Kytovci jsou ve skutečnosti sudokopytníci, kteří v minulosti dobyli oceán

Život se rodí a zaniká, řídí se instinkty přežití a základními principy dědičnosti. Studium molekulární genetiky pootevřelo dveře k odhalení prastarých linií zvířat, která si mohou být mnohem příbuznější, než se na první pohled může zdát.

Navíc v přírodě platí, že zdání často klame. Stejně tak to platí pro evoluci. Až do konce 20. stol. byli kytovci považováni za samostatný řád savců, přičemž o jejich příbuznosti se sudokopytníky se dalo pouze diskutovat.

Zlom nastal v roce 1994 předložením genetických důkazů v prestižním vědeckém žurnále Molecular Biology and Evolution. Kytovci a sudokopytníci sdílejí společného předka. Tuto hypotézu potvrzují molekulární analýzy DNA i paleontologové. Charles Darwin by pravděpodobně jásal radostí.

Klíč k pochopení evolučního paradoxu leží pohřben hluboko v dějinách pravěkých moří. Tam, kde předci kytovců započali svůj příběh a kde ho moderní mořští savci pravděpodobně také skončí.

Cesta tam a zase zpátky, suchozemští předci vyráží vládnout oceánům

Moderní pojetí vzniku života na Zemi se překvapivě neliší od původního sdělení hebrejské knihy Genesis, že před životem existoval oceán. Trvalo více než tři miliardy let, než se z původního mořského života vyvinuli teplokrevní suchozemští obratlovci schopni udržet metabolickou aktivitu nezávislou na změnách životních podmínek, savci.

Schopnost termoregulace a rození živých mláďat umožnily savcům přežít krutou skutečnost na konci období křídy (před cca 66 miliony let), která vyhubila doposud dominující dinosaury, ptakoještěry a mořské plazy.

Země byla před 56 miliony let v důsledku masivní vulkanické aktivity mnohem teplejší než dnes. Ledové póly neexistovaly, koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře byla více než dvojnásobná oproti současnosti a pevninu pokrytou tropickými a subtropickými lesyhef obklopoval jediný praoceán Tethys.

Do takového světa se zrodil jeden z prvních sudokopytníků, savec rodu Diacodexis. Jednalo se o malého býložravce nepatrně většího než urostlá kočka domácí.

O pár milionů let později se mořskými mělčinami začíná toulat doposud neznámý živočišný druh. Nazývá se Pakicetus a jde o příbuzného výše zmíněného suchozemského Diacodexise. Je však větší a živí se masem. Jeho dravý způsob života zapříčinil výrazné protažení lebky.

Paleontologům se podařilo ve fosiliích Pakiceta odhalit specifickou lebeční kost, která je společným rozpoznávacím znakem všech žijících kytovců – involucrum. Jedná se o okraj sluchové kůstky modifikovaný k lepšímu vnímání zvuku pod vodou.

Mimořádně teplé klima a vysoká hladina moří zapříčinily vznik nových ekologických stanovišť. Jednalo se o mělké příbřežní vody plné ryb, což umožnilo příbuzným Pakiceta dorůst do ještě mohutnějších rozměrů. Vývojový trend, který rozhodně nehodlal zpomalit.

Zatopené oblasti tak postupně začal brázdit třímetrový Ambulocetus, obávaný predátor eocénu (období cca před 47 miliony let). Ambulocetus, v překladu „kráčející velryba“, představoval s jeho půlmetrovými ozubenými čelistmi noční můru pro život ve vodě i na souši.

V rámci adaptací na obojživelný způsob života došlo u těchto savců k modifikaci pohybové soustavy, kdy hlavní zodpovědnost za pohyb přebral ocas a zadní končetiny, přičemž mezi prstovitými výrůstky postupně vznikla blána a došlo k vylepšením podvodního sluchového aparátu.

Obojživelní savci se vyvinuli v mořská monstra

První kytovci fn-group1plně adaptovaní na život ve vodě se objevili přibližně před 45 miliony let. Jednalo se o tzv. Protocety, přechodný vývojový článek primitivních kytovců, kteří dosahovali rozměrů dnešních delfínů.

Pobyt ve vodě byl pro teplokrevné savce náročnější než pro studenokrevné živočichy, neboť ve vodě ztráceli mnohem více tepla než na souši. Příroda si však umí poradit. Pokud se zvětší objem těla, tepelná ztráta mořských savců klesá. První kytovci tak začali růst, protože to bylo energeticky výhodnější, tvrdí ekolog William Gearty ze Stanfordské univerzity. Svou roli ve velikosti však sehrála i variabilita prostředí, proto ne všichni kytovci dosáhli kolosálních rozměrů.

Díky selekčnímu tlaku na velikost, dravému způsobu života, teplokrevnosti a nevyčerpatelným zdrojům potravy ožily noční můry pravěkých moří, gigantické masožravé velryby. Mořský ekosystém v pozdním eocénu (před cca 37 miliony let) čelil nové hrozbě. Pod hladinou se pohyboval kolosální stín zvěstující příchod nového řádu v potravním řetězci. Mělká moře začal brázdit 18metrový Basilosaurus, vrcholový predátor své doby.

Vodní adaptace byla zcela dokončena. Trvala přibližně 10 milionů let a po rohovitých výrůstcích na prstech ani srsti nezbylo stop. U Basilosaurů a jejich menších příbuzných se navíc vyvinul podvodní sluch akusticky izolovaný od lebky, znak velmi podobný současným kytovcům.

Basilosaurům však nebylo uděleno právo nadále rozvíjet svou liniovou větev. V důsledku dramatických klimatických změn tak na konci eocénu (přibližně před 34 miliony let) postupně mohutné masožravé velryby vymřely. Evoluční triumf tak získali zástupci menších druhů velryb z jediné přeživší skupiny, která dostala jméno Neoceti a posloužila jako genetický základ kytovců v jejich současné podobě.

Plankton nebo dravost – dvě různé větve kytovců

Poslední významnou transformací prošli kytovci při odštěpení linie, která zvolila nečekanou strategii ve způsobu získávání potravy. Dostupný a energeticky výhodný plankton posloužil jako jeden ze stavebních materiálů těch nejmohutnějších tvorů současného světa, plejtváků a keporkaků. U čelistí došlo ke zploštění a ostré zuby nahradily tzv. kostice vhodné pro filtrování planktonu či hejn malých ryb.

Originální linie setrvala věrná dravému způsobu života a vznikla z ní skupina tzv. ozubených kytovců zahrnující dnešní delfíny (kam patří i kosatky), sviňuchy a vorvaně. Aby předešli osudu svých gigantických vyhynulých příbuzných, adaptovali se. Pro efektivnější zaměřování kořisti se u ozubených kytovců vyvinula schopnost echolokace, přičemž ti největší predátoři (vorvani) se vydali lovit obří hlavonožce do mořských hlubin, do klimaticky méně náchylného ekosystému.

Současná podoba kytovců je výsledkem milionů let evoluce, potravní konkurence a specifických klimatických podmínek na pravěké Zemi. Drobní suchozemští savci prošli pozoruhodnou proměnou, která reflektuje přirozenou vůli žít a vyvíjet se.

Život nabírá nejrůznějších tvarů a forem dle proměnlivosti prostředí. Až doposud měly náhlé ekologické výkyvy přirozený původ. Současná rychlost změn klimatu však překračuje vše, co známe z historie Země a sudokopytníky v mořích tak čeká další složitá výzva. Kolaps ekosystémů může být odstartován právě vymíráním mořských druhů, ke kterému prokazatelně dochází už řadu let.

Potravní vztahy jsou úzce provázané. Podobně jako v příběhu kytovců, si mohou být skryté aspekty evoluce mnohem bližší a důležitější, než se na první pohled může zdát. I člověk může být s přírodou spjat mnohem výrazněji, než se doposud domníval.

Země má své limity a když se překročí, dochází k vymírání. Na rozdíl od dinosaurů nebo pravěkých velryb, které svůj osud v podstatě nemohly ovlivnit, člověk jej ovlivnit může. Záleží na míře lidského porozumění rovnováze ekosystémů a na moudrosti jeho rozhodování.

Zdroje:
ČERNÝ, Jan. Rychlost globálních změn překračuje všechno, co známe z historie Země. Deník Referendum [online]. 7. května 2019 [cit. 2026-05-15]. Dostupné z: https://denikreferendum.cz/clanek/238055-rychlost-globalnich-zmen-prekracuje-vsechno-co-zname-z-historie-zeme

Casey W. Dunn, Gonzalo Giribet, Gregory D. Edgecombe, Andreas Hejnol. 2014. Animal Phylogeny and Its Evolutionary Implications*. Annual Review Ecology, Evolution, and Systematics. 45:371-395. Dostupné z: doi:/10.1146/annurev-ecolsys-120213-091627

VAN VALEN, Leigh. Monophyly or Diphyly in the Origin of Whales. Evolution [online]. 1968, 22(1), 37–41 [cit. 2026-05-15]. ISSN 0014-3820. Dostupné z: doi:10.2307/2406647

GRAUR, Dan a Desmond G. HIGGINS. Molecular evidence for the inclusion of cetaceans within the order Artiodactyla. Molecular Biology and Evolution [online]. 1994, 11(3), 357–364 [cit. 2026-05-15]. ISSN 1537-1719. Dostupné z: doi:10.1093/oxfordjournals.molbev.a040118

GINGERICH, Philip D., Munir ul HAQ, Iyad S. ZALMOUT, Intizar Hussain KHAN a M. Sadiq MALKANI. Origin of Whales from Early Artiodactyls: Hands and Feet of Eocene Protocetidae from Pakistan. Science [online]. 2001, 293(5538), 2239–2242 [cit. 2026-05-15]. ISSN 0036-8075. Dostupné z: doi:10.1126/science.1063902

KEMP, Thomas Stainforth. The Origin and Evolution of Mammals [online]. Oxford: Oxford University Press, 2005 [cit. 2026-05-15]. ISBN 978-0-19-850761-1. Dostupné z: books.google MEISSNER, Katrin, T. J. BRALOWER, Kaitlin NAUGHTEN a Tom DUNKLEY JONES. The Paleocene-Eocene Thermal Maximum: How much carbon is enough? Paleoceanography and Paleoclimatology [online]. 2014, 29(10), [cit. 2026-05-15]. ISSN 2572-4525. Dostupné z: doi:10.1002/2014PA002650

BRUSATTE, Stephen L., Richard J. BUTLER, Paul M. BARRETT, Matthew T. CARRANO, David C. EVANS, Graeme T. LLOYD, Philip D. MANNION, Mark A. NORELL, Daniel J. PEPPE, Paul UPCHURCH a Thomas E. WILLIAMSON. The extinction of the dinosaurs. Biological Reviews [online]. 2015, 90(2), [cit. 2026-05-15]. ISSN 1464-7931. Dostupné z: doi:10.1111/brv.12128

EBERLE, Jaelyn J. a David R. GREENWOOD. Early Paleogene Eocene greenhouse worlds: An evolutionary sprout in the North. GSA Bulletin [online]. 2012, [cit. 2026-05-15]. ISSN 0016-7606. Dostupné z: https://web.lmd.jussieu.fr/~fcodron/COURS/papiers/Eberle%20-%20Geological%20Society%20Of%20America%20Bulletin%202012.pdf

BOIVIN, Myriam, Maeva ORLIAC, Miguel Telles ANTUNES a Marc GODINOT. New material of Diacodexis (Mammalia, Artiodactyla) from the early Eocene of Southern Europe. Geobios [online]. 2018, 51(4), [cit. 2026-05-15]. ISSN 0016-6995. Dostupné z: doi:10.1016/j.geobios.2018.06.003

PYLE, Sarah. Science Word of the Day: Involucrum. National Geographic [online]. 24. září 2010 [cit. 2026-05-15]. Dostupné z: https://www.nationalgeographic.com/science/article/science-word-of-the-day-involucrum

THEWISSEN, J. G. M. a F. E. FISH. Locomotor evolution in the earliest cetaceans: functional model, modern analogues, and paleontological evidence. Paleobiology [online]. 1997, 23(4), 482–490 [cit. 2026-05-15]. ISSN 0094-8373. Dostupné z: doi:10.1017/S0094837300019850

Ambulocetus: The "Walking Whale". American Museum of Natural History [online]. [cit. 2026-05-15]. Dostupné z: https://www.amnh.org/explore/news-blogs/ambulocetus-walking-whale

NUMMELA, Sirpa, J. G. M. THEWISSEN, Sunil BAJPAI, Taseer HUSSAIN a Richard F. KAY. Sound transmission in archaic and modern whales: Anatomical adaptations for underwater hearing. The Anatomical Record [online]. 2007, 290(6), 716–733 [cit. 2026-05-15]. ISSN 1932-8494. Dostupné z: doi:10.1002/ar.20528

FAVILLA, Arina B., Markus HORNING a Daniel P. COSTA. Advances in thermal physiology of diving marine mammals: The dual role of peripheral perfusion. Temperature [online]. 2022, 9(1), 46–66 [cit. 2026-05-15]. ISSN 2332-8940. Dostupné z: doi:10.1080/23328940.2021.1988817

GEARTY, William, Craig R. MCCLAIN a Jonathan L. PAYNE. Energetic tradeoffs control the size distribution of aquatic mammals. Proceedings of the National Academy of Sciences [online]. 2018, 115(16), 4194–4199 [cit. 2026-05-15]. ISSN 0027-8424. Dostupné z: doi:10.1073/pnas.1712629115

MARX, Felix G. a Hamish J. CAMPBELL. First record of the Eocene baleen whale Llanocetus outside Antarctica. Acta Palaeontologica Polonica [online]. 2025, 70(4), 705–708 [cit. 2026-05-15]. ISSN 1732-2421. Dostupné z: doi:10.4202/app.01271.2025

VOSS, Manja, Mohammed Sameh M. ANTAR, Iyad S. ZALMOUT a Philip D. GINGERICH. Stomach contents of the archaeocete Basilosaurus isis: Apex predator in the late Eocene oceans. PLOS ONE [online]. 2019, 14(1), e0209021 [cit. 2026-05-15]. ISSN 1932-6203. Dostupné z: doi:10.1371/journal.pone.0209021

NUMMELA, Sirpa, J. G. M. THEWISSEN, Sunil BAJPAI, Taseer HUSSAIN a Kishor KUMAR. Sound transmission in archaic and modern whales: Anatomical adaptations for underwater hearing. The Anatomical Record [online]. 2007, 290(6), 716–733 [cit. 2026-05-15]. ISSN 1932-8494. Dostupné z: doi:10.1002/ar.20528

MACPHEE, R. D. E. Basilosaurus cetoides. In: Encyclopedia of Alabama [online]. 14. srpna 2008, poslední aktualizace 30. března 2023 [cit. 2026-05-15]. Dostupné z: https://encyclopediaofalabama.org/article/basilosaurus-cetoides/

WORM, Boris, Edward B. BARBIER, Nicola BEAUMONT, J. Emmett DUFFY, Carl FOLKE, Benjamin S. Halpern, Jeremy B. C. JACKSON, Heike K. LOTZE, Fiorenza MICHELI a Reg WATSON. Impacts of Biodiversity Loss on Ocean Ecosystem Services. Science [online]. 2006, 314(5800), 787–790 [cit. 2026-05-15]. ISSN 0036-8075. Dostupné z: doi:10.1126/science.1132294

MAHDY, Aldoushy a Gebely Abdelmaksoud ABU EL-KHEIR. Palaeobiological assessment of some basilosaurid archaeocetes (Mammalia, Cetacea) and its affinity with recent odontocetes: new insights from Wadi El-Hitan, Fayum, Egypt. Historical Biology [online]. 2021, 33(9), 1645–1655 [cit. 2026-05-15]. ISSN 0891-2963. Dostupné z: doi:10.1080/08912963.2019.1616292