Kudlanka nábožná – mýty a skutečnost nejen o jejím milostném životě

Hlava s uměním sovy a tělo „z listu“ v barvě okolního prostředí

Přestože se svými sedmi až osmi centimetry délky patří mezi vůbec největší druhy hmyzu u nás, spatřit ji na vlastní oči ve volné přírodě je stále tak trochu detektivní úkol. Její tělo je totiž dokonalým ztělesněním krypse neboli ochranného zbarvení. Ať už se ukrývá ve vysoké trávě, na stoncích bylin nebo na okrajích lesů, splývá s okolím s takovou dokonalostí, že ji lidské oko snadno přehlédne.

Tělo kudlanky nábožné může mít nejrůznější odstíny zelené, žluté až po hnědou barvu. Nemůže ji však měnit okamžitě jako chameleon. Její zbarvení se přizpůsobuje prostředí během vývoje a svlékání. Pokud dospívá v zelené trávě, bude zelená, v sušším a vyprahlém porostu naopak oblékne hnědý kabát.

Naprosto unikum v hmyzí říši představuje její trojúhelníková hlava, kterou dokáží kudlanky (nejen nábožné) otočit o celých 180 stupňů. Jako jediný hmyz na světě se tak může „ohlédnout přes rameno“, aniž by hnula zbytkem těla. K orientaci jí slouží dvě velké složené oči, které jí dávají dokonalý přehled o každém pohybu v okolí.

Díky štíhlému tělu a tvaru připomínajícímu stéblo trávy nebo list je pro kořist (i pro nepozorného pozorovatele) prakticky neviditelná. Dokud se nehnutě drží na rostlině, dokonale s ní splývá.

Trpělivost v „modlící“ poloze, která se vyplácí

Kudlančí lovecká strategie je postavena na kombinaci neuvěřitelné trpělivosti a smrtící rychlosti, které v hmyzí říši jen těžko hledají konkurenta.

Základem jejího úspěchu je vyčkávání. Kudlanka dokáže strávit dlouhé hodiny v naprosté nehybnosti, přichycená na stéblu trávy nebo větvičce. Svůj typický postoj s předníma nohama sepjatýma u těla, který jí vynesl druhové jméno „nábožná“, ve skutečnosti využívá jako dokonalou startovací pozici k útoku.

Jakmile se kolem ní mihne vhodná kořist, jako je moucha, kobylka nebo včela, vystřelí přední končetiny s neuvěřitelnou bleskovou rychlostí. Celý útok trvá pouhé zlomky sekundy. Tak rychle, že jej lidské oko téměř nestihne zaregistrovat.

Její přední nohy jsou k tomuto účelu dokonale vyzbrojené. Jsou poseté ostrými trny, které fungují jako pevná svorka. Jakmile kořist sevře, nemá už šanci na únik.

Jídelníček kudlanky tvoří především živý hmyz, ale v případě větších jedinců (zejména samic) občas padnou za oběť i drobní obratlovci, jako jsou ještěrky nebo žabky. Její apetit je zkrátka obrovský a v ekosystému hraje roli důsledného regulátora hmyzí populace.

Mýty a fakta o kudlančím kanibalismu

Žádné povídání o kudlankách se neobejde bez tématu, které vzbuzuje největší zvědavost. Její sexuální kanibalismus, kdy samice při rozmnožování sežere svého partnera, patří k nejznámějším rysům jejich chování. Realita je však o něco složitější, než jak ji vykreslují populární mýty. Jak to tedy s tím „požíráním partnerů“ doopravdy je?

Zdaleka ne každý kudlančí sex končí pro samce sežráním. K usmrcení a sežrání samce dochází přibližně v jedné třetině případů, a to zejména tehdy, když je samice silně vyhladovělá. Pro samici je tvorba stovek vajíček obrovský energetický výdej. Zkonzumování samce jí poskytne cenné bílkoviny, které přímo podpoří úspěšný vývoj a kvalitu budoucího potomstva. Dokonce existuje studie, která uvádí, že pokud samice po sexu sežere partnera, má větší množství vajíček.

Vědecké experimenty ukázaly, že kudlančí samec dokáže dokončit páření i poté, co mu samice ukousne hlavu. Nervová soustava na břišní straně těla totiž funguje dál a pud sebezáchovy ustupuje reprodukčnímu úspěchu.

Samci kudlanky nábožné jsou opatrní a před pářením se nijak moc neprojevují, spíš se snaží být nenápadní a přibližují se zezadu. Navíc si vybírají syté samice, které produkují více feromonů. Ovšem jsou druhy, kde je tomu jinak. Například samec kudlanky pod vědeckým jménem Miomantis caffra nejdříve se samicí bojuje. Každé pohlaví se snaží jako první uchopit druhé svými dravými předními nohami. Když samice boj vyhraje, vždy kanibalizuje samce. Pokud samec zpacifikuje a uzemní samici jako první, hodně tím sníží šanci, že skončí v jejím trávicím ústrojí, a úspěšně se spáří (v mnoha případech dokonce samici během zápasu nechtěně poraní ostrými trny na nohách).

Pářením však příběh nekončí. Na podzim, když chladne počasí, vytvoří samice speciální pěnový obal zvaný ootéka. Do něj naklade vajíčka a důkladně jej připevní na stébla trávy, větvičky, ale i jinde. Tato pěna na vzduchu rychle ztvrdne a vytvoří odolnou schránku, která spolehlivě ochrání vajíčka před mrazem i predátory. Z nich se na jaře vylíhnou nymfy a celý fascinující cyklus začíná nanovo.

Jak se černá pasažérka kudlanka nábožná šíří Českem

Dlouho platilo, že jižní Morava (Pálava, Hodonínsko) byla pro kudlanky nábožné severní hranicí jejich výskytu. S rostoucími průměrnými teplotami a suššími léty se ale pro kudlanky vhodné klimatické pásmo posouvá.

Přes Vysočinu se kudlanky šířily podél osluněných strání, jižních svahů a podél velkých vodních toků nebo suti. Například na Žďársku se objevily už kolem roku 2007. Nápadně mnoho prvních nálezů v Polabí a ve vnitrozemí Čech pocházelo z okolí železničních tratí, nádraží nebo dálničních náspů. Vědci se tak shodují, že obrovskou roli hraje člověk a doprava.

Předpokládá se tedy, že auta a vlaky mívají černé pasažérky v podobě ooték (pěnový obal s vajíčky), které vydrží na podzim připevněné na čemkoliv. Na kůře stromů, zahradním nábytku, ale klidně i na podvozku auta či vlaku, v nákladu stavebnin nebo zemědělských plodin. Lidé si tak nevědomky „přivezli“ ootéku z jižní Moravy do Polabí, kde se na jaře vylíhly nymfy a založily novou populaci. Například na slavné Přerovské hůře. Někdo ji dokonce dovezl i do Špindlu.

Když kudlanky dorazily do Polabí nebo do okrajů Prahy, našly tam specifické podmínky. Velká města a průmyslové zóny drží vyšší teplotu (tzv. městský tepelný ostrov) a nabízejí spoustu otevřených, slunných ploch (ruderální biotopy, stráně podél silnic, neposekané městské stráně).

Vítaný soused, strážce a hmyz roku 2026

Když se kudlanka nábožná poprvé objeví na zahradě nebo balkóně, může vzbudit obavu. Její nelítostný lov a vzhled působí na některé lidi hrozivě. Pravda je však taková, že pro člověka představuje naprosto neškodného a navíc velmi užitečného souseda. Proč je skvělé mít kudlanku nablízku?

Kudlanky jsou neúnavnými likvidátory hmyzích škůdců. Na jejich jídelníčku končí mouchy, vosy, kobylky nebo mšice (ty loví především nedospělé nymfy kudlanek). Jsou tak zdatnou biologickou ochranou. Na rozdíl od chemických postřiků pracují zcela přirozeně a zdarma.

Jejich šíření do nových oblastí a stabilní populace jsou důkazem, že se krajina mění, ale zároveň nám ukazují, kde všude ještě nacházejí vhodné a čisté podmínky k životu.

Kudlanka nemá jed. Pokud ji vezmete neopatrně do ruky, dokáže citelně štípnout kusadly.

Vyhlášení kudlanky nábožné hmyzem roku 2026 je skvělou příležitostí, jak nahlédnout do světa těchto bezobratlých, kteří s námi čím dál častěji sdílejí krajinu. Až tedy příště vyrazíte do přírody nebo na vlastní zahradu a uvidíte ve vysoké trávě nehnutě sedět „zelené stéblo“, zpomalte.

Třeba zrovna pozorujete jednu z nejdokonalejších lovkyň naší přírody. Můžete je pozorovat od konce července až do října. Pokud jste opravdu na vaší zahradě nebo někde na procházce potkali kudlanku, nahlašte to prosím do aplikace iNaturalist. Vědci vám děkují. Výjimečně to dokonce nemusí být kudlanka nábožná, ale i jiné druhy, které se k nám vlivem změny klimatu blíží, kudlanka zakavkazská a kudlanka Spallanzaniho. Informace k nim najdete na zmíněném iNaturalistu.