Tularémie

"Pětkrát vyšší výskyt zaječí nemoci tularémie než je republikový průměr evidují hygienici na Klatovsku. Infekční choroba, kterou na člověka přenášejí zajíci, myši a jiní hlodavci, ale zatím nezpůsobuje v okrese vážné problémy..."

Vzhledem k tomu, že větší výskyt této antropozoonózy ( nemoci přenosné se zvířete na člověka jako je např. antrax, brucelóza, vzteklina, nebo právě tularémie) se vyskytuje nejvíce v letech s přemnožením hlodavců, což bylo právě v loňském roce, podívejme se blíže na tuto nemoc.

Tularémie nazývaná také morem hlodavců nebo zaječí nemocí je nebezpečná nákaza divoce žijících hlodavců, přenosná na jiná zvířata i na člověka.

Původcem onemocnění je zárodek Francisella tularemis , který je velmi odolný proti nepříznivým zevním vlivům, zejména vyschnutí. Pojmenování tularémie pochází podle kraje Tulare v Kalifornii, kde se podařilo v r. 1916 vypěstovat tentýž zárodek z orgánů divokých králíků, zajíců a lidí jako předtím poprvé Mc Coyovi u kalifornských veverek zemních. Jedná se o typickou ohniskovou nákazu, která se může vyskytovat na ohraničeném biotopu neomezeně dlouhou dobu a v určitých obdobích se může rozšířit i na širší oblast.

Původce infekce, malý gramnegativní kokobacil se vyskytuje ve dvou formách:
Typ A, který se vyskytuje v Severní Americe a je mnohem virulentnější než kmeny evropské a asijské. Tento typ je získán od králíků nebo přenesen klíšťaty, které na nich cizopasí.

Typ B, je obvyklý u hlodavců, ptáků a klíšťat. Je rezistentnější na vnější podmínky, přežívá dlouho ve zmrazeném i vysušeném stavu a je schopen vyvolat infekci.

Cesty infekce u lidí jsou různé, buď přímo manipulací s nemocnou nebo uhynulou zvěří, zejména při stahování kůží a úpravě masa, nebo přímo potravou a vodou znečištěnou trusem a močí drobných hlodavců.

Osobně jsem se s příznaky a průběhem této nemoci setkal u své známé. Na mysliveckém plesu vyhrála v tombole zajíce. Při jeho kuchyňské úpravě se poranila o střípek zlomené stehenní kosti. Asi po třech, čtyřech dnech se objevila horečka a příznaky odpovídající chřipce. V dalších dnech došlo k vytvoření vřídku v místě vniknutí infekce a zduření místních uzlin na poraněné ruce. Při odborném vyšetření byla diagnostikovaná právě tularémie.

U člověka se po 1- 10 denní inkubační době dostaví horečka, zimnice, malátnost, zvracení, průjem, bolesti hlavy a silné pocení, takže často tyto příznaky bývají připisovány právě chřipce. Navíc se může přidat zduření místních uzlin, které může následně zhnisat.

U zvěře se projevují klinické příznaky po 2- 7 denní inkubaci ztrátou plachosti, zježením srsti, zajíci jsou malátní a dají se snadno chytit. U zajíců je častější chronický průběh choroby, kdy se nákaza zjistí až při preventivní prohlídce na honech. Zajíci při akutním onemocnění hynou během 7 - 10 dní v dobrém výživném stavu.

Patologický nález na orgánech odpovídá průběhu choroby. Při akutní formě se zjistí dobrý výživný stav, slezina bývá zvětšená, válcovitého nebo kyjovitého tvaru a místní uzliny překrvené. Při chronickém průběhu jsou místní uzliny i slezina silně zvětšené, prostoupené žlutými nekrotickými ložisky, která se nacházejí i v plicích a játrech.

Při podezření z nákazy v přírodě je nutné okamžitě uvědomit veterinární službu, zajistit sběr uhynulých, vyhledávání a usmrcení nemocných zajíců či hlodavců a jejich odeslání k laboratornímu vyšetření. Samozřejmě, že tato opatření nebude provádět, kromě prvního kroku, návštěvník naší přírody.

Při manipulaci s podezřelými či uhynulými zvířaty, například v domácích podmínkách, se musí používat gumové rukavice, desinfikovat ruce omytím v 1 % chloraminu a ošetřit všechna zranění způsobená manipulací s nakaženou zvěří.

Tularémie je nebezpečná nákaza. Veterinární služba při jejím vzniku vyhlásí ohnisko nákazy a ochranné pásmo. V ohnisku je nařízeno hubení hrabošů, myší, hryzců vodních aj. V honitbách s vysokým výskytem klíšťat se asanují louky, pastviny a místa zamořená klíšťaty. Všechny honitby na území ohniska a ochranného pásma musí být pod veterinárním dozorem.

Přesto, že se jedná o vážnou chorobu přenosnou se zvířat na člověka, při dodržení hygienických zásad a opatrnosti při manipulaci s nakaženou zvěří v místech výskytu nemoci, není třeba mít z tularémie obavy.

Zdroje:

MF Dnes 13. února 2006
Choroby lovné zvěře (Páv Jaromír a kol. Státní zem. Nakladatelství, Praha 1981)