Anonymní dílo o světě, podnikání a žábách

Kdesi na místě, které není podobné žádnému, které známe, si povídají dva cizí lidé, kteří nejsou podobní nikomu, koho známe, o věcech, které se nikdy nemohly stát.

- Dědečku, jak je možné, že je naše rodina tak bohatá?
- Protože jsme chytřejší než ostatní, Edwarde.
- Chytřejší?
- Ano, dokážeme toho prodat daleko méně, než všichni ostatní.
- Ale dědečku, my jsme se v ekonomii učili, že nejlépe na tom jsou ti, kteří toho dokáží prodat nejvíce a ...
- Víš, Edwarde, až budeš starší pochopíš, že je rozdíl mezi poučkami, které jsou určené veřejnosti a které nefungují, a mezi těmi, které tvoří naše rodinné bohatství a štěstí.
- Dědečku, myslím, že už jsem dospělý. Prozradíš mi to tajemství?
- Ano, myslím že ano. Chvilku tady počkej.

O 5 minut později...

- Podívej, Edwarde.
- Dědečku, ty máš žáby? Na co žáby?
- Žáby jsou základem naší filozofie. To ony nám dokázaly vydělat veškeré jmění. Ale nesmíš toto tajemství nikdy a nikomu sdělit. Přísahej!
- Přísahám.
- Vezmi kotlík a naber do něho vodu.
- Ano, dědečku.

Starý pán vhodil jednu žábu do hrnce s vodou. Druhou vložil do sklenice, kterou postavil na zem. Pod hrncem zapálil malinký, sotva viditelný plamínek a vložil do něho teploměr. Teplota ukazovala 24 stupňů.

- Naše rodina měla od nepaměti továrnu na automobily. Když bylo jednomu z mých pradědů asi jako tobě, zavolal si ho k sobě jeho otec a předal mu rodinné tajemství, které dnes předám já tobě.

Teploměr ukazoval 30 stupňů. Starý pán posunul hrnec s vodou trošku mimo ohniště, aby plamínek nádobu jen tak tak olizoval. Žába uvnitř udělala několik temp a posadila se na dno.

- Automobil bylo velmi, ale velmi složité zařízení z mnoha šroubků, kol a jiných součástí. Když přišel zájemce, naše firma mu ho postavila přesně podle jeho přání.
- Nerozumím tomu.
- No, automobil dříve nevypadal tak, jako dnes. Nakreslím ti ho.

Rtuť se pomaličku převezla přes číslo 34.

- Hm, takhle? Co je tohle?
- To jsou kola. Sloužila k tomu, aby se automobil mohl pohybovat. Tudy se lezlo dovnitř.
- Dovnitř? Člověk byl uvnitř auta? Ne jako dnes, obráceně?
- Tenkrát bylo všechno jiné. Člověk vlezl do auta, tam si sedl a řídil točil tímhle kolem a auto podle toho zamířilo správným směrem. Prý.
- A jak člověk šlapal?
- Nešlapal. Auto jelo samo. Jenom se do něho nalila pohonná hmota, a auto jezdilo samo.
- Vypadá to zvláštně, kde jsi se to dozvěděl?

- Povídám ti, od svého otce. Stejně, jako jsi se to teď dozvěděl ty.
- A proč už dnes nevyrábíme auta?
- To se ti právě chystám vysvětlit - řeknu ti všechno, co vím. Vyrobit takové auto bylo poměrně dost drahé. A první věc, kterou lidi vždycky zajímalo, bylo jak co nejvíce ušetřit. Hlavním problémem výroby byla nutnost zaměstnávat odborníky, kteří rozuměli autu do posledního šroubku. Takových lidí bylo málo a byli drazí. Můj pra...praděd si spočítal, že když místo drahých a nenahraditelných všeumělů zaměstná spoustu rychle vyměnitelných lidí z ulice, kteří zvládnou alespoň základní úkony, a každý z nich bude dělat jen jednu jedinou součástku, dokáže z nákladů na jednoho člověka uživit deset dalších dělníků a ještě ušetří. Navíc si dělník nemohl moc vyskakovat, protože kdyby to udělal, okamžitě mu práci sebral a zaměstnal místo něho jiného dělníka. Ten se jeho práci naučil za jeden až dva dny a vykonával jí stejně dobře. A neremcal. Pokud ano, cyklus se zopakoval.
- Takže výroba se vlastně zlevnila!
- Ano, dramaticky. Náš praděd udělal správný krok dokázal prodat méně práce než ostatní a tím ušetřil. A ten kdo je levnější, je na tom vždycky v očích zákazníků lépe.

Teploměr ukazoval 37 stupňů. Žába nevzrušeně seděla v hrnci a občas zatáhla oči dovnitř hlavy.

- A co bylo pak? S autem?
- S autem už nic, firma se prodala a investovali jsme do továrny na těstoviny.
- Myslíš takové ty čtverečky co se vyrábějí ze slámy?
- Ano, jenže tenkrát se vyráběly z mouky a vajec.
- To bylo ale hrozně nezdravé!
- Tenkrát ne. Jenže vejce byla drahá a tvořila zhruba polovinu ceny balíčku těstovin. A můj praděd, moudrý muž si spočítal, že když investuje peníze do reklamy, kde lidi přesvědčí o tom, že vejce vlastně škodí zdraví, dokáže vyrobit těstoviny za polovinu ceny než ostatní, a hodně na tom vydělá. A lidi budou rádi, že žijí zdravěji a vůbec jim nebude vadit, že těstoviny už nechutnají tak, jako dříve. Byly přece zdravější.

Rtuť teploměru byla těsně pod hodnotou 42.

- A co ostatní výrobci? Vždyť si mohli ti, co tomu neuvěřili, kupovat u ostatních!
- Ano, zpočátku ano. Jenomže lidi se vždy rozhodují podle ceny. Nakonec těstoviny bez vajec kupovala většina, takže na výrobce nezdravých těstovin už nezbylo místo na trhu.
- Takže to nebyla pravda? Že to bylo nezdravé?
- Edwarde, v ekonomii je pravda pouze to, čemu věří zákazník. A protože jsme toho dokázali prodat zákazníkům méně než ostatní, vydělali jsme více peněz.

Teploměr ukazoval 46 stupňů.

- A co bylo s těstovinami dál?
- Nic, firma se prodala a investovali jsme do výroby salámů.
- Myslíš takové ty soudky lisované strouhanky?
- Ano, jenže tenkrát se vyráběly z masa.
- Z masa? To bylo ale taky nezdravé! Nebo ne?
- To už nikdo neví. Pravda je to, že mého praděda napadlo, že když začne do masa postupně přidávat sóju, dokáže vyrobit dvojnásobné množství za poloviční cenu. A protože se to nedalo jíst, použil opět tu stejnou fintu, jako u těstovin. A snížil cenu.

Teploměr ukazoval 51. Žába opět několikrát mrkla.

- Takže opět dokázal prodat zákazníkům méně masa než ostatní a na tom vydělal!
- Ano. Po dvaceti letech už si totiž nikdo nepamatuje, jak chutná sója, a jak chutná šunka. Když se lidem vysvětlí, že sója je zdravá a chutná jako šunka, skutečně jim bude chutnat. A vždycky, vždycky rozhoduje nakonec cena. Ostatní parametry jsou sekundární.

Rtuť postoupila k pětapadesátce.

- A co bylo dál?
- Už tenkrát jsme byli dost bohatí. Předkové investovali do pekařství a přestali vyrábět rohlíky z mouky a droždí. Místo toho se používala taková foukaná pasta. Vydělali balík. Pak přišlo na řadu zemědělství. Rychlili jsme rajčata a pomocí levných hnojiv jich dokázali vyrobit tuny. Vydělal se další balík. A dnes máme mlékárnu.

Teploměr nepozorovaně překročil 60 a žába se prošla po dně.

- Víš, dědečku, jak je možné, že si toho celou tu dobu nikdo nevšiml?

Starý pán vstal, vyndal ze sklenice druhou žábu a hodil jí do kotlíku. Žába začala v šoku a křečích drápat po stěnách nádoby. Snažila se vyskočit, ale teplotní šok byl příliš silný. Po několika vteřinách plavala mrtvá těsně pod hladinou. Žába sedící na dně tomu nevěnovala pozornost a opět znuděně zatáhla oči dovnitř hlavy.

- Vidíš musí se pomalu. A to je základ naší rodinné filozofie. A našeho bohatství. A teď si vezmi auto, a utíkej domů, maminka tě už bude hledat.

Chlapec vyndal z kapsy krabičku s nápisem Sportovní automobil pro zdravé nohy a vyndal jednu tabletku. Spolkl jí a běžel směrem od dědovy jeskyně po svých domů. Zastavil se (značně udýchán) až před ohořelým stromem, kde rodina bydlela.
Stál a přemýšlel. Cítil, jak je na dědu pyšný.
Jenom díky chytrosti jeho předků mohli bydlet takhle zdravě. A platit za to relativně nízký nájem. A mohl běhat autem. A pít mléko. To dobré a zdravé, křišťálově průhledné mléko.
To jediné mu totiž dle přírodního léčitele mohlo zahnat ty ošklivé, mokvavé vředy, které se nejen jemu, ale většině lidí z neznámých příčin tvořily po celém těle a bolely mnohem víc, než řídké kosti, které když se zlomily, odmítaly srůst. Věřil, že ho to ochrání i před tou divnou chudokrevností, na kterou zemřel jeho bratříček, kterého měl moc rád i přesto, že se narodil celý znetvořený. Maminka na něho kývla a odhrnula si z čela svůj poslední pramínek vlasů.

Byl příjemný večer a všechno, ale úplně všechno bylo v pořádku.

V kotlíku plavaly dvě uvařené žáby.

aktualizováno: zveřejněná povídka není anonym, jejím autorem je Mirun, kterému tímto děkujeme za povolení její publikace na našem serveru.