Co je to mapování?

Každý živočišný druh má na Zemi tak říkajíc své místo (tzv. areál) - některé druhy žijí na ploše jen několika čtverečních kilometrů či na malém ostrově, jiné obývají větší nebo menší část kontinentů a jsou i takové, které s pomocí člověka postupně osídlili téměř celý svět (těmto říkáme druhy kosmopolitní). Na podobě areálu se podílí řada činitelů - původně to byly pouze přirozené faktory jako evoluční historie druhu, konfigurace terénu (zeměpisné bariéry typu horských masivů, velkých řek), klimatické podmínky apod., v posledních tisíciletích do tohoto procesu zasahuje i člověk. Smyslem a cílem mapování je na základě jednotlivých údajů o výskytu (tzv. faunistických dat) sestavit dílčí oblasti výskytu (subareály) v jednotlivých regionech (chráněných územích, pohořích, krajích, zemích apod.) a s jejich pomocí sestavit následně celkový areál rozšíření, který je jednou ze základních charakteristik každého druhu živých organismů. Mapování výskytů druhů (zejména rostlin a živočichů) je ve skutečnosti neukončený proces - zoogeografové, kteří se zabývají mapováním, se snaží získávat co nejvíce údajů v různých časových horizontech, aby případně mohli sledovat změny areálů v různých časových horizontech (desetiletí, století, tisíciletí).

Proč mapovat?

Podrobné mapování výskytu živých organismů (zejména živočichů a rostlin) a jeho změn v krátkodobých i dlouhodobých horizontech představuje jeden z nejdůležitějších úkolů současné ochrany přírody. Změny oblasti (areálu) rozšíření jsou jedním z ukazatelů populačních trendů (pozitivních či negativních) jednotlivých druhů či taxonomických skupin a zároveň mohou indikovat změny v přírodním (životním) prostředí.

Technika mapování

Pro účely sledování změn výskytu rostlin či živočichů se jeví jako vhodná metoda síťového (kvadrátového) mapování, neboť umožňuje snadnou kvantifikaci zjištěných poznatků (např. o kolik % se oblast výskytu určitého druhu za dané časové období změnila), což klasické mapy "bodového" typu (vyznačení výskytu přímo do podkladové mapy) tak jednoduše neumožňují.

Princip síťové metody spočívá v tom, že naše území (potažmo celé Evropy) je rozděleno na síť čtverců (kvadrátů) o rozměrech zhruba 11x12 km, které jsou odvozeny od zeměpisných souřadnic, a při jediném nálezu sledovaného druhu v určitém čtverci je tento již považovaný za "osídlený". Území České republiky pokrývá celkem 628 čtverců celoplošných nebo hraničních s větší částí našeho území, pokud započítáme všechny hraniční mapovací čtverce, které se našeho území dotýkají třeba jen velice okrajově, dostaneme se k celkovému počtu 678 mapovacích čtverců.

Metodika síťového mapování má u nás už poměrně dlouhou tradici. Jejími "průkopníky" byli ornitologové, kteří už od počátků 70. let 20. století stihli vydat několik atlasů hnízdního či zimního rozšíření ptáků v ČR i na různých regionálních úrovních (např. Prahy). Umožňuje jim to bohatá základna několika set amatérských spolupracovníků, zejména z České společnosti ornitologické. Naproti tomu u dalších skupin živočichů jsou naopak odborníci více či méně (snad ještě s výjimkou některých skupin hmyzu) odkázáni na vlastní síly, neboť nemají takové početné zázemí - ať již z důvodů malé atraktivnosti různých skupin živočichů nebo jejich obtížného sledování v přírodě a zejména pro problémy s přesným určováním jednotlivých druhů.