrůstají v hluku, proč by to mělo tak moc vadit orlím mláďatům – však oni si zvyknou. A pokud ne, tak ať táhnou!“), ale to si řada z nich v počátcích rozhodovacího procesu neuvědomí a jakmile už je druh chráněný, nezbývá, než to respektovat.

Na každý jednotlivý případ bychom měli nahlížet co nejpodrobněji a nejkomplexněji, jen tak se můžeme skutečně zodpovědně rozhodnout, zda chránit druh, území či bojovat za obojí. Svou roli sehrává příliš mnoho faktorů. Žijeme ve světě, kde stále příliš často vítězí nad ochranou přírody jiné zájmy. Nejspíš nám lidstvu stále chybí dostatek pokory k přírodě, jejíž neoddělitelnou součástí jsme. Bez luxusního golfového hřiště, hypermarketu na každém kroku či pohodlné rychlostní komunikace se obejdeme, avšak křehké vztahy v přírodě kolem nás bychom obnovovali jen stěží. A ještě jedna věc – my přírodu potřebujeme daleko víc, než ona nás. Je to náš svět, na němž jsme závislí, ať už žijeme v horách či v džungli velkoměsta. Z tohoto pohledu bych chtěla zdůraznit, že jakákoliv ochrana přírody je bezesporu lepší než žádná…





autor:
Petra Wrzecionková

datum vydání:
3. června 2013


 

Líbí se Vám naše články? Sledujte nás na Facebooku nebo pomocí RSS kanálu!
Nabízíme Vám také možnost zveřejnění reklamního článku, kterým můžete oslovit tisíce našich čtenářů.





Další publikování a šíření obsahu serveru Příroda.cz je bez souhlasu provozovatele zakázáno.
Pokud chcete nějaký obsah převzít tak nás prosím kontaktujte.

© 2004 - 2021 PŘÍRODA.cz
ISSN 1801-2787

Magazín PŘÍRODA.cz je soukromý projekt, provozováný už od svého začátku v roce 2004 zcela BEZ DOTACÍ či jakékoliv jiné státní podpory.