Ochrana obojživelníků

Do této diskuse samozřejmě vstupuje také obyčejná, v oboru vzdělaná i nevzdělaná, veřejnost, a mnohdy větší měrou, než je některým z nás příjemné.

Lidé se ptají: Je skutečně tolik důležité chránit hloupé žáby, čolky a mloky? Je jejich život důležitější než náš? Takovouto či podobnou otázku si zřejmě položil již mnohý člověk. Domnívám se, že je však položena chybně. Stejně jako člověk jsou i obojživelníci součástí přírody, bez které se neobejdeme. Musíme si jednou provždy uvědomit, že přírodu chráníme výhradně kvůli sobě, kvůli lidem. Země se bez nás obejde, my bez Země nikoliv. Josef Vavroušek kdysi řekl: "Svoboda jednotlivce nekončí jen tam, kde začíná svoboda druhého ale tam, kde začíná ničení přírody." Otázka by tedy měla znít: Do jaké míry si můžeme dovolit narušit život obojživelníků, aniž bychom negativně ovlivnili život lidí?

O obecné ochraně obojživelníků se můžete více dozvědět v článku Obecná ochrana živočichů. My se nyní podíváme na ochranu obojživelníků v praxi.

Příčiny ohrožení

Příčin ohrožení obojživelníků je hned několik. Nejsou to tedy pouze dálnice, které narušují migrační cesty žab a podobně, jak by se mohlo, například po shlédnutí některé protestující ekoaktivistické skupiny proti dálnicím, zdát. I když i toto samozřejmě problém je, a vůbec ne malý. Mnohem větším problémem jsou však nevhodné regulace vodních ploch, intenzivní hospodaření, či introdukce nepůvodních druhů, které omezují nejen rozmnožování ale život obojživelníků celkově.

Obojživelníci potřebují ke svému rozmnožování určité vodní plošky s nízkou hloubkou, které musí být velice čisté. Vysoušením a odvodňováním mokřadů, zasypáváním menších vodních ploch, těžbou písku či sapropelu, zasypáváním odpadem, intenzivními formami hospodaření, a podobně, tak vzniká nebezpečí nedostatku míst k rozmnožování. Dále se objevuje nemalé nebezpečí vyhubení populace nadměrnou chemizací či znečištěním vod celkově.

Způsoby ochrany

Obnova vodních ekosystémů Jednou z možných způsobů nápravy poškozování vodních ekosystémů, upřednostňovaným a hojně prováděným v EU, je revitalizace říčních systémů. Do tohoto programu nespadá, jak je uvedeno v názvu, pouze obnova řek, ale revitalizace veškerých vodních ploch důležitých pro přírodu, člověka.

Prevence Nejdůležitějším způsobem ochrany je však samotná prevence znečišťování a jiného narušování přirozených vodních, lužních a mokřadních biotopů, a vůbec všech biotopů celkově.

Obojživelníci jsou vázáni nejen na vodní ekosystémy v době rozmnožování. Kupříkladu ropucha zelená upřednostňuje ke svému životu stepi a lesostepi, zahrady, a také pole, skokan štíhlý lesy listnaté, rosnička, skokan hnědý a skokan ostronosý, a mlok vyžadují po většinu roku lesy listnaté ale i smíšené, čolek obecný a čolek velký vyhledávají suchá místa poblíž vod, čolek horský a karpatský pak zase lesy jehličnaté. Takto bych mohla pokračovat dále a nakonec bychom dospěli k závěru, že pouze několik druhů obojživelníků je na vodní prostředí vázáno trvale během celého roku.

Monitoring
Nepostradatelnou součástí prevence je monitoring. Tato činnost je, ať již se jedná o monitoring čistoty vod, či o monitoring stavu populací obojživelníků, nebo monitoring znečišťování aj., jednoznačně nezbytná. Již jako malé nás učili, že prevence je základ. Budeme-li mít přehled o tom, v jakém stavu se nachází naše příroda, bude pro nás mnohem snazší napravit současné škody, a předejít pravidelnou kontrolou dalšímu znečišťování přímo u zdroje.

Zdá se, že monitoring je v podstatě nejsnazším způsobem ochrany přírody, a je tomu vážně tak. Monitoring životního prostředí však rozhodně není jednoduchou záležitostí. Jeho součástí je obrovské množství metodik specializovaných na určitý specifický ekosystém. Velmi pěknou metodikou studia veškerých ekosystémů je dílo profesorů České zemědělské university Bejčka a Šťastného a kolektivu nazvané Metody studia ekosystémů, z roku 2001. Zde se můžete přesvědčit o nejednoduchosti této problematiky. Z tohoto důvodu se nebudu do vysvětlování monitoringu životního prostředí nijak zvlášť rozsáhle v dnešním článku pouštět, neb odborníkům zabralo jasné a stručné vysvětlení 55 stran. Probereme si pouze monitoring obojživelníků.

Monitoring obojživelníků je prováděn v době od března do června, v závislosti na pozorovaném druhu a místě výskytu. Obojživelníci po většinu svého života žijí samotářsky. V době rozmnožování se však majoritně shromažďují. Nejvíce monitoring provádíme v noci v době přibližně od 22 - 2:00 hodin.

Rozlišujeme monitoring přímý, kdy pomocí zraku přesně zaznamenáváme spatřený počet jedinců dané populace za využití například metody odchytu či označení populace v celém biotopu, a nepřímý vysledováním hlasových projevů či podle množství shluků vajíček. Na oba dva postupy je nutné mít dobré znalosti o daném druhu, který monitorujeme.

V případě, že jsme se rozhodli provádět nepřímý monitoring, musíme samozřejmě počítat s tím, že naše výsledky budou značně nepřesné. Například při provádění součtu shluků vajíček se jednotlivé shluky vajíček mohou po určité době spojovat. Sčítáme-li shluky vajíček, zaznamenáváme pouze počet přítomných samic, zatímco u monitoringu hlasových projevů, sčítáme výhradně samce. Jen samci se hlasově projevují.

Pomocí přímého monitoringu - vychytáním a následným vypuštěním celé populace v daném biotopu získáme relativně skutečný počet jedinců žijících v populaci.

Možností odchytu populace je několik, podle zaměření studia, druhu, charakteru biotopu a podobně. Patří sem zábrany a zemní pasti - přehrazení konkrétních migračních cest, volný sběr, odchyt na základě hlasových projevů, použití podběráků a sítí, značení a zpětný odchyt. Odhad početnosti odchytu je prováděn podle matematických vzorců (Petersonův vzorec, vzorec Schnábelové/ Vzorec Schnábelové se používá kvůli jednoduchosti častěji.).

Odchyt:
Jendou z metod je použití zemních pastí spočívá ve vytvoření plastových zábran, které obojživelníci nedovedou překonat, zhruba o výšce 40-50 cm, a umístění sběrné nádoby, tedy pasti do země, cca do hloubky minimálně 30 cm. Požadovaná hloubka pasti závisí na schopnosti daného druhu obojživelníka dostat se ven z pasti. Tyto plastové překážky a nádoby se umisťují do známých migračních tras obojživelníků, takže se jim obojživelníci nevyhnou. Nádoba musí být vhodně umístěna (viz. obrázek)

Jinou možností použití zemních pastí jsou zemní pasti bez zábran. Umisťují se do migračních tras obojživelníků, kde je předpokládán jejich hojný výskyt.

Výhodou použití zemních pastí je zjištění relativní početnosti. Nevýhodu pak představuje časová náročnost spojená s pravidelnými kontrolami pastí a se samotným sčítáním, a dále časová náročnost vzniklá při stavbě pastí, plus možnost usmrcení jiných druhů živočichů (obratlovců aj.), kteří by mohli v pasti rovněž uvíznout.

Hodně využívaná je metoda přímého odchytu pomocí podběráků či sítí patří mezi hojně využívané metody. Odchyt provádíme pravidelným prochytáváním sledované lokality, nejlépe ze břehu, či procházením vodní plochy. Velikost ok by měla být přiměřená velikosti daného druhu.

Značení a zpětný odchyt:
Značení musí být prováděno tak, aby nedošlo k narušení životaschopnosti a chování jedince, aby nezvyšovalo pravděpodobnost odchytu značeného jedince, umožňovalo individuální identifikaci, a aby bylo stálé (Ricker, 1956).

Bohužel existuje celá řada značení obojživelníků, avšak žádné z nich zcela těmto požadavkům neodpovídá. Možná takové značení teprve čeká na objevení. Metody značení obojživelníků jsou: amputace prstů, tetování, vymrazování značek, vypalování značek, autotransplantace, kroužky, čelistní štítky, fotografie a obrázky, barvení.

Mezi nejrozšířenější metodu značení obojživelníků patří amputace prstů, kterou je možno provádět samozřejmě jen při udělení výjimky od ministerstva životního prostředí. Díky regenerační schopnosti obojživelníků může být tato metoda nepřesná. Zároveň je díky tomuto faktu i metodou alespoň částečně humánní.

U žab je nejlépe amputovat pouze část 4. prstu na přední končetině. Nevhodná je amputace prstů na zadní noze. Stejně tak je nevhodná amputace více jak jednoho prstu, neboť v takovém případě je značně omezena pohyblivost jedince. Zakázáno je amputovat 1. prst u samců na přední končetině, na kterém v období páření vzniká tzv. koncový mozol, sloužící při kopulaci k přichycení se na samičku - vytvoření amplexu. U ocasatých obojživelníků je možná amputace jakéhokoliv prstu, lépe však na zadních končetinách.

Nevýhodou metody je malá možnost kombinací, a z ní plynoucí špatná rozlišitelnost jedinců. Výhodou je nízká časová a technická náročnost. Amputace se provádí ostrými nůžkami, které je vhodné po každé amputaci dezinfikovat, například 90% roztokem alkoholu. Další výhodu představuje poměrně dlouhá trvanlivost značení, jež vydrží u žab něco málo přes dva roky.

Značení obojživelníků tetováním je prováděno pomocí elektrické tetovací jehly. Značení se umisťuje většinou na břišní část těla. Použitými barvivy jsou alcyánová modř, nebo indická měď, inkoust. Zde se nabízí rovněž možnost využití fix nebo sprejů. Výhodou metody je variabilita vytetovaných, či nabarvených znaků, a dlouhá trvanlivost a čitelnost nejméně po dva roky.

Další metodou je vypalování a vymrazování značek. Nutno hned na začátek poznamenat, že tato metoda je zcela nevhodná pro ocasaté obojživelníky, neboť u nich byly zjištěny traumatizující projevy z této metody. Značky se vymrazují a vypalují, podobně jako při značení dobytka, drátem zakončeným určitým znakem. Trvanlivost tohoto značení se pohybuje od jednoho roku až do dvou let.

Kroužkování obojživelníků je prováděno obdobně jako u ptáků. Nebezpečím kroužkování u obojživelníků je zachycení kroužků například na vegetaci a jeho uvěznění. Dalším negativem je vznik nekróz při přílišné těsnosti kroužku, a následné odumření některé tkáně značeného jedince. Dochází tak například k odpadnutí končetiny. Používají se i tzv. čelistní kroužky, které jsou opět nevhodné pro ocasaté obojživelníky, tentokrát však z důvodu malé velikosti čelistí. I zde hrozí možnost vzniku nekróz.

Metoda autotransplantace spočívá v odnětí části kůže buďto z břišní nebo z hřbetní strany jedince a přemístění (transplantaci) na protilehlou část těla, tedy buďto na záda nebo na břicho. Možno využít pouze u druhů s rozdílným zabarvením břišní a hřbetní části těla.

Možná se divíte, jak, na první pohled, surové mohou metody značení obojživelníků pro značené jedince být. Zde je třeba si uvědomit, z jakého důvodu jsou ochranáři přírody nuceni značení obojživelníků provádět. Samozřejmě tento způsob monitorování stavů populací obojživelníků není ideální, bohužel však stavy obojživelníků v České republice jsou mnohdy kolísavé, a jejich kontrola je proto nezbytná, jak k udržení biodiversity těchto druhů, tak i k jejich ochraně celkově. V podstatě se nám nabízí jednoduchý a smutný fakt, totiž že budeme-li ničit dál přírodu kolem nás, budeme následně nuceni nějakým způsobem své chyby napravovat, a leckdy ne zrovna dokonalými způsoby.

Chráněná území
Vhodnou a využívanou možností ochrany obojživelníků je vyhlašování chráněných území v místě jejich výskytu. Mnozí obojživelníci patří mezi bioindikátory (ekoslovník) čistoty životního prostředí. V případě, že se tedy tito obojživelníci rozmnožují na určitém území, toto území je s největší pravděpodobností přírodně výjimečné. Máme proto možnost podat návrh na vyhlášení této vodní lokality jako trvale chráněné území, či jako přechodně chráněnou plochu jak z důvodu výskytu ohroženého druhu, tak i pro výjimečnost lokality.

Vyhlášením chráněného území odpadají četné problémy při ochraně obojživelníků na zákonem nechráněném území (například neshody s vlastníky pozemku při stavbě a podobně), neboť již to, že daní obojživelníci žijí na zákonem chráněném místě, jim poskytuje ochranu samo o sobě. Samozřejmě i zde jsou ze zákona povoleny některé výjimky z ochrany.

Ochrana biotopů
Ochrana biotopů spadá částečně do předchozího bodu. My si ji však probereme zvlášť. Jak jsem již psala výše, při ochraně obojživelníků je důležitá ochrana téměř všech biotopů. Zejména se jedná o biotopy vodní,neboť právě ty jsou vhodné k rozmnožování, a tím k zachování populace.

Obecná ochrana vodních biotopů:
Největší rizika pro vodní biotopy představuje již zmíněná regulace vodních systémů. Obojživelníci, stejně jako ostatní druhy živočichů vázaných na vodu, potřebují ke svému životu určité poměrně čisté, určitým způsobem uspořádané vodní prostředí, které je pro daný biotop víceméně přirozené. Samozřejmě je nutné brát v potaz ekologické optimum a adaptabilitu každého druhu, než se pustíme do nějakých debat.

Tím, že změníme například profil dna, a narovnáme určitý vodní tok, zabraňujeme mnohým kriticky ohroženým druhům mimo jiné v rozmnožování. Larvy některých vodních živočichů se uchycují a vyvíjí právě na bahnitém, kamenitém či jiném dně. Dalším problémem je pak nemožnost odpočinku například pro migrující druhy ryb, malá samočisticí schopnost vody a z ní logicky plynoucí vyšší stupeň znečištění vody, a tak bych mohla pokračovat donekonečna. Při ochraně vodních biotopů je potřeba zároveň řešit problematiku vysychání aluvií, zasypávání tůní, absence pravidelných záplav na odvodněném území, změn chemismu díky vlivům odpadních vod, intenzivní zemědělské činnosti, intenzivního obhospodařování rybníků, šíření neofytů, bioakumulace těžkých kovů, chlorace etc.

Způsoby ochrany:
Zmíněným negativním vlivům ale i dalším, které neuvádím je nutno předcházet. Zmiňuji proto opět monitoring. Jedná se mimo jiné především o monitoring čistoty vod odebíráním pravidelných vzorků vody, a rozborem prováděným akreditovanou laboratoří, a dále o monitoring černých skládek, který spadá do kompetence příslušného orgánu ochrany přírody v dané obci, kraji či regionu.

Další možností ochrany je již známý program Revitalizace říčních systémů. Dále stavby čističek odpadních vod, zachování přirozených biotopů, upřednostňování extenzivních forem hospodaření jak v zemědělství, lesnictví, tak i na samotných vodních plochách (udržování nižšího zarybnění, používání hnojiv v malém množství apod.), zabránění nadměrnému lovu živočichů a sběru rostlin pomocí právních opatření, zamezení sukcese břehů náletovými dřevinami a invazními druhy rostlin, a jejich odstraňování, včetně záchranných přenosů, aj.

V rámci ochrany obojživelníků rozlišujeme dva typy biotopů vhodných k ochraně. Jsou to vodní plochy dobré k rozmnožování a místa vhodná pro přezimování. Většina obojživelníků po údobí rozmnožování probíhajícím v letních stanovištích migruje do stanovišť zimních, kde přečkává chladnější měsíce - zimuje. I tato místa je nutné chránit.

Základním kritériem pro výběr letního stanoviště vhodného pro rozmnožování obojživelníků je schopnost proběhnutí metamorfózy pulce v tomto prostředí. Patří sem tudíž mokřady, malé vodní nádrže a tůňky o ploše maximálně několik desítek metrů čtverečních, a o hloubce asi do jednoho a půl metru. Důležitá je přítomnost mírně nakloněných, z části zastíněných břehů, a vhodné vodní vegetace.

Nevhodné místo pro rozmnožování obojživelníků jsou rybníky s rybí obsádkou či rybníky chovné. V případě, že vodní nádrž nemá břehy dostatečně mírně skloněny, je toto možno napravit změnou sklonu břehů, či umělým přidáním úchytů na stěny, nebo můstků se sklonem okolo 35°, po nichž mohou obojživelníci z nádrže vyšplhat. Je však třeba brát zřetel na případné vandaly, kteří by mohli úchyty, či můstky zničit. Rovněž nesmíme zapomínat na nepříznivé vlivy počasí a podobně, které by mohly naše úsilí taktéž zmařit.

Čistěním a udržováním drobných vodních ploch dosáhneme nemalého úspěchu. V místech, kde došlo ke zničení takových ploch, je vhodné pokusit se po radě s odborníkem tyto plochy obnovit. Samozřejmě, že pokud se jedná kupříkladu o čištění menších prohlubní kolem cest, s odborníkem se většinou radit není potřeba.

Rozhodneme-li se vybudovat novou nádrž, radu odborníka však již vyhledat musíme, pokud sami odborníkem nejsme. U budování větších nádrží je lepší, je-li plocha členitá a s různou hloubkou vody. Na propustné půdě se nádrže budují hůře než na nepropustném podloží. V případě propustné půdy musíme použít izolační fólii, a dno navíc zpevnit kameny, a štěrkem, a poté osadit poměrně běžnou vodní vegetací (rákos, orobinec, ostřice aj.).

V ochraně míst pro přezimování hraje stejně jako u letních stanovišť významnou roli monitoring. U těchto míst se uplatňuje vysokou měrou také legislativní ochrana vyhlášením chráněného území. Jedná se ponejvíc o podzemní štoly, jeskyně, sklepy a u obojživelníků, trvale žijících ve vodním prostředí, pak také o slepá ramena řek, tůňky aj.

Existuje také možnost vytvoření umělého zimoviště, avšak pouze v místech vyšší koncentrace obojživelníků. Umělé zimoviště vytvoříme tak, že nejprve vyhloubíme podzemní prostor, který vysteleme hrabankou. Otvor zakryjeme stříškou pokrytou zeminou a listím, a nakonec zajistíme, dostatečně velké ale ne zase příliš, vstupy pomocí štěrbin a tunýlků.

Jiné možnosti ochrany

Než jakýmkoliv způsobem zasáhneme do přírody kolem nás, musíme vědět, jaké možné následky by mohly z našeho jednání vyplynout. Člověk se často domnívá, že přírodě pomáhá, a přitom netuší, jak velice jí škodí.

Když jsem byla menší, našla jsem na poli malého zajíčka. Líbil se mi, a připadal mi tak malý a opuštěný, že jsem jej vzala domů. Měla jsem z něj skutečnou radost, a doma si ho všichni brzy zamilovali. Dala jsem mu jméno Filípek, a byla jsem přímo nadšena, když začal na toto jméno slyšet. Říkala jsem si, že jsem udělala dobrý skutek, když jsem ho z pole zachránila. Nikdo z nás v podstatě nevěděl, co může takový malý zajíc jíst a pít, a tak jsme ho krmili tím, co nám přišlo nejvhodnější. Za pár měsíců jsem našla Filípka ležet na zemi s nafouknutým břichem mrtvého.

Dnes jsem již poučena o nesprávnosti a hlouposti takovýchto zásahů do přírody. Malý Filípek tenkrát jistě vůbec nebyl opuštěný, pouze se zatoulal dále od své rodiny, která by si ho brzy zase našla. Jak je to v přírodě běžné. Bohužel neustále zjišťuji, že všude na světě žije obrovské množství lidí, kteří jsou v tomto ohledu neponaučitelní, a dělají stejně hloupé chyby jako já i v dospělosti. Snad by se mělo již na základní škole nejmenším dětem říkat: "Nesahejte na to zvířátko, maminka se pro něj brzy vrátí.", při vycházce ven do přírody, namísto občasných vět typu: "Nenechávejte se olizovat do pejsků a kočiček, mají v ústech strašně moc bacilů.", zaznívajících leda tak cestou do krámu, což je samozřejmě také pravda. Některé základní školy jsou v tomto ohledu ovšem nadčasové, a ekologie se v nich prolíná například do hodin přírodopisu či občanské nauky, a jiných předmětů, již od prvních tříd. Je jich však žalostně málo.

Každý ochránce přírody, či ekolog ví, že jakýkoliv zásah do přírody je možné provádět nikoliv pouze s povolením, ale hlavně řízeně. Za řízený zásah do populace pokládáme umělý odchov, reintrodukci (ekoslovník) a záchranné přenosy, a také transfery. K takovýmto zásahům se uchylujeme tehdy, hrozí-li snižování stavu populace určitého druhu či dokonce jeho vyhubení.

Umělý odchov
Při umělém odchovu obojživelníků je správné odchytit minimálně 50 párů z lokality, kteří se po nakladení vajíček vypustí zpět do místa, odkud byly odebrány. Jedinci, vzniklí z nakladených vajíček, se přidají k původní populaci, čímž se populace druhu značně posílí. Nepřípustné je vypouštět uměle odchované jedince mezi jedince nepůvodní generace, neboť by mohlo dojít k nežádoucím genetickým změnám v celé populaci, či případně až k jejímu zániku.

Reintrodukce a záchranné přenosy

Tento druh zásahu do přírody v žádném případě nemůže a nesmí provádět nikdo jiný než odborník, dostatečně informovaný o dané problematice, a s potřebným povolením. I tak je však tento řízený zásah velice ošemetnou záležitostí.

Někteří lidé si kdysi mysleli, a někteří se stále ještě domnívají, že si ze země do země mohou přivážet a odvážet některé pro ně zajímavé a exotické druhy zvířat. Jsou, jak se domnívají, více než kdokoliv jiný připraveni se o ně dobře starat a hlídat je před šířením do okolí. Ne vždy však své sliby plní. Do naší české přírody se tak dostal například muflon, či rak americký. Každý z nepůvodních druhů páchá v naší přírodě velkou škodu, když vytlačuje druhy původní, v případě že je nějakým způsobem lépe odolným a silnějším druhem.

Výběr lokality:
Při výběru lokality, na níž hodláme přenést danou populaci, musíme hledět zejména na podobné geografické vlastnosti, nadmořskou výšku, vegetační stupeň, přenos na co nejmenší vzdálenost a na výškové rozdíly, kvalitu vody, dostatečné prokysličení, podobné pH (menší než 9 a větší než 5), možnost chlorace a výskytu těžkých kovů, použití pesticidů v okolí atd. Důležitá je rovněž podobná vegetace jako na původní lokalitě s pobřežními i plovoucími druhy rostlin, dobré oslunění, hloubka vody jen několik desítek centimetrů, mírný sklon břehů, a co nejmenší obklopení pozemními komunikacemi.

Na lokalitu, kde žijí minimálně 3 druhy obojživelníků, není dobré introdukovat kvůli genetickým vadám vzniklým křížení, které mohou v určitých případech zabránit zcela rozmnožování populace. K mezidruhovému křížení tak nesmí docházet. Vhodné je vysazovat populace s podobnými nároky na životní prostředí, ale s jiným způsobem života.

Neopomíjitelným faktem jsou také vlastnická práva majitele pozemku, na nějž jsme se rozhodli obojživelníky přenést. Názor vlastníka na naši činnost je vždy dobré znát. ;)

Transfer:
Odchyt před transferem obojživelníků je dobré provést v době od března do června, tedy v čase páření. Čím je stádium přenášených jedinců čerstvější, tím pravděpodobnější je úspěšnost transferu. Samotný přenos na vybranou lokalitu musí být rychlý a organizovaný.

Odchytáváme vajíčka a pulce za využití jemných sítí, a dospělé jedince sítí či podběrákem. Dospělce můžeme rovněž chytat za pomoci světla, neboť žáby za světlem plavou. Dále je možné provést odchyt padacími pastmi se záchytnými ploty, či na návnadu. Nevhodný je odchyt čerstvě vylíhlých stádií a stádií těsně po metamorfóze. Tato stádia nejsou na transfer dostatečně dobře uzpůsobena.

Odchycené jedince umisťujeme do předem připravených nádob s vodou. Tyto nádoby mohou být plastikové, plátěné či plechové. Použijeme-li plátěné sáčky, pak jedině vzdušné a suché. V nádobě vždy musíme dbát na zajištění dostatku vlhkosti, například navlhčením molitanu či nějaké savé látky na dně, nebo kropením. NIKDY NEPŘEMÍSŤUJEME V JEDNÉ NÁDOBĚ VÍCE RŮZNÝCH RODŮ.

Při vysazení na novou lokalitu dodržujeme poměr pohlaví jedinců, který je u žab 2-8x více samců než samic, a u čolků 2-3x více samic než samců.

Registrační list
Abychom mohli provádět transfer obojživelníků musíme vlastnit tzv. registrační list přenosu. Ten obsahuje údaje o původní i nové lokalitě, charakteristiku druhů v oblasti i druhů přenášených, údaje o početnosti, mortalitě, geografii obou lokalit, technické podrobnosti přenosu, perspektivy a způsob ochrany nového stanoviště, plánky a potřebnou fotodokumentaci.

Nikdy nekončící zábava
Další sledování přenesené populace probíhá v podstatě neustále několik let. Zpočátku sledujeme uchycení obojživelníků a časem také jeho postupnou adaptaci na nové prostředí. Odměnou nám je dobrý pocit, a snad i víra v lepší zítřky těchto živočichů, i nás.

Zdroj:
Metody studia ekosystémů (Bejček V., Šťastný K., a kol., Praha 2001)