Druhová komunikace

autor: Libuše Weinerová
Každý druh se mezi s sebou dorozumívá zvláštním signálem. Někdy tyto signály bývají srozumitelné i ostatním druhům, někdy jen částečně a někdy vůbec.

Všechny známé signály můžeme rozdělit do několika komunikačních systémů - kanálů: chemický = pachový, hmatový, dotykový, vibrační, zvukový, zrakový .....

Chemická komunikace

Chemické signály mají velký dosah, šíří se však pomalu, ale nevadí jim překážky, nejsou energetický náročné. Můžeme je dělit podle toho, jakým prostředím se šíří, zda plynným nebo tekutým. Do chemické komunikace proto patří i chuť. Většinou se tyto signály přenášejí dotykem tykadel, ústním ústrojím členovců, jazykem u savců a ptáků. Pachové signály můžou působit i na větší dálku např. sexuální atraktanty - feromony.

Dotyková a vibrační komunikace

Hmatové signály mají malý rozsah, malou rychlost přenosu, energeticky jsou nenáročné. Patří sem převážně dotyky tykadel u hmyzu, hmatová péra (fibrosy) u ptáků, hmatové vousy u savců. Podněty získané hmatem jsou zaznamenávány v určitých oblastech mozku a hrají velký význam v sexuální oblasti. U hmyzu má velký význam vibrace a to hlavně u pavouků, u nichž samečkové zvláštními otřesy informují samice o své přítomnosti a snaží se zabránit tomu, aby se s nimi zacházelo jako s kořistí nalétlou do sítě.

Optická komunikace

Optické signály se vyvinuly převážně u živočichů s dokonalým zrakem a schopností barevného vidění. Nejfantastičtějším důkazem jsou výrazné barevné druhy korálových ryb. Do zrakové komunikace patří také světélkování hmyzu, hlubokomořským bezobratlých i ryb. Vysílají světlo v určitém časovém sledu, který představuje druhově specifický kód. Nejpozoruhodnějším jevem spojeným s optickou komunikací je včelí tanec. Patří sem i různé výrazy obličeje u primátů, kteří jimi hlavně vyjadřují nejrůznější nálady od agresivity po hravé chování.

Zvuková komunikace

Zvukové signály se šíří stejnou rychlostí jako zvuk, rozsah je obrovský. Zvuku nevadí překážky, dají se dobře lokalizovat, energeticky jsou však velmi náročné. Pro všechny výhody zvukové komunikace je to nejdokonaleji poznaná komunikace. Jsou pořízené různé magnetofonové nahrávky, sonogramy. Tyto přístroje nám umožní určit výšku, časový průběh, ale i délku signálu. Pro měření intenzity - hlasitosti zvuku užíváme 1 decibel dB a nebo kmitočet Hz. Zvuky jsou složeny z harmonického kmitání tónu základního a určitého počtu doprovodných harmonických tónů násobených frekvencí a výchylek (amplitud), které klesají s rostoucí výškou tónu. Tyto harmonické tóny dodávají barvu zvuku. Mnoho zvířat se dorozumívá hlasy, jejichž kmitočet je mnohem vyšší, než je náš sluch, který vnímá zhruba od 16 do 16 000 až 20 000 Hz.

Zvukové signály nesmíme ztotožňovat jen s hlasovým ústrojím, neboť sem patří i hlasy instrumentální, bubnování datlů do větví, bubnování lidoopů do dutých stromů či hrudníku, vibrace letek a ocasních per při letu ptáků, třepání křídel a chrastění ocasu u dikobrazů, tření šupin u některých ptáků.

Použitá literatura: Vladimír Morozov: Jak se dorozumívají zvířata. Lidové nakladatelství. Praha.1987 (Zanimatělnaja biokustika. Znanije. Moskva 1983)

Ernst Meckelburg: Tajemný život zvířat - Jejich neuvěřitelné schopnosti, výkony, inteligence a magické síly. Dialog.Liberec. 2004( Das geheime Leben der Tiere. Langen Miller. Mnichov.2003)



autor:
datum vydání:
16. května 2007


Diskuze k článku „Druhová komunikace“



 

Líbí se Vám naše články? Sledujte nás na Facebooku nebo pomocí RSS kanálu!