Baltské moře: Z geologického pohledu batole, které bylo jezerem

Balt jako nejmladší moře na světě a dědictví ledovců

Baltské moře je z pohledu geologie ještě batole. Zatímco Středomoří a Černé moře pamatují miliony let staré tektonické procesy, Balt v dnešní podobě existuje teprve zhruba 10 až 12 tisíc let. Tedy od doby globálního oteplování na konci poslední doby ledové.

Když obrovské příkrovy ledovců pokrývající severní Evropu ležely v celé své síle na pevnině, zemská kůra se pod jejich obrovskou vahou hluboce propadla. Jakmile led v závěru poslední doby ledové roztál, zanechal po sobě obří proláklinu, v níž se hromadila sladká voda z tajících ledovců a vzniklo obrovské sladkovodní jezero (známé jako Ancylusové jezero). Teprve o tisíce let později, když celosvětová hladina oceánů po tání ledovců výrazně stoupla, se mořská voda přelila přes dánské úžiny, zatopila tuto pánev a vytvořila dnešní Baltské moře.

Severské země v této oblasti se dodnes pomalu zvedají

Jedná se o tzv. Postglaciální vzestup - izostatický zdvih, kdy země utlačená ledovci, i v dnešní době pomalu zvedá. Severní pobřeží Baltu (například ve Finsku nebo Švédsku) roste (8 až 10 milimetrů za rok). Tento vzestup země je rychlejší než současné globální stoupání hladiny světového oceánu. Výsledkem je, že pobřeží ve Finsku a Švédsku skutečně „roste“. Každý rok se zde objevují stovky hektarů nové souše, mělčiny se mění v pastviny, staré přístavy zůstávají na suchu a lidé musí posouvat svá mola dál do moře.

Německo, Polsko, Dánsko se naopak propadají

Když těžký ledovec stlačil sever Skandinávie dolů, vytlačil plastické magma v plášti do stran. Tím se oblasti na okraji ledovce (dnešní Německo, Polsko, Dánsko či jižní Litva) mírně vyboulily nahoru. Jak se dnes sever zvedá a magma se vrací zpět pod Skandinávii, toto okrajové vyboulení na jihu naopak klesá, ale ne tak rychle jako roste sever.

Jižní pobřeží Baltu se tedy reálně propadá (přibližně o 1 až 2 milimetry za rok). Když se k tomuto poklesu přičte globální stoupání hladin oceánů kvůli tání současných ledovců, čelí státy jako Německo nebo Polsko na svých plážích zrychlené erozi a zaplavování pobřeží.

Unikátní salinita na pomezí moře a sladké vody

Jedním z nejzajímavějších rysů Baltu je jeho brakická voda, tedy voda, která je jen mírně slaná. Jak jsem si již řekli, Balt má jen velmi úzké a mělké spojení se Severním mořem přes Dánské úzké průlivy. Slaná oceánská voda se tak dovnitř dostává jen velmi obtížně. Do Baltu naopak ústí desítky velkých řek ze severní a východní Evropy, které sem přivádějí obrovské množství sladké vody z deštivých a zasněžených oblastí.

Zatímco v západní části u Dánska je slanost ještě relativně vysoká, směrem na sever (do Botnického zálivu) nebo na východ (do Finského zálivu) slanost klesá tak prudce, až je voda téměř sladká.

Mělkost Baltského moře (průměrně pouhých 55 metrů) svádí k předpokladu, že se voda snadno promíchá, ale opak je pravdou. I tady se lehká sladká voda drží na povrchu, zatímco těžší, slanější voda přitékající občas ze Severního moře se drží u dna. Mezi nimi vzniká pevná fyzikální bariéra.

Slaná voda do Baltu neproudí plynule. Pouze za specifických povětrnostních podmínek, kdy vítr nažene vodu do průlivů, se do Baltu dostane vlna těžké, vysoce slané a na kyslík bohaté vody zvenčí. Tato vlna se proplíží po dně a na chvíli okysličí nejhlubší místa (například Gotlandskou hlubinu).

Specifická kombinace živočišných druhů

Těchto občasných vln slané vody využívají zde žijící mořské druhy. Existují tu specifické, menší baltské subpopulace například tresky nebo sledě, které se přizpůsobily nižší salinitě. I tak se podepisuje na jejich menší velikosti a problémech s rozmnožováním (například jikry tresek potřebují určitou hustotu vody, aby se nepotopily). Proto jsou jejich populace silně závislé na tom, jestli občas ze Severního moře přeteče slanější a hustší voda, která by jikry nadnesla.

Tyto typicky mořské druhy se tu setkávají s typicky sladkovodními druhy. Sladkovodním druhům nízká salinita Baltu tolik nevadí. Prostě využijí fakt, že voda je tam sice slanější, ale pořád ještě dost sladká na to, aby to jejich těla zvládla. Některé populace těchto ryb v průběhu generací získaly genetické odchylky, díky nimž lépe snášejí mírně vyšší koncentraci iontů (sodíku a chloridů), aniž by jim to rozleptalo buňky nebo zablokovalo ledviny. Balt je tak podivuhodným ekosystémem, kde v jedné oblasti můžete chytit sledě spolu se sladkovodním okounem.

Potíže s kyslíkem způsobené člověkem

Právě kvůli mělkému charakteru a omezenému promíchávání má i Balt mrtvé zóny. Ty jsou ale na rozdíl od Černého moře, velkým ekologickým problémem. I okolo Baltu žije desítky milionů obyvatel ze zemí jako je Švédsko, Polsko, Německo a další. Všechny splašky, průmyslové odpady a především hnojiva z intenzivního zemědělství stékají řekami do této téměř uzavřené pánve.

Eutrofizace (kvetení řas) funguje v Baltu naprosto stejně jako u nás v České republice nebo v Černém moři. Nadbytek dusíku a fosforu vyvolá explozi fytoplanktonu. Když řasy zemřou a klesnou ke dnu, bakterie je rozkládají a spotřebovávají veškerý kyslík.

Protože se hluboká voda v Baltu přirozeně promíchává jen v období, kdy do něj vítr ze severního moře pošle těžkou slanou vodu, tyto spodní oblasti se mění v rozsáhlé anoxické mrtvé zóny bez kyslíku, kde život na dně (korýši, měkkýši) zcela vymírá.

Téměř neznatelný Příliv a odliv

Podobně jako ve Středomoří nebo v Černém moři, i v Baltu platí, že příliv a odliv jsou zde téměř neznatelným jevem. Vzhledem k tomu, že spojení se Severním mořem je úzké a mělké, obrovské slapové vlny z oceánu se do Baltu jednoduše nedostanou. Rozdíly mezi přílivem a odlivem se v Baltu pohybují většinou v řádu několika centimetrů.

Místo Měsíce hladinu Baltu ovládá vítr a atmosférický tlak. Když nad mořem dlouho fouká silný vítr jedním směrem, dokáže vodu doslova „nafouknout“ a nahnat ji k pobřeží (způsobit záplavy), zatímco jinde naopak hladina výrazně klesne.

Příběh kostela stojícího 2km od moře, který potupně téměř celý pohltilo moře

Příběh gotického kostela svatého Mikuláše v obci Trzęsacz, která leží nedaleko letoviska Rewal, je nejslavnějším symbolem neúnavné síly baltského pobřeží. Když svatostánek na začátku 14. století stavěli, nacházel se v bezpečné vzdálenosti zhruba dvou kilometrů od mořského břehu na pevném vyvýšeném útesu. Tehdejší obyvatelé si jistě nedokázali představit, že by moře mohlo tak daleko ve vnitrozemí představovat jakoukoliv hrozbu.

Erozní proces, kterému geologové říkají abraze, hrozbu představuje. Zdejší písečný útes tvořený méně soudržným materiálem byl nápory vln neustále podemílán v samotném základu. Když moře odneslo spodní vrstvy zeminy, horní část svahu ztratila oporu a pod vlastní vahou se hroutila k zemi. Pobřeží v této oblasti ustupovalo průměrně o desítky centimetrů ročně. Tím se moře ke kostelu přibližovalo stále blíž a blíž, až na přelomu 18. a 19. století začalo ohrožovat samotné základy budovy. V roce 1901 se zhroutila první část zdiva..

Dnes je tato ikonická ruina zabezpečená masivními kamennými vlnolamy a betonovými oporami, které dalšímu pádu prozatím brání. Osud trzęsaczkého kostela tak zůstává nejpůsobivější ukázkou toho, že baltské pobřeží není statické, ale je živým, neustále se měnícím prostorem.

Specifická geografie Baltského moře dokázala vytvořit unikátní ekosystém. Je to mladé, brakické, mělké moře, které doplácí na to, že obklopuje vyspělé průmyslové a zemědělské státy. Ukazuje nám, že znečištění v uzavřených vodních pánvích nemá kam utéct a že udržet rovnováhu v takto specifickém ekosystému vyžaduje obrovské úsilí celé Evropy.